V sobotu 12. ledna se v Javorníku odehrála událost, kterou v širokém okolí nikdo nepamatuje. Z rukou biskupa ostravsko-opavské diecéze Františka Václava Lobkowicze v javornickém kostele Nejsvětější Trojice přijal kněžské svěcení dosavadní jáhen magistr Adam Kušaj.

Psal se rok 2008 a takto to zdokumentovala ČT 24, jejíž komentář uvádím na úvod svého nového blogu. Adama Stanislava Kuszaje jsem osobně poznal.

Přemyslovci v boji o moc nedělali kompromisy a budoucí sv. Vojtěch byl rád, že v tu dobu pobýval v Polsku, kde si ho velmi považovali. Ve své horlivosti chtěl přinést křesťanství i pobaltských Prusům a tak se stal mučedníkem. Z vděčnosti nám po více než tisíci letech Poláci posílají na výpomoc své kněze, když našim chlapcům se do tohoto poslání moc nechce.

Javornický farář Piotr Niewiadomski tak dostal kaplana Adama, který mu spolu s ministranty pomáhal sloužit mše. Sám stárl, přicházely i zdravotní potíže a práce bylo hodně. Vedle javornické farnosti spravovat ještě farnost v Uhelné, Zálesí a Travné, celebroval poutní mše v kaplích u Sv. Antonína, v osadě Červený Důl, u zázračného pramene v Travné a každoroční mše u zničených kostelů v Nových Vilémovicích a Zálesí. Také opravený hřbitovní kostel a opravené varhany v jeho kostele ho stálo hodně organizačního úsilí. To ještě chodil sloužit mše do Domova seniorů stojícího vedle kostela a o kus dál charitního Domova pokojného stáří sv. Františka. Jednou měsíčně přišel odsloužit mši i naším stařenkám. Také kostel propůjčoval pro jeho skvělou akustiku pro koncerty Diettersova festivalu. Žena byla věřící, chodila pravidelně na nedělní mše a občas jsem si s ní do kostela zašel srovnat myšlenky i já. Mše začínaly o půl desáté, ale otec Piotr mnohdy nehleděl na čas při svém horlivém kázání a tak jsme byli vděčni, že nám její čiperná devadesátiletá matka dovařovala oběd, abychom k němu všichni i s tetou společně mohli v poledne zasednout. Když zemřela, žena při vaření poslouchala mše na Proglasu, ale občas a hlavně o církevních svátcích do kostela zašla.

Snad každý muž si v důchodu realizuje zájmy, které měl v mládí a na které později neměl čas. Na dvanáctiletce jsme s kamarádem vydávali třídní časopis a tak jsem už jako nepracující důchodce přijal nabídku majitele skutečně nezávislého Jesenického týdeníku a stal se externím redaktorem pro Javornicko. Byl jsem moc rád, že jsem se dostal mezi lidi. Jako stomatolog jsem se jich stranil, protože každý po mně něco chtěl a to hned. Skoro naproti našeho velkého domu byl charitní Domov pokojného stáří sv. Františka. Než se jím stal, byl domovem řádu Školských sester, které sem byly deportovány začátkem padesátých let a živily se vyšíváním mešních rouch a v první polovině 70. let jim byla povolena soukromá pedagogická činnost. Bylo to zásluhou plk. Albína Kožucha, který měl na ministerstvu vnitra na starosti církve. Jeho javornický bratr potřeboval připravit svou dceru pro studium na pedagogické fakultě. Stařenky se se setřičkami hodně přátelily. Pak už sem jejich delegace s matkou představenou o Dušičkách jezdívala upravit hroby svých kolegyň a zavzpomínat si na ně. Vždy u nás obědvaly. Poslední oběd jim žena uvařila ve velkých bolestech, zrovna prodělávala další infarkt střeva a já ji nemohl dostat k lékaři. Bylo jí namluveno, že bolesti nesouvisí s nemocí, jak v současnosti tvrdí MUDr. Hnízdil. Ale vraťme se ke kaplanu Adamovi. Charitní Domov pokojného stáří sv. Františka byl starý, klienti byli ubytováni i v poschodí, a když byli v případě potřeby osazenstvem sanitek snášeni po schodech dolů, neobešlo se to bez připomínek. Konečně se shromáždily potřebné finance na stavbu výtahu a ten se realizoval. Byla to veliká sláva. Byl jsem ředitelkou Domova Helenou Paschkeovou, mimochodem svou bývalou pacientkou, pozván, aby tato událost byla dána veřejnosti na vědomí. Otec Piotr byl v Javorníku často zván k žehnání a s chutí se toho účastnil. Žehnal ale po polsku: metličkou, svěcenou vodou v malém kbelíku nešetřil a cákal a cákal…. Tentokrát však poslal k žehnání výtahu kaplana Adama. Musel bych se podívat na fotografie, jak žehnal on, ale myslím, že decentně kropenkou. Po požehnání a první jízdě výtahu jsme byli pozváni k malému občerstvení. Tak jsme se s kaplanem Adamem poznali a krátce spolu pobesedovali. První dojem byl dobrý, měl všechny vlastnosti dobrého kněze. Byl skromný a moc toho jinak nenamluvil. Dlouho s námi však nepobyl a odešel za svými povinnostmi. Na archivu ČT 24 je slavnostní okamžik jízdy prvního klienta dne 16. dubna 2009 zachycen zpravodajem Jaroslavem Stiborem.



