Pamětníků osvobozování naší republiky na jaře 1945 kvapem ubývá. Historici do této doby zmapovali, co jen se dalo a nových zápisů do historie nepřibývá už tak rychle. Jistě je potěším autentickými dokumenty.

S novou ženou a velkým domem jsem v roce 2007 vyženil i dvě stařenky, o něž pečovala. My bydleli nahoře, ony dole a pravidelně jsme se scházeli na slavnostnějším nedělním obědě, po kterém se povídalo až do večera. Manželčina matka Marie (1915 - 2007, dále maminka) byla milá, vše odpouštějící a byla psavec. Asi profesionální deformace, celý život pracovala jako účetní a chtěla mít vše zaznamenáno. Teta Jitka (1913 - 2008) byla přísná, tvrdá a neodpouštěla. Švagr mé ženy pro ni zůstal parchantem.

Přechod fronty v květnu 1945 jejich rodiny společně prožily u Jihlavy ve střítežském pivovaru.

Tam se teta dostala tak, že se ve třicátých letech jeclovský statkář a bývalý zemský poslanec Michal Rychnovský (1850 - ?) potkal s majitelem pivovaru Gebertem a ten se mu svěřil, že chce předat pivovar synovi a hledá pro něj nevěstu s věnem, pivovar potřebuje investice. Podali si ruce na stvrzení smlouvy a teta Jitka se stěhovala do pivovaru. Statkář Rychnovský měl pět synů a dvě dcery a tato byla posledním nezaopatřeným potomkem. Potom spokojeně zemřel. Hezkou účetní z pivovaru si později vzal za ženu jeho syn Rupert (1903 -1987), který s ní správcoval ve mlýně na Borovince. Rodiny držely při sobě a přechod fronty přečkávaly i s dalšími rodinnými příslušníky v pivovaře aby ochránili rodinný majetek a maminka při tom psala. V té době jí bylo třicet let. Pro autentičnost nepřepisuji:

Na vysvětlenou: Berta je manžel tety Jitky a tatínkem je míněn maminčin manžel. Zatímco všichni lidé běželi vítat rudoarmějce, čeští zloději jim vykrádali domy. Nebylo pro ně těžké uhodnout, kde si lidé schovávají cennosti.


Maminka poslední větou vyjadřovala obavy, které skutečně přišly.
Napřed bylo nutno zúčtovat s Němci a kolaboranty:

Potom se účtovalo s některými níže podepsanými signatáři.
Ale předtím rodinu čekala radostná událost:

Ta Ivuška se po jednašedesáti letech stala mou manželkou. Vedle čistotnosti byla hezká, milá a pracovitá a lidé kolem ji měli rádi. To ale předbíhám.

Rupertův bratr Leontýn (1905 - 1985) byl v té době jako zemědělský odborník vyslán ministerstvem na Javornicko, aby tam založil pastvinářsko-chovatelské družstvo a postaral se o dobytek po odsunovaných Němcích. Jeho první žena zahynula při autonehodě a zanechala mu dcerku. Druhá od něj v pohraničí odešla i se synem, který se k němu však později vrátil.
Po narození Ivušky v témže roce zemřel bezdětné tetě Jitce manžel a zanechal jí celý majetek i s rybníky a polnostmi. Vyřešila to tak, že ho přenechala k užívání rodině mé ženy a odešla dělat bratrovi do pohraničí hospodyni a vychovávat mu děti. Ivuška vyrůstala v pivovaru a od mala se starala o slepice, zatím, co se rodiče měli co ohánět v hospodářství. Práce se nebáli, bylo to jisté živobytí a netušili, že je to nejhezčí období jejich společného života.

Přišel rok 1948.

