Byl jsem pozván, abych se zúčastnil (podtrhuji) jako host ustavujícího sjezdu této nové strany. Můj projev vzbudil značnou pozornost a řadu reakcí - převážně souhlasných.
Uveřejňuji proto svůj projev na svém blogu.


Dámy a pánové
Rozhodnutí, zúčastnit se dnešního ustavujícího sjezdu SPO nebylo pro mne vůbec lehké. Jednou jsem se spálil, draze jsem za to zaplatil, ale i něco svým spálením získal. Od té doby, a je to dnes již dobrých padesát let, se řídím, nebo se alespoň snažím řídit, pouze svým vlastním rozumem a nenechám se „ovlivňovat“ nějakými „vyššími“ – ať již stranickými či státními zájmy a normami.
Mnoho desítek let jsem se snažil přispět k nastolení nějakého rozumnějšího a spravedlivějšího režimu. Nejdřív to byla naivní a pošetilá snaha o reformu režimu komunistického, potom, a poté, co jsem se pochopil svou pošetilost, o jeho odstranění.
Pošetilost a snílkovství mě však tak lehce nepustily ze svého objetí. Naivně jsem se domníval, že stačí komunismus povalit, a že potom vyzkoušené v mnoha zemích demokratické mechanizmy – pluralita, politické strany, svobodné volby, parlament, senát, vláda, president, ústavní soud – se samy postarají o nastolení spravedlivého – politicky i sociálně – řádu, který v naší zemi postupně