Jsem starý člověk narozený na konci války. Mohu o sobě říci, že mne politika zajímala už na středoškolských studiích a moje profese mi umožnila poznat mnoho lidí s jejich osudy. Mám své názory a jsem nepřesvědčitelný, pokud si sám neověřím informace.


Vzpomínám na pana Hošovského z Vlčic, kterého jsem ošetřoval v sedmdesátých letech, než mne přeložili do Žulové. Všiml jsem si ho na oslavách 1. májů, kdy váleční hrdinové i „hrdinové“ vystavovali na odiv své naleštěné medaile. Na rozdíl od něj, který přišel v zelených rajtkách a kombinéze, na které měl nad levou kapsou několik stužek. Pocházel z Volyně, účastnil se dukelské operace a byl raněn. Po válce, stejně tak jako většina jeho spolubojovníků, se usadil v osvobozené republice. Jednou se mi podařilo s ním dát řeč a zeptal jsem se ho, proč se nevrátil tam, kde zanechal majetek těžce zvelebovaný jeho rodiči. Řekl mi to. Byl starý, odvážný a mohl si to tenkrát dovolit.
V Žulové, kam jsem se po dvou letech ordinace v roce 1983 přestěhoval, byla mou pacientkou stará paní Ludmila Uhlířová, která dožívala u syna Josefa. Nenápadná slušná stařenka, původem volyňská Češka. Její osud jsem poznal až z knížky Tomáše Knoppa Děti neklidné Evropy. Narodila se v roce 1922, kdy její Volyně patřila Polsku. Pak přišli bolševici, které za dva roky vystřídali Němci a za tři roky se vrátili Rusové. Doporučuji všem, kteří se o problematiku praktického ukrajinského nacionalismu a osudu Židů zajímají. Tato stará paní to prožila a na vlastí oči viděla.
Po infarktu v roce 2006 jsem ležel na pokoji s asi pětasedmdesátiletým pacientem někde od Mohelnice, jehož rodina sem přišla po válce z Volyně. Za války jim Němci vrátili kolchozem zabranou půdu a velká část úrody šla na povinný výkup, který byl poctivě zaplacen. Ke konci války jeho otec vybudoval pod hnojištěm bunkr, kam schoval rodinu, aby ji ochránil před ustupujícími Němci a ukrajinskými partyzány – banderovci. Ti neplatili. Po osvobození se ho ptal opilý ruský důstojník, zda mu hospodářství patří. Při kladné odpovědi konstatoval, že je buržuj a začal vytahovat pistoli. Otec začal utíkat a kličkovat a tak se vyhnul pár střelám, než opilce uklidnili vlastní lidé.

Po změně režimu žádalo o repatriaci mnoho volyňských Čechů. Odcházeli rádi a s nadějí na lepší život. Žádné naše noviny však nepřinesly jejich pravdivý pohled na poměry, které na Ukrajině panovaly. Správně tušili, že se toho v budoucnosti moc nezmění.
To Ukrajinci, kteří k nám začali jezdit za prací, byli sdílnější. Jednou bychom jim měli postavit pomník. Obyčejný dělník s velkýma mozolnatýma rukama. Máme spoustu politologů, emočních terapeutů, dotekových masérů a terapeutů celostní medicíny, schází ti, kteří skutečně pracují. Díky jim za to. Žijí skromně, protože z výdělku živí blízké na Ukrajině. Mám na mysli ty, kteří pracují poctivě. Mnozí se snaží o dlouhodobý pobyt, či přímo o občanství. Nechtějí pracovat jako agenturní pracovníci. Budou problémy, až bude na Ukrajině uzavřen mír a uprchlíci se budou muset vrátit. Nepochybuji o tom, že mají svou vlast rádi. Snažím se dovědět, zda se úrodná půda vrátila původním majitelům a ti mají zásluhu na tom, že se jejich vlast stala předním vývozcem obilí. Dovídám se, jak to je s půdou a kdo ji v současnosti vlastní. Náš Andrej Babiš se svým Agroholdingem hraje pralesní ligu. Říkají, jak to vlastně na Ukrajině chodí, a nedivím se, že se na naši zemi dívají jako na zemi zaslíbenou.

Suverénní stát Ukrajina, která neměla uzavřenou smlouvu o společné obraně se žádným státem, byla napadena Ruskem. Je správné jí pomoci. Ale dělejme to s rozumem, v rámci možností a dívejme se do budoucnosti.

Byly doby, kdy staří lidé měli autoritu a předávali své názory a zkušenosti vnoučatům. Viz moudrá Babička, která je povinnou četbou. Protože je rodiče vychovávali k úctě ke starým lidem, dokázala naslouchat. Dnešní doba je složitá, protože většina rodičů nemá na své děti čas a nevychovává je. Tak si vnoučata hledají informace na internetu či jsou jim sdělovány ve školách a protože nenasála moudrosti a opatrnosti starých, věří jim. Není to dobrý pocit, kdy si starý člověk začne uvědomovat, že je na světě zbytečný.


V tomto videu nabádají, aby staré lidi přesvědčovali, že nemají volit komunisty. Neupřesňují, zda stávající či bývalé.

Porovnejte počet odběratelů obou videí. Marná snaha, jsme nepoučitelní. Pro mne zůstává Ukrajina pořád nějakým divným Ruskem.


Dodatek 30. března:
Potěšila mne čtenost článku a tak pro své čtenáře mám bonus: