Tento blog jsem rozdělil na předmluvu, která nebude o našem premiérovi. Hlavní sdělení bude poměrně krátké, a spěcháte-li, přečtěte si pouze to. Závěrem je omluva a vysvětlení primáši Hradišťanu Jiřímu Pavlicovi.

Začátkem osmdesátých let, kdy jsem už žil sám v Žulové, kam jsem byl přeložen z Javorníku, jsem prodal zrezivělou škodovku, koupil sobě i synům lyže a vlakem jsme vyráželi lyžovat na Ramzovou či do skiareálu v Dolní Lipové. Ve vlaku i občas na sjezdovce jsem si všiml mladé paní, která učila lyžovat syna. Jednou jsme seděli v přeplněném motoráčku vedle sebe a dali se do řeči. Byla z Prahy a s manželem bydleli v malé osadě v Horních Heřmanicích, kde bylo zemědělské učiliště, ve kterém pracovali, a dobrý jezdecký oddíl, kvůli kterému tam přišli. Byla optičkou a po změně režimu jí patřil v Javorníku dům, kde dole provozovala Optiku a nahoře bydlela. To už žila sama s dětmi a byla velmi podnikavá. Měla také svého koně, kterého chovala ve velké zahradě na konci města. To jsem poznal, když jsem v polovině devadesátých let potřeboval brýle a byl nasměrován do Javorníku. Byla hezká, štíhlá, usměvavá a líbila se mi. Ale můj Anděl strážný říkal „ne!“, měl se mnou zřejmě jiné záměry a já pochopil až po mnoha letech jednu pravdu. Ženy, které umí ovládnout koně, často stejným způsobem zacházejí se svými životními partnery: Bič, cukr a uzda. Odletující kousky amalgámu mi při práci ničily brýle a tak jsem její službu častěji potřeboval. Po čase mě poprosila, zda bych si vzal do péče jejího přítele. Byla to náročná zubní protetika a odvedl jsem skvělou práci. Když jsem se do Javorníku přiženil, potřebovali jsme její služby oba. Teď žiji na druhém konci republiky a občas si vyjedu webovou stránku Smuteční rozloučení Jesenické pohřební služby. Objevují se tam jména mých přátel i bývalých pacientů a dobrým lidem věnuji vzpomínku. Tento měsíc tam zveřejnili parte, že paní Lenka Kolářová zemřela ve věku 64 let.

Teď to hlavní: Přemýšlel jsem, jak od té doby, kdy jsme se viděli naposledy, žila. Ze zvědavosti jsem zkusil, jestli je na Facebooku a byl jsem úspěšný. To, co jsem na její stránce našel, mne nepotěšilo. Píše se, že islámské teroristy radikalizuje internet. Naše fanatické odpůrce Andreje Babiše internet radikalizuje podobně. Pokud by v Německu v době nástupu nacistů k moci existoval, takto by se psalo o Židech. Poznal jsem u své ženy, bohužel až dodatečně, že byla poslední tři roky života ve fázi ztráty kritického myšlení. Nikdy jsem za jejího života nekontroloval v jejím notebooku maily i stránku Facebooku. Možná to bylo chybou. Pokud paní Lenka věřila všemu, co jí o Andreji Babišovi přišlo, byla na tom stejně. Přemýšlím nad tím, kdo tyto zprávy vymýšlí, šíří a proč to dělá. Jsou udělány velmi profesionálně a cíleně.

