…mých čtvero rozhodnutí a přimíchám do toho i čin Jana Palacha. Dnes je den matek a chci svým blogem poděkovat té své. Matku si člověk nevybírá a já měl v životě velké štěstí, že mi osud vybral tu dobrou.

Za svého života mi byla matkou, po smrti pro mne zůstane maminkou.

Narodila se na Slovácku v roce 1907 jako dcera domkaře. Ten byl kočím ve speditérské firmě a žena mu doma rodila děti a starala se o rodinu. Dětí bylo dvanáct, zůstaly jen čtyři a maminka byla nejstarší. Otec narukoval do války, matka si našla práci, aby rodina měla na živobytí a maminka jako sedmiletá se musela postarat o ročního bratra a čtyřletou sestru. Napást a podojit kozu, sehnat dříví do kamen, uklidit a pořád mít na očích sourozence. Školské úřady v době války zavíraly oči nad povinnou školní docházkou a tak se nestihla naučit násobilku, uměla pouze sčítat a odečítat. Měla ale hezký rukopis, protože byla pečlivá. Druhý den po skončení školní docházky jí matka odvedla pracovat do cihelny. Zasáhl osud, ženě majitele cihelny onemocněla služka a tak si šla vybrat mezi dělnice. Měla šťastnou ruku, maminka byla pracovitá, poslušná, čistotná a rychle se učila. Následně ji doporučila své známé, která v tu dobu hledala stálou služku a maminka tak našla lepší živobytí. Bylo to terno, protože se nás později snažila vychovávat tak, jak to viděla u „pánů“. Vzala si krejčího, který s ní hned po válce odešel na Jesenicko za lepším životem. Dlouho si ho neužil, komunisté mu vzali živnost, následná třísměnná práce v těžkém průmyslu mu podlomila zdraví a skončil s infarktem. Bylo mi jedenáct a šli jsme tři bratři s maminkou za pohřebním kočárem a dlouhým průvodem v zádech, protože otec byl poctivým člověkem. Znova mi osud zasáhl do života a jeden z koňů začal dělat koblihy. Kočí okamžitě zastavil a šel je posbírat, nechtěl, abychom je rozšlapávali. Tak jsme všichni chvíli stáli a tu mě strýc stojící za mnou pohladil po hlavě a řekl, že to teď maminka bude mít moc těžké, ať ji nezlobím a dobře se učím.

Tak ve mně uzrálo první rozhodnutí nezlobit maminku a dobře se učit. Ta pak později nastoupila jako pomocná dělnice do mlýna, dělala tam v podstatě služku a mezi jiným přivážela na vozíčku ve třech várnicích dělníkům obědy ze závodní jídelny kilometr vzdálené továrny. Těch bylo od devíti do patnácti a maminka za ně kasírovala. Oběd stál něco přes šest korun a maminka doma psala pod sebe jméno strávníka a částku za oběd, vše následně sečetla a dvakrát to překontrolovala. Chtěl jsem jí pomoci, tak jsem ji peníze vynásobil a ujistil, že je to dobře. Maminka však potom dvakrát zkontrolovala mé výpočty a já to vzdal. Pamatuji si na její ruce. Byly temně šedé a nebyly od špíny, ale od toho, jak drhla prkenné podlahy v kanceláři. Hlad jsme neměli a chodili jsme čistě oblečeni. Maminka vše prala v rukách.

Druhé rozhodnutí přišlo, když jsem končil s dobrým prospěchem základní školu. Chtěl jsem se vyučit opravářem radií, abych se co nejrychleji osamostatnil a začal vydělávat, je to požehnáním pro rodiče. Třídní učitelka mi to rozmlouvala a řekla, abych studoval blízkou dvanáctiletku, pobíral přitom tři sta korun sociálního stipendia a pak si najdu lépe placené zaměstnání. Poradil jsem se s maminkou, ta mi studium schválila a další čtyři roky se o mne starala.

Po čtyřech letech přišlo třetí rozhodnutí, co po střední škole. K maturitnímu vysvědčení se tehdy vyžadoval i výuční list a naše třída chodila na praxi do nedalekého JZD. Byl podzim, vybíraly se brambory a po prašné polní cestě za námi přijela šestsettrojka a z ní vystoupili náboráři Palackého Univerzity. Na medicínu nešel nikdo, bylo mi smutného verbíře líto a šel jsem dát řeč. Umluvil mne na stomatologii a podal informaci, že mohu požádat v případě přijetí ke studiu o krajské stipendium. Podmínkou byl pětiletý úvazek ve vybraném pohraničním okresním OÚNZu Severomoravského kraje. Na Jesenicku bylo nutno zubními lékaři nahradit do důchodu odcházející dentisty a tak bych zůstal doma. Komunisté na to šli dobře, odborníky v pohraničí potřebovali a věděli, že absolventi se budou vracet domů. Bude hodně dlouho trvat, než to současným vládám dojde. Třídní učitelka mi zjistila, že stipendium by obnášelo čtyři sta padesát korun a že pokud se budu dobře učit, mohl bych od fakulty dostávat ještě prospěchové. Teď už šlo do tuhého a mé rozhodnutí být stomatologem se neobešlo bez maminčina požehnání, protože dalších pět let mne bude mít na krku. Vyslechla mne a do dneška si pamatuji její slova. Řekla, že brzy budu plnoletý, že už si o svém životě budu rozhodovat sám, a jestli chci studovat, tak ať dostuduji, protože by měla hanbu, kdyby se mi to nepodařilo. Zběhlý student byl v té době na vesnici pro rodiče hanbou. V den svých osmnáctin jsem jel na fakultu k přijímacímu pohovoru. V pozvánce bylo napsáno, že bude z biologie, chemie a ML. To ML mne zmátlo, ale třídní učitelka mi vysvětlila, že to bude asi Malá Latina, když jdu na medicínu, a tak jsem se ještě na poslední chvíli z ní něco naučil. Ale byl to marxismus-leninismus.