V Polsku faráři přenechávají kaplanům péči o děti a mládež. Tak tomu bylo i v Javorníku. Kaplan Adam se snažil, až přišel rok 2011 a já jsem zaregistroval, že jsem ho už dlouho neviděl. V tu dobu jsem měl jiné starosti. Všiml jsem si, že když jsme se ženou pracovali na zahradě, podívala se občas na oblohu. Když se na ní objevila bílá stopa proudového letadla, šla domů. Později mi vysvětlovala, že něco letadla rozprašují, že nikdy tak dlouhé stopy za nimi nebývaly. Musel jsem si rychle něco vymyslit a tak jsem jí řekl, že nyní používají ekologičtější palivo a ty dlouhé čáry jsou vodní pára. Uklidnilo jí to a už domů nechodila. Teprve po její smrti jsem se dověděl o chemtrails. Pak mi dala přečíst knížku o filadelfském experimentu o prostorovém a časovém přemístění vojenského plavidla za poslední války a měl u toho figurovat vědec Tesla, s tím, že nám to Američané tají. Knihu jsem prolistoval, byly to bláboly, a ukázal jsem jí v ní fotografii námořníka, který to měl přežít. Nebyl to hrdý mariňák natěšený, jak to Japončíkům nandá, ale spíše se podobal notorickému alkoholikovi z velrybářské lodi a čepici měl také nějakou divnou. Žena argument přijala a už více jsme o tom nemluvili. Ženino myšlení a chování jsem pokládal za vrtochy stáří a doufal, že jí to přejde. Pak jsem se dověděl, že kaplan Adam měl něco s ministrantem, šetří to policie a byl přeložen někam na Moravu. Po čase jsem zaslechl, že byl odsouzen. Dále jsem se o jeho osud nezajímal.

Po osmi letech se v mediích objevil Adam Stanislav Kuszaj znovu a z tisku jsem se dověděl podrobnosti. V listopadu 2011 ho Okresní soud v Jeseníku odsoudil za pohlavní zneužívání šestnáctiletého ministranta na šest měsíců odnětí svobody s odkladem na zkušební dobu dvou let. V lednu 2013 mu amnestie Václava Klause trest prominula. Církev se ho nezastala, akceptovala rozsudek a suspendovala ho. Živil se pak jako dělník. Nikdy vinu nepřiznal a soudce se opíral o znalecký posudek věrohodnosti poškozeného. Jeho matka tehdy požadovala čtvrtmilionové odškodné. Plynul čas a poškozený se měl údajně přiznat své známé, že si vše vymyslel, protože potřebovali peníze. Následně ji měl vysvětlit, že to bylo jinak a aby o tom nemluvila. Známá měla známého, který studoval práva, poradila se s ním a spolu pak zašli případ oznámit policii. Nakonec došlo k obnově soudního řízení, původní rozsudek byl zrušen a soudce vynesl rozsudek o nevině, když se opřel o revizní znalecký posudek věrohodnosti bývalého, nyní už dospělého ministranta. Ten si ho i s matkou přišel vyslechnout a oba tvrdili, že jeho známá vše překroutila a trestní čin se skutečně stal. Nový revizní znalecký posudek vyzněl úplně opačně než původní a aby toho nebylo dost, autorka původního posudku je skálopevně přesvědčena o správnosti svých závěrů. O revizním posudku na revizní posudek jsem ještě neslyšel.

