O umírání
Cituji z webu iRozhlas.cz. Tématu se věnuje Markéta Chaloupská a ČRo to medializuje. Myslím, že mé zkušenosti mne zmocňují k tomu, že mohu k problematice říci svůj názor.
Poblíž našeho domu v Javorníku byly dva domovy důchodců. Charitní Domov pokojného stáří sv. Františka a Domov seniorů, jehož zřizovatelem byl krajský úřad. Jako externí redaktor Jesenického týdeníku jsem byl zván na Dny otevřených dveří i další akce, takže prostředí a lidi jsem důvěrně poznal. Mají moji velikou úctu, co při svých platech pro klienty dělají. Pro Dům seniorů jsem zdarma pořizoval pro jejich potřebu fotodokumentaci a dostal se tak i na oddělení klientů, kteří už rezignovaně čekali na smrt. Umírali buď v Domově či následně v nemocnici. Nestávalo se často, že by si je v tomto stavu přebírala rodina a umožnila jim zemřít doma.
Když jsem se rozhodl, že se budu ucházet o čerstvou vdovu, na níž jsem roky mohl oči nechat, věděl jsem, že dostanu návdavkem i její v té době devětaosmdesátiletou matku a jedenadevadesátiletou tetu. Posláním pro manželku bylo o ně pečovat až do jejich smrti. Dále o stařenkách budu mluvit jako o mamince a tetičce, zaslouží si to pro svůj těžký a poctivý život. Prožil jsem s nimi hodně hezkých chvil, byly moudré a hodně toho v životě zažily. Spíše toho zlého. Maminčin muž byl komunisty vězněn, pak poslán na převýchovu a ona se musela postarat o tři malé děti. Tetičce zase komunisté vzali hodnotný majetek. Mnohokrát nám opakovaly své přání, že nechtějí zemřít v nemocnici a když nastane jejich poslední chvíle, nepřejí si být tam odvezeny i kdyby hodně trpěly.
Okolo Velikonoc 2007 bylo mamince zle a pleť se jí začala barvit do žluta. Po poradě s lékařem souhlasila s nemocničním vyšetřením. V okresní nemocnici konstatovali pokročilou rakovinu jater a nabídli její dožití na oddělení LDN. Ale nebylo co řešit. Tak jsme s maminkou a půjčeným kolečkovým křeslem vyrazili domů. Při monotónní cestě autem jsme se ženou hrávali hru na to, kdo uhodne barvu auta, které nás bude míjet. Poražený pak volil barvu příštího auta. Tentokrát jsme zapojili i maminku, která seděla vepředu, aby měla pěkný výhled. Věděla, že zemře a protože byla silně věřící a bez hříchů, brala to jako završení svého poctivého pozemského života a možná se i těšila na shledání s blízkými, kteří ji předběhli. V kolečkovém křesle se nechala odvézt pod rozkvetlou třešeň a přijímala návštěvy blízkých, kteří se s ní přišli rozloučit. Povídalo se jakoby nic a občas bylo i veselo. Potom řekla, že už nechce nikoho vidět a poslední týden jsme s ní zůstali jen my dva. Střídali jsme se se ženou, aby v okamžiku smrti nebyla sama a bylo to náročné.
Stařenky bydlely v přízemí a na společné nedělní obědy a rodinné oslavy jsem tetičce pomáhal do schodů a zpět. Tak jsem jí pomáhal i při oslavě maminčiných devadesátin a tehdy mi řekla, že to bylo naposledy a že teď zalehne a bude čekat na smrt. Skutečně tak udělala a snažila se nám být co nejméně na obtíž. Došla si v chodítku přes chodbu na WC i do kuchyně. Pyžamo sundala už jen jednou, když se nechala přemluvit na společnou fotografii se synovcem manželčina zemřelého manžela, který se dal na dráhu katolického kněze a po primici přijel poděkovat za finanční podporu, kterou mu žena a stařenky poskytovaly, když jeho rodiče nebyli zprvu jeho rozhodnutím nadšeni. Výjimku také dělala v létě, když jsem ze zámeckého parku přinesl houby. To se v chodítku s nožem v ruce objevila ve dveřích do zahrady a pomáhala čistit. Pokud byla při smyslech, zdůrazňovala nám, že až upadne do kómatu, abychom ji nechali zemřít a nevolali záchranku. Bůh si ji povolal rok po mamince, zemřela podle přání doma, byli jsme při ní a v agonii nevolali záchranku.
V péči o stařenky neměla manželka čas řešit své bolesti břicha a nechávala to, až stařenky dochováme. Naučila se s bolestmi žít. Lstí se mi ji nakonec podařilo při velkých bolestech dostat do nemocnice. Kdyby se mi to nepovedlo, odpykávám si v současnosti doživotní trest za loupežnou vraždu provedenou odporným způsobem. Nepoznaná abdominální angina a následná embolie břišní tepny vyvolala po měsíční hospitalizaci střevní neprůchodnost a tak se konečně dostala na operační sál. Tam tu embolii konstatovali, pokusili se zprůchodnit postiženou tepnu a při reoperaci o dva dny později stanovili lékaři neřešitelný stav. K dožití byla odvezena na oddělení Intenzivní péče chirurgických oborů. Dostal jsem se k ní se syny až o půl desáté večer. Byla při vědomí pod morfinem a umělou plicní ventilací. Se syny se hezky rozloučila. Když odešli, přinesla mi sestra tabulku abecedy, notes a tužku. Říká se tomu nonverbální komunikace. Pro „ano“ se kývne, při „ne“ zavrtí hlavou. Žena chtěla vědět jaký je den a kolik je hodin. Bylo 21. prosince 2012 okolo desáté večerní hodiny. Když se to dověděla, usmála se. Byl to poslední úsměv. Dál už se mnou nekomunikovala, nestála ani o pohled z očí do očí. Buď otočila hlavu či zavřela oči. Věřila tomu, že umírá proto, že jsem z ní vysál energii. Tak jsem ji dva dny držel za ruku a sestra mi řekla, ať na ni mluvím, že mne vnímá. Zemřela časně ráno den před Štědrým dnem. Zatlačil jsem jí oči a nahlas odříkal Otčenáš. Rodinu její sestry jsem proklel a neodpustím.
Teď se oklikou dostávám ke smrti Boženy J. V devadesáti pěti letech je život člověka ukončován a smrt je často vysvobozením z utrpení, které v tu dobu prožívá. Personál domovů důchodců tvoří profesionálové, kteří umějí poznat, kdy klient svůj boj o život už vzdal a ta závěrečná agonie, ať je její příčinou cokoli, je skutečným koncem jeho života a tyto okamžiky by neměly být rušeny. Tetička nám to dala jasně najevo a my jsme se jejím přáním řídili. Chtěla to tak. Božena J. se nemohla vyjádřit a pochybuji, že v tu chvíli lpěla na životě.
Postup zdravotní sestry i ředitelky zařízení, která se jí zastala, považuji v tomto případě za profesionální.
Proč se moje žena před smrtí usmála? To čtenářům prozradí video na Youtube. Najdete si web cestyksobe.cz a video z prosince 2012 pod názvem Alžběta Šorfová, Meditace 21. 12. 2012.