Píše se rok 1946 a poslední vagóny s odsunovanými Němci překračují naše hranice. Něco málo jich zůstává pro potřeby našeho hospodářství. Daleko více tu zůstává těch, na které se mělo zapomenout.

Myslím na Němce, kteří jsou pochováni na našich hřbitovech. V naprosté většině neměli s nacismem co do činění. Jejich život byl poctivý a po odsunu na opuštěných polích zůstalo hodně jejich potu. Po staletí jim v četných válkách vojska ničila obydlí i pole, znova postavili a zaseli. Přežili požáry i epidemie. Zvelebovali kraj a majetek přenechávali potomkům. Neměli tušení, že jednou přijde na politickou scénu Hitler a bude vše jinak. Jejich žijícím potomkům byla po prohrané válce přisouzena kolektivní vina, byli zbaveni majetku, navagónováni a odsunuti.

Dívám se na často otiskované fotografie z vítání německých vojáků v roce 1938. Zdvižené pravice patří hysterickým ženám, mládeži a místní inteligenci. Pokud by se daly fotografie kvalitně zvětšit, nejsou to ruce s mozoly. Tito lidé zůstali doma, a pokud ze zvědavosti přece jen přišli, stojí nenápadně vzadu. Dobře tuší, že je válka na spadnutí a většina z nich bude muset narukovat. Většinou do prvních linií.

Po válce se o německé hroby neměl kdo starat. Navíc mnohé obce a hlavně osady zůstaly opuštěny a tak byly později srovnány se zemí včetně kostelíků a hřbitovů. Na většině ostatních hřbitovů byly německé hroby, o které se nikdo nestaral, zrušeny. Najdou se ale hřbitovy, kde hroby zůstaly. Nejsou však udržovány a nevypadá to tam pěkně. Přijedou-li tam někdy jejich potomci zavzpomínat, jsou roztrpčeni.

Vyhnaní Němci se vzdali svých majetkových nároků vůči naší republice. Měli bychom zareagovat vstřícným gestem. Je sedmdesát sedm let po válce, žijeme ve společné Evropské Unii a naše bezpečnost je jištěna společnou účastí v NATO. Jedním ze vstřícných gest by mohlo být více úcty k jejich zesnulým na našich hřbitovech. Třeba tím, že pokud je to možné na webových stránkách obcí zveřejnit seznamy pohřbených ze zrušených hrobů, když je nebude moci uvést přehledně přímo na hřbitovech. Jistě by se vše dalo v archivech dohledat.

Napadlo mne také umístit na hřbitovech smírčí kříže s nápisem Ruhe!.

Wikipedie říká, že byly stavěny nejčastěji na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Říká ale také, že jsou upomínkou pohromy, např. morové epidemie. Proč by nemohly být upomínkou na zapomenuté pohřbené Němce a poděkováním za jejich životní úsilí? Také místem, kde jejich žijící pozůstalí mohou položit kytici a zapálit svíčku.

Smírčí kříže patří k historii kraje a je jim v současné době věnována zasloužená pozornost, jak dokládá moje čerstvá fotografie smírčího kříže za městem. Tráva kolem něho je vysekána a po dušičkách u něj jistě naleznu vyhořelou svíci:

Některé smírčí kříže dobrovolníci po roce 1989 obnovili. Pro komunisty byly jakékoli kříže jako červený hadr pro býky:

Dovedu si smírčí kříž představit na moderně koncipovaném zdejším hřbitově založeném v roce 1920, na kterém byly uloženy ostatky zemřelých z původního hřbitova. Německé hroby, ke kterým se nikdo po válce nepřihlásil, jsou zrušeny. Při vstupu po levé straně zůstalo místo, které je vhodné a důstojné, aby tu stál smírčí kříž.

Pozvání k jeho vysvěcení by jistě přijal i farář z příhraničního Mähringu či děkan z Tirschenreuthu. Asi by přijeli Němci z příhraničí, možná i žijící pozůstalí. Vhodné by bylo provést akt bez projevů, každá strana by si při něm myslela své a není vhodné jitřit křivdy. Následně by byla v místním kostele odsloužena za pohřbené Němce upomínková mše.

Pár kilometrů od města stojí osada, kde na hřbitově zůstaly zachovány německé hroby. Bezútěšný pohled. Občas je vysekána tráva od vchodu k centrálnímu kříži a s různým stupněm pečlivosti je staráno o málo českých hrobů. Dokážu si představit, že se jedna strana hřbitovní zdi obílí, půl druha metru od ní se nainstaluje obrubník a prostor se vysype světlými oblázky. Na toto místo se snesou německé náhrobky a hroby se zruší. Zahradní technika tak bude mít usnadněnou práci při údržbě hřbitova, takže tráva může být sekána častěji. Nebude scházet u východu posvěcený smírčí kříž. A za zesnulé bude z bezpečnostních důvodů odsloužena polní mše na místní farní zahradě v uctivé vzdálenosti od skoro rozpadlého kostela.


V tyto dny vzpomínáme na lidi, kteří už nejsou mezi námi. Své blízké z rodiny i lidi, které jsme měli rádi. Připomeňme si i ty zapomenuté.

Zítra ráno vezmu svíčku a půjdu k centrálnímu kříži hřbitova zavzpomínat. Kříž je po stu letech čerstvě renovován a moudrá a bezbožná rada města schválila grafickou úpravu nových nápisů včetně pravopisu. Správně má být Buď vůle Tvá… .

Ke cti jí ale slouží, že našla odvahu připojit německý nápis, který připomíná německé spoluobčany. Konec konců, sejdeme se tu jednou všichni, pěkně po sousedsku.

Na závěr blogu vzpomínka z dětství. Otec hned v prvních měsících po válce odjel na Jesenicko, kraje žuly a mramoru, hledat krejčovskou živnost. Našel ji u Jeseníku v České Vsi, ale dlouho se z ní neradoval. Těžká třísměnná práce v ohýbárně místní Řetězárny přispěla k jeho infarktu. Otec byl společenský člověk a peněz moc doma nebylo. Otcovi přátelé mamince slíbili, že se postarají, aby jí náhrobek přišel levně. Až později se dověděla, že byl kradený z německého hrobu a následně přebroušený a přeleštěný. Takže si u kříže vzpomenu i na neznámé Němce z náhrobku a ve slovech Otčenáše …a odpusť nám naše viny,… se omluvím.