Tak jsem si v duchu říkal, jak dlouho nám vydrží vzpomínka na Václava Havla a hlavně jakou renesanci zažije jeho heslo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, a již za několik týdnů dostáváme na stůl šokující prohlášení Josefa Mašína, který hodnotí skutek Jana Palacha jako čin, který nepřinesl nic smysluplného, neměl žádný význam a byl výrazem jeho lability. Historik Jareš k tomu dodává srovnání obou činů, tedy bratří Mašínů a Jana Palacha, kterými nic prakticky nedokázali, neměli žádný pozitivní výsledek, jenom nás nutí o nich přemýšlet. A o to se tedy pokusím.

Bratři Mašínové i Jan Palach prožívali, každý v jiné době a situaci, silný odpor k tomu, co se u nás dělo. Jedni zvolili zabíjení těch druhých, tedy nepřátel, Palach zvolil vlastní smrt, obětoval se, aby probudil jak český národ, který již na začátku roku 1969 upadal do rezignace, tak sovětskou okupační moc, aby pochopila, že touha po svobodě může být silnější, než si okupanti mohou myslet a tato touha je schopna i takového činu. Josef Mašín říká, že Palachův čin nepatří do západní civilizace. Hluboce se mýlí. Základem západní civilizace je křesťanství, které je postaveno na oběti, tedy skutku, který vede k potření zla, ke smíření a poznání dobra. Latinsky se oběť řekne sacrificium, což je odvozeno od sacrum facere, tj. učinit svatým, posvětit, dát něčemu nekonečnou hodnotu. Oběť tedy není jenom ztráta, zničení a vzdání se něčeho, ale vytvoření něčeho dobrého a hlavně přesahujícího dobu a čas. Křesťanská mystika jde ještě dále, když říká, že vše, co člověk neobětuje, to ztrácí a co chceme pevně držet v rukou, to se rozpadne v prach. To je ten paradox kříže, ve zdánlivé slabosti je síla, ve ztrátě je hodnota. A k tomu dodává evangelista Jan: “Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele“.

Nechci touto úvahou nabádat k činu, který udělal Jan Palach. Naštěstí je jiná doba a i když jsme nespokojeni s mnohým, nemusíme přinášet tak silné oběti, stačilo by jenom někdy obětovat svoje pohodlí, nebýt lhostejný a osobně demonstrovat svůj názor, případně odpor.

Když se Jan Palach upálil, byl jsem v maturitním ročníku a spolu s dalšími studenty jsme uspořádali vzpomínkovou demonstraci a dokonce i zádušní mši. Většina kantorů stála na naší straně, ale úzkostlivě nás nabádali, abychom v té citově vyhraněné situaci neměli podobné úmysly. Jeden učitel nám však řekl: nedělejte to, ale nezapomeňte. A to se také stalo. Doba normalizace sice utlumila Palachův odkaz, ale nezahubila jej. Po dvaceti letech byl opět živý. A v tom se liší jeho skutek od skutků bratří Mašínů, které nebyly sacrificium.