Kavkazské republiky byly součástí Sovětského svazu a po jeho rozpadu se snažily osamostatnit ve stejných hranicích. Byly z toho války a masakry, protože na Kavkaze žije směsice divokých a bojechtivých národů a etnik a všichni bojovali o své místa na slunci. Tchaj-wan se stal v roce 1945 součástí Čínské republiky, která se nakonec smrskla pouze na tento ostrov, zatím co její pevninskou část ovládli komunisté a vytvořili Čínskou lidovou republiku.

Kavkaz i Tchaj-wan mají společné to, že jsou ohnisky mezinárodního napětí.

Nevím, jaké národnosti byli vojáci, kteří přišli s Čankajškem na obydlený ostrov, skutečností však je, že je zde nyní demokratický režim a lidé společně pracují pro blaho své mezinárodně neuznané republiky a s obavami hledí do budoucnosti, která nevěští nic dobrého.

Národy a etnika severního Kavkazu našly ochranu Ruska, Jižní Kavkaz si rozdělili většinoví Gruzínci, Arméni a Ázerbájdžánci (Azerové) do svých mezinárodně uznaných států, které mají své zástupce v OSN. Své hraje i víra: Křesťané v Gruzii a Arménii vedle muslimského Ázerbájdžánu. V současnosti je problémem Náhorní Karabach. Je to arménská enkláva v Ázerbájdžánu, která odmítá status menšiny se všemi zaručenými právy. Ozbrojila se, vyhrála (dočasně) válku za svou nezávislost a koridorem se spojila s Arménií, která ji v jejím úsilí podporuje. Ázerbájdžán má plné mezinárodní právo po dobrém či zlém přinutit vzbouřené Armény přijmout jeho státní správu a platit daně do Baku. Po dobrém to nešlo, tak to loni zkusil po zlém. Je tu ale problém. V minulosti si zpravidla vzbouřenci sestavili vojsko a to se utkalo v poli s protivníkem. V naší historii jsou to třeba husité či bitva na Bílé hoře. Civilní obyvatelstvo tak nebylo masakrováno. Teď je to jiné. Náboje z děl a rakety dostřelí daleko a zaměřovači se občas pomýlí. Možná někdy skutečně neúmyslně. Civilní obyvatelstvo se také často používá jako živé štíty. A do toho všeho se plete humanitární pomoc a novináři.
Mnoho lidí neví, že Republika Ázerbájdžán má dvě oddělené části. Ta o mnoho menší je Nachičevanskou autonomní republikou a nejschůdnější a nejkratší spojovací cesta je přes jižní území Arménie podél hraniční řeky Araks, za kterou je Írán a Turecko a kde původně vedla i železnice.

Pravděpodobně panuje mezi Armény a Azery nepsaná dohoda, že nebudou bránit dopravě mezi oběma jeho republikami za zásobování Náhorního Karabachu Lačinským koridorem. Divil jsem se, že Azerové útočili přímo na Náhorní Karabach a nesnažili se napřed zlikvidovat koridor, po jehož obsazení by bylo rozhodnuto. Pro Azery by v současné době, kdy si vybudovali silnou armádu, nebylo problémem vybojovat si podél hraniční řeky svůj koridor, aby spojili obě části své země. Ovšem zase by byla válka, tentokrát už mezi suverénními státy, které mají své spojence a ti by určitě zasáhli. Umírali by civilisté a mnoho běženců by bylo nuceno opustit své domovy. V současnosti panuje v oblasti křehké příměří, jištěné Ruskem a Tureckem, možné v tom hraje svou roli i Irán. Doba budoucí nahrává Ázerbájdžánu, který má dvakrát tolik obyvatel a více než dvojnásobnou hodnotu hrubého domácího produktu na obyvatele. Ten je tvořen z velké části těžbou a prodejem ropy a zemního plynu. Může tak nakoupit pro svou armádu ty nejmodernější zbraně a zaplatit kvalitní vojenské poradce.

Nejlepším z mnoha řešení je výměna území, kdy se Arménie spojí v jednu republika s Náhorním Karabachem. Recipročně se na jižních hranicích spojí i dvě oddělené části Ázerbajdžánu a za mezinárodní účasti se uzavře trvalá mírová dohoda. Chtělo by to zchladit horké hlavy a hodně diplomacie. Největším problémem bude, aby civilisté odevzdali zbraně a přenechali ochranu veřejného pořádku nezkorumpované policii, jejíž vytvoření se neobejde bez mezinárodní pomoci.

Obyvatelé Tchaj-wanu si zatím užívají demokracie a poměrného blahobytu. Avšak pevninský prezident a jeho vládní činitelé na svých zahraničních cestách neopomíjejí, aby ve společných komuniké zazněla věta, že protější strana uznává pouze jednu Čínu. Nevěští to nic dobrého. Sice mezi USA a pevninskou Čínou existuje dohoda, že vojensky nezaútočí na Tchaj-wan, ale stačí oslabení USA vnitřními spory a Čína využije příležitosti. Na Tchaj-wanu nejsou americké vojenské základny a Čína už jistě nacvičila možnost bleskurychlého obsazení ostrova, než se stačí sejít tamní parlament, aby požádal svého spojence o pomoc. To je nevýhodou parlamentní demokracie, kdy vše musí posvětit parlament. V krizových situacích nejlépe fungují diktatury. Na záběrech z vojenské přehlídky v Pekingu jsem si všimnul jednotky motorek s dvěma vojáky a nebyly to stroje do terénu, ale na rychlé silnice. Navíc může na Tchaj-wanu počítat se silnou pátou kolonou. Vidina dobře placených míst ve státní správě dokáže lámat charaktery.

OSN by už konečně měla vyslyšet opakované žádosti Tchaj-wanu o uznání nezávislosti. Bylo by to poctivé a slušné rozhodnutí. Neprošlo by to však Radou bezpečnosti, kde by rozhodnutí narazilo na veto Číny a možná i Ruska. Avšak uznat jeho nezávislost je právem jednotlivých suverénních států. Uzná-li většina států nezávislost Tchaj-wanu, může se začít tato republika nezávisle chovat a sama si určovat svou obrannou politiku. Asi by požádala USA, aby si zde vybudovaly vojenskou základnu. Vyvážilo a zchladilo by to znepokojivou vojenskou rozpínavost pevninské Číny. I já bych klidně spal, kdyby měli u nás Američané svou vojenskou základnu.

Jen tak mimochodem, co mi nějak uniklo:
Ministr zahraničí Spojených států amerických Mike Pompeo prohlásil dne 9. ledna 2021, že ruší veškerá omezení kontaktů s Tchaj-wanem, která byla zavedena před mnoha dekádami jako forma appeasementu s pevninskou Čínou. Uvedl, že Tchaj-wan je živou demokracií a spolehlivým partnerem USA a dřívější omezení, která si vláda USA sama uložila, jsou od tohoto data neplatná. Zdroj: wikipedie.cz