Teta odmítla dát majetek vznikajícímu JZD a msta na sebe nedala dlouho čekat. Ženině otci komunisté přišili keťasení a zavřeli ho na pár měsíců do vězení. To dobře znal, odseděl si tam za protektorátu pár měsíců, že semlel tajně sedlákům obilí bez povolení. Ženě s třemi dětmi pomáhala s hospodařením rodina a počítali dny, kdy se hospodář vrátí. Z vězení ho pustili, ale okamžitě putoval na převýchovu do cukrovaru v Modřicích u Brna. Domů k ženě a dětem se dostal v sobotu večer, v neděli hospodařil a nočním vlakem jel zpět.
Další rána přišla v dubnu 1951:

Všimněte si klíčové věty „Povinný pacht uvádíme z toho důvodu, že jmenovaná Jitka Gebertová sama pole neobdělává“.
Po roce rodinu dorazili:





Rupertově rodině milostivě nechali dvě místnosti v nefunkčním pivovaru nad sklepy, vonícími chmelem. Tam JZD navozilo brambory, které hnily, a to změnilo vůni ve smrad. Maminka si našla práci v Jihlavě jako účetní. Otci skončila převýchova, ale nemohl najít doma práci, protože odmítl pracovat v JZD. Takže dál dojížděl do cukrovaru. Nenechejte se zmást penězi, které teta za svůj majetek dostala. Po roce totiž přišla měnová reforma a začínalo se od nul.

Bratrovi se sestrou se nevedlo na Javornicku lépe. Po únoru 1948 byl předvolán na okresní oddělení SNB v Jeseníku. Velitel se dal poznat jako poddůstojník jeho čety, které před válkou velel. Řekl, že ho zná jako čestného a rovného člověka a že dostali seznam nespolehlivých lidí, které teď musí sledovat a ztrpčovat jim život. Ať to čeká a zařídí se. Bratr i se sestrou si našli práci v prodejně partiového zboží javornické Jednoty a tam nenápadně stranou pozornosti dožili do důchodu.

Ve Stříteži nakonec otec práci našel. Nesl však cejch nepřítele nového režimu a další neštěstí na sebe nenechalo čekat. Jediný syn mu pomalu umíral na chronický zánět ledvin. Podepsal se na něm i šarlatán Mikolášek, u kterého hledala maminka naději. Po jeho smrti v roce 1957 se rodina stěhovala do Javorníku, kde jim bratr sehnal práci v obchodě se zeleninou. Nakonec si otce vybral ředitel zábřežské Jednoty, aby řídil podnikový pionýrský tábor s celoročním provozem v Račím Údolí u Javorníku, kam se rodina odstěhovala. V roce 1977 správcovství tábora převzala má žena s nemocným manželem.


Předtím ale Leontýn v roce 1964 koupil sestře Jitce v Javorníku velký dům s dvěma zahradami, který se jí vždy líbil. Myslel na důchod i na to, aby sestra měla svou střechu nad hlavou, až zemře. Hodně jí dlužil, po smrti manžela pro něj obětovala svůj život. Myslel přitom i na své sourozence. Nastěhoval do něj i ovdovělou sestru Janu (1901 - 1984) a dům se stal na čas přechodným útočištěm rodiny bratra Arnošta (1909 - 1980), který převzal po smrti otce jeclovský statek. Po roce 1948 byl rozkulačen a rodina nesla cejch třídních nepřátel. Domem tak postupně prošlo pět sourozenců Rychnovských: Leontýn, Jitka, Jana, Arnošt a Rupert. Kromě Arnošta v něm všichni dožili. Teta Jitka ho začátkem osmdesátých let „prodala“ mé ženě, která se do něj později po smrti strýce Leontýna přestěhovala s manželem a rodiči, aby ji doopatrovali. Byla mé ženě kmotrou a věnovala jí restituovaný majetek. Měl ji zajistit, aby se o ni rodina postarala, až zůstane sama. Nepředpokládalo se, že by se ještě vdala. O restitucích mi opatrná žena řekla až po roční známosti. Chtěl jsem vzít nohy na ramena, měl jsem zlé tušení, protože velké majetky přinášejí neštěstí, ale kvůli stařenkám jsem zůstal. Teoreticky mě měla žena přežít, takže mne její zámožnost nevzrušovala.

Nakonec v domě dožily stařenky a zemřela i manželka. Bylo nám tam všem dobře a zůstaly mi vzpomínky. Bylo to nejhezčí období mého života.

Na Rychnovských komunisté spáchali velké křivdy.

Vše začalo osvobozením v roce 1945.