Teď dodatek, který nemusíte číst, pokud nechcete: S paní Lenkou Kolářovou mne pojí následující příhoda: Koncem léta 2004 měl vystoupení v Javorníku na zahradě Dittersova domu Hradišťan s Jiřím Pavlicou. To už jsem měl po mnoha letech bez auta čtyři roky felicii a jel jsem si poslechnout folklor svého rodného kraje. Před přestávkou Jiří Pavlica posluchače vyzval, že pokud mají na ně přání či dotaz, ať ho napíšou na připravené lístky a oni ho v následující části pořadu podle možnosti vyplní. O přestávce jsem se procházel, zdravil se se známými a uviděl paní Lenku, jak usilovně přemýšlí, co napsat na lístek. Řekl jsem jí, že vím o otázce, která Jiřího Pavlicu určitě rozhodí. Dala na mne. Když přišla řada na její dotaz, otázka zněla: Nejmilejší písnička Jaroslava Čecha. Účinku bylo dosaženo.
Maminka se mezi válkami i za války živila jako posluhovačka a jeden čas pracovala u rodiny Čechových. Pan Čech byl v Uherském Hradišti fotografem a můj o čtrnáct let starší bratr kamarádil s jejich synem Jaroslavem. Ten v Hradišťanu v padesátých letech hrál na cimbál, nedožil se však jeho slávy pozdějších let. Maminka na tu dobu často vzpomínala a ke stáří častěji. Jiří Pavlica z toho vybruslil dobře. Řekl, že se narodil až po smrti Jaroslava Čecha a že ten měl rád všechny písničky ze Slovácka a tak jednu z nich zahrají na jeho počest. Pak se zeptal, kdo se ptá. Já to nebyl, tak jsem mlčel a paní Lenka pípla: Hastík. Nepřihlásil jsem se a tak se pokračovalo. Uplynul měsíc a já už byl v Javorníku skoro ob den, ne však u paní Lenky.
Po několika letech jsem se dověděl, že bude Hradišťan vystupovat v Račím Údolí a mě přišlo poctivé se Jiřímu Pavlicovi představit. Měl benefiční koncert na záchranu Tančírny. Račí Údolí bylo od poloviny 19. století oblíbeným místem špacírování javornických a současníky nedoceněný javornický stavitel Alois Utner svým osobitým a nezaměnitelným stylem v něm postavil hotel Isolde a opodál tančírnu. Na konci padesátých let se hotel změnil v pionýrský tábor zábřežské Jednoty, kde správcoval ženin otec a koncem 70. let to po něm převzala moje žena. Tančírna chátrala. V zuboženém stavu jí koupila obec Bernartice a podnikavému starostovi Mojmíru Michálkovi se po velkém úsilí podařil zázrak vrátit jí její podobu a slávu. V té době probíhala její rekonstrukce a se ženou jsme se v den koncertu vypravili na poutní mši do kaple sv. Antonína nad Račím Údolím. V Račím Údolí bydlela s rodinou její sestra a my se po mši již ráno ohlásili na návštěvu. V její polovině jsem se ženě omluvil a sešel k Tančírně, kde se Hradišťan chystal k vystoupení. Dostal jsem se k Jiřímu Pavlicovi, ohlásil se jako ten, kdo chtěl vědět nejmilejší písničku Jaroslava Čecha a vysvětlil, že jsme rodáci. Ta písnička mu mezitím vrtala hlavou, zjistil si ji a zazpíval mi ji. Pozval mne na posezení po vystoupení. Omluvil jsem se, ohlášená návštěva rodiny ženy byla přednější a žena pocházející z Jihlavy slovácký folklor nemusela. Původně jsem vůbec nebyl zvědavý na nejmilejší písničku Jaroslava Čecha, líbí se mi všechny písničky mého rodného kraje.

Dodatek o 48 hodin později:
Počet čtenářů blogu mne překvapil. Moc by mě zajímalo, kolik z těch 3.867 lidí si zobrazilo facebookovou stránku paní Lenky Kolářové. A ještě více kolik z diskutujících.

Dodatek 11. března 2021:
Po dlouhé době jsem si vzpomněl na paní Lenku Kolářovou a zašel na její facebook. Byl smazán. Takže čtenáři, kteří se k mému příspěvku dostali později, se už nedoví, co tam bylo o našem premiérovi. Budou si to muset domyslet a není to nic pěkného.

Dodatek 25. května 2024:
Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica byl vyústěním řízené nenávisti. Andrej Babiš byl prozíravý, když šel dělat politiku do Čech. Zřejmě zná dobře slovenskou náturu.