Jak to bylo ve skutečnosti, těžko posoudit.

Pohlavní zneužívání nezletilých kněžími je velmi závažným trestním činem a měly být získány přímé důkazy, aby se vyhnulo tvrzení proti tvrzení. V tomto případě měl být po podání oznámení ministrant vyzván ke spolupráci a měl být následně pořízen zvukový, případně i obrazový záznam při dalším zneužívání. Ministrant totiž uváděl, že se tak stalo opakovaně. To ale policie neudělala, i když mohla. V televizních seriálech vyrážejí detektivové po oznámení trestního činu do terénu, aby zajistili stopy a svědky. Pokud skutečně vyrazili, zaměřili se jednak na svědectví lidí z okolí kaplana a svědectví lidí z okruhu rodiny poškozeného. Zvrhlíci se zpravidla vrhají na vše povolné a tak napřed jistě neopomněli vyslechnout ostatní ministranty. Potom kněze Piotra a věřící z farní obce. Současně měli zjišťovat pověst a věrohodnost rodiny a pravdomluvnost poškozeného od školky až do současnosti. Pak jistě pozvali kaplana k výslechu, ale ten zapíral. Tak ho měli nechat přísahat na bibli, a když zapíral dále, teď bylo na místě nechat si vypracovat znalecký posudek věrohodnosti poškozeného a kaplana měli poslat na sexuologické vyšetření. Pak vše měli vyhodnotit a případně předat závěry prokurátorovi aby padla žaloba, či případ odložit. U soudu kaplan Adam obvinění popřel, ministrant na své výpovědi trval a tak padl rozsudek na základě nepřímých důkazů, když se soudce opřel o znalecký posudek.

Představuji si, že v místnosti, kde se senát radí o výši trestu, mají v rohu umývadlo. Po vynesení rozsudku při chybějících přímých důkazech, kdy se museli spolehnout na znalecký posudek, si v něm pak soudci umyjí ruce, pronášejíce následující slova: „Moje svědomí je čisté, rozsudek jsem vynesl na základě znaleckého posudku.“

Po letech na základě nových skutečností jistě detektivové vyhodnotili důkazy, které jim noví svědci poskytli, ověřili si jejich věrohodnost a předvolali bývalého ministranta, nyní už dospělého muže. Ten však tvrdil, že známá vše překroutila, takže to skončilo u revizního znaleckého posudku a dál se postupovalo, jako předtím.

Jak to bylo ve skutečnosti, ví jen sám Adam Stanislav Kuszaj, bývalý ministrant a Bůh. Jednou se jejich dny naplní a svatý Petr jednomu z nich otevře bránu nebeskou jako mučedníkovi. Druhému, nepošle-li ho rovnou ke všem čertům, napaří milion let očistce.

Nízká kvalita znaleckých posudků už dosáhla takového stupně, že se tím začal zabývat parlament.