Těžko, přetěžko bylo na studiích, ze sto padesáti přijatých nás odpromovala jen třetina. V prvním půlroce jsem to chtěl několikrát vzdát, ale před očima jsem měl pořád ty upracované maminčiny ruce. Té zůstal můj přídavek na děti a sirotčí důchod, mě k velmi skromnému životu stačilo krajské a prospěchové stipendium. Když jsem se při promoci podíval do desáté řady, maminka plakala štěstím. Za první výplatu necelých 1.000 Kč čistého jsem jí koupil absorpční ledničku Calex 40 l., ze které měla velikou radost a zůstala jí až do smrti. Neměl jsem žádné další profesní ambice a práce v tom nejzapadlejším koutu republiky mne uspokojovala.

Poslední rozhodnutí, u kterého jsem potřeboval její požehnání, přišlo po půl roce před roční vojnou, po které jsem měl jít pracovat do třiceti kilometrů vzdáleného Javorníku, kde byl pro mne nachystán byt. To už jsem měl vážnou známost a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Maminka mne vyslechla a řekla, ať si svatbu rozmyslím, ale že mi bránit nebude. Nebránila mi a z nezdařeného manželství mám dva úspěšné a poctivé syny. O maminku se postaral mladší bratr, kterému dala dům. Často jsem ji navštěvoval a ptal se, zda něco potřebuje. Nebyl jsem mamánek, měl jsem jen svou maminku rád.

To poslední rozhodnutí mohlo také být úplně jiné, kdybych byl o dva či tři roky mladší a zastihly mne jako studenta srpnové události osudného roku 1968. Byly to velké emoce a lidé byli skutečně schopni obětovat své životy, pokud by se tím něco změnilo. Studenti určitě měli nějaký výbor organizující akce proti okupantům a já bych v hnutí mysli dostal nápad se upálit. Výbor by jím byl nadšený a hned začal shánět další živé pochodně. Byl by stanoven den D a já bych se jel rozloučit s maminkou a vyžádat si její požehnání. Maminka by mne určitě pozorně vyslechla a ke konci i souhlasně hlavou pokyvovala. Nakonec by řekla, že je to velká oběť i pro ni, ale že mne chápe a že to doma zvládne. Možná by pronesla i to čapkovské Jdi!. Nakonec by dodala, že mi zatím nachystá pár věcí na cestu a ať si zajdu do sklepa pro pár jablíček, abych měl co k zakousnutí. Poslušně bych šel a až bych tam byl, tak by mne tam zamkla a nechala pro jistotu tři dny vystřízlivět. Maminka byla nejen obětavá, ale i chytrá.

Jan Palach měl také jen matku a ta si dělala naděje, že jednou vystuduje, založí rodinu a obdaří ji vnoučaty, které budou pro ni potěšením. Jen mu osud do cesty nepřihrál koně. Jeho oběť byla zbytečná. Národ ale potřebuje hrdiny a tak je má.

Nechci snižovat význam jeho rozhodnutí a činu. Co se stalo, nelze odestát. Nahrávám si pro vnoučata staré filmové týdeníky. Jednou se třeba zeptají, jak to tehdy bylo a já jim je promítnu a okomentuji. Promítl jsem si Palachův pohřeb a obraz zastavil, když vlajky v čele průvodu už píchají do prázdna. Na obrazovce zůstalo hodně lidí. Kdybych byl mladým investigativním novinářem, zajímal by mne další osud každého z nich. Snažil bych se je vyhledat a informace získat. Později se všichni zaměstnanci, ne pouze komunisté, museli vyjádřit k okupaci a to pak ovlivnilo další jejich život a práci. Vyjádření bylo založeno v jejich kádrových materiálech. Kolik lidí z obrazovky nazvalo věci pravými jmény a doplatili na to? Kolik z nich zalhalo a získali místa po těch, které vyhodili z práce? Kolik z nich se zachovalo stejně, aby jejich děti mohly studovat? Kolik z nich pak následně zdobilo májová okna svých bytů i sovětskými vlaječkami? A kolik z nich své školáky poslalo vlaječkami vítat Brežněva, když po čase přijel do Prahy a obdarovával vřelými polibky našeho prezidenta a vybrané vládní a stranické představitele? Až bych své šetření dokončil, bylo by mi z výsledku asi velmi smutno. Mimochodem, naše kádrové materiály nám začátkem devadesátých let proti podpisu v zalepené obálce vraceli. Moje byla natržená a právě mé vyjádření k srpnové okupaci scházelo. Možná scházely i další citlivé materiály. Kolegové také potvrdili, že obálky byly natrženy. Kdo asi ty materiály má a k čemu jsou stále potřebné? Zajímal se někdo, kde skončily ty nejcitlivější údaje z kádrových materiálů zaměstnanců? Tuším to.

Dnes zajdu na hřbitov. U centrálního kříže zapálím svíčku, tiše odříkám Otčenáš a mamince jako vždy poděkuji s pocitem, že je to pořád málo.