Dnes vyšla v Právu tato má smutná úvaha úvaha o stavu naší vzdělanosti a problémech naší vědy

V Praze dnes sněmuje Akademie věd ČR. Akademie se již řadu let snaží přesvědčit politiky, aby poskytovali dostatek prostředků pro náš základní výzkum. Nemohu se zbavit dojmu, že české vlády inklinují spíše k tomu, aby prostředky, které vyspělý stát vydává (a musí vydávat) na vědecký výzkum, směřovaly spíše do resortního výzkumu, který by měl být financován samotným průmyslem. Existence akademií věd v Rusku a Číně, Národních laboratoří v USA a Francii či Max-Planckových společností v Německu a jejich štědrá podpora vládami však mluví sama za sebe.
To je však pouze část problémů, se kterými se potýká česká věda. Ještě závažnějším problémem je výchova nových odborníků.
Před mnoha lety jsem napsal, že snahy o legislativní zákaz KSČM je ztrátou času: historicky zdiskreditovaná komunistická ideologie nás ohrožuje mnohem méně, než např. zrušení maturit z matematiky. Špatné znalosti matematiky totiž zaručeně povedou k tomu, že přestaneme být technicky vyspělou zemí a staneme se v nejlepším případě výrobnou, přitahující zahraniční kapitál levnou pracovní silou.
Na má opakovaná varování naši politici skoro vůbec nereagovali: pouze dva z přemýšlivějších se mi soukromě přiznali, že nechápou, o čem vlastně mluvím. Za léta, co naši legislátoři ztráceli čas na marginálních, druhořadých záležitostech, se však v exaktních vědách čeští školáci umístili až někde na 19-22 místo!!!
Přiznám, jsem neméně zděšen i informacemi, že stát má zaplatit za uskutečnění státních maturit soukromým firmám přes půl miliardy!
Odpovědnost je na poslancích a senátorech. A přirozeně i politicích, kteří mění ministry školství s frekvencí srovnatelnou s výměnou fuseklí v civilizovaných zemích!
Význam výuky matematiky si uvědomují v mnoha zemích. V září 2007 se této otázce věnoval i úvodník The New York Times. Řada zemí, například Singapure, značně předčí USA ve výuce matematiky: mají lépe nastaveny národní priority výuky. Nastavení „národních priorit“ pro výuku matematiky a exaktních věd tak, aby se vyrovnaly nejlepším zahraničním, je pro USA prioritou číslo jedna: bez nejlepšího vzdělávacího systému USA přestanou být tím, čím dnes jsou.
Chápou to však nejen USA. Před deseti lety pronesl v Praze podobné varování i Simon Peres: „vzdělání je naprostým základem moderní ekonomiky… vzdělání se stává nejvýznamnějším průmyslovým nebo ekonomickým odvětvím… v současné době zásadní konkurence je mezi vzdělávacími školskými systémy. Ta země, která bude mít ten nejlepší vzdělávací systém, se stane nejsilnější, nejmocnější zemí.“
Neměly by české vlády ve svých rozpočtových úvahách a škrtech vzít zřetel i na tyto závažné skutečnosti a kompetentní varování?