Postihlo to i mne. Po smrti ženy se objevila její závěť, datovaná tři dny na to, kdy mne obvinila z vysávání její životní energie. Holotropní, psána těžkou rukou tužkou na nezvyklém formátu, aby se přeložený vešel do knížky, několik chyb jako chybějící tečka, další závorka, chybný ročník mého narození. V ní jsem samozřejmě nebyl zohledněn jako dědic. Byl jsem účastníkem dědického řízení, protože i po nezohlednění jsem měl nárok na polovinu společného majetku a teprve po vypořádání měli závětní dědicové dostat zbytek. Zmatená závěť splňovala všechny předpoklady k uznání: byla napsána vlastní rukou, označeno místo pořízení, datum a byla beze svědků vlastnoručně podepsána. Notářka musela dát do zápisu, zda ji uznávám. Řekl jsem „ne“. Uznáním bych ztratil střechu nad hlavou a jistě čtenáři uznají, že uzavírají-li sňatek nepracující důchodci, ze současných penzí společný majetek nevytvoří. Zákon na to nemyslí. Rovněž bych tím veřejně přiznal, že jsem žil s mrchou. Vím své a na čest ženy mi nikdo sahat nesmí, ani po její smrti Následně jsem dostal rozhodnutí, že se dědické řízení pozastavuje a byl mi dán termín, do kdy mám podat žalobu k soudu, aby rozhodl o dědicích. Známí mě varovali, abych to vzdal, že mě to bude stát hodně nervů i peněz a od soudu odejdu jako zpráskaný pes. Už tehdy jsem měl v srdci dva stenty po infarktu. Nevěřil jsem jim a naivně jsem věřil ve spravedlnost. Soudu jsem předložil důkazy o ženině vymytém mozku a manipulovatelnosti, špatném zdravotním stavu a velkých bolestech s tím, že v době napsání závěti ještě nebyla známa jejich příčina. Trumfem mělo být, že se datum závěti kryje s datem, kdy u ní bylo provedeno vyšetření tlustého střeva s analgosedací, když předtím ráno užila další tři psychotropní léky. Soudce se se mnou nepáral. Otázal se mne, zda zaplatím psychiatrický znalecký posudek, a já jsem velmi neuváženě souhlasil. Rozsudek padl z jeho závěrů, že: „Nelze prokázat, že by její (mé čtyřiceti osmi kilové umírající manželky) zdravotní stav, dlouhodobost a následky daného onemocnění, ani vliv vyšetření a účinků léků či lékařských postupů znemožnil kvalifikované uskutečnění právního aktu ve dnech 9. a 10. 12. 2012.“ Od soudu jsem odcházel jako zpráskaný pes a soudce si pravděpodobně umýval ruce a pronášel něco o čistém svědomí. Nedlouho po tom mi kardiochirurgové vyměnili stenty za by-passy. Odvedli perfektní práci, cítím se dobře.

Představuji si, že dopravní policie pozdě odpoledne zastaví motoristu a orientační dechovou zkouškou zjistí přítomnost psychotropních látek. Následným šetřením je zjištěno, že ráno užil 10 mg léku Citalec, 15 mg Codeinu a 10 mg Diazepanu, v poledne nitrožilně 100 mg Tramalu a 2,5 mg léku Dormicum. Všechno to jsou psychotropní látky (drogy) a zdravý motorista váží 100 kg. V rámci trestního řízení bude žádán psychiatrický znalecký posudek, jak toto množství drog ovlivňovalo rozhodovací schopnosti řidiče. Dostane ho na starost kvalitní soudní znalec a jeho závěr vyzní, že obžalovaný byl pod silným vlivem a neohrožoval jen sám sebe, ale byl značně nebezpečný i svému okolí. Bude odsouzen, přijde o řidičský průkaz a velmi dlouho si nezařídí. V tomto ojedinělém případě si soudce ruce mýt nemusí. Ve fakultní nemocnici v Hradci Králové mají následující raritu: Před použitím analgosedace pacient spolu s lékařem podepisují informovaný souhlas, ve kterém se mezi jiným uvádí, co pacient 24 hodin po zákroku s analgosedací mimo jiné nesmí: „- činit významná, zejména právně závazná rozhodnutí a podepisovat právní dokumenty (jejich platnost je snadno zpochybnitelná)". Ty závorky tam jsou.

Odešel jsem za synem na druhý konec republiky. Na ženu a stařenky mi zbyly hezké vzpomínky a finančně jsem si polepšil o necelou tisícikorunu vdoveckého důchodu. Zbytkem života se už nějak protluču. Nejcennější devizou člověka je jeho pověst, která mu zůstává i po smrti. Mé ženy si lidé velmi vážili. Po nabytí právní moci rozsudku vyneseného Jménem Republiky se z ní stala mrcha a mne to bude trápit do konce života. Tato pověst ji už nadále zůstane a bude přecházet z generace na generaci. Něco tak ošklivého se manželům nedělá.

Přesto věřím, že se ještě najdou čestní a spravedliví soudci, kteří to umývadlo v rohu nepotřebují, zrovna tak, jako znalecké posudky. Postačí jim, když se podívají do tváře obžalovaného a svědků.

Tak si to mí milí čtenáři přeberte.

Dodatek 24. září 2020:
Neunikla mi v poslední době vyšší čtenost blogu. Potěšilo mne to a tak nové čtenáře vítám trochou černého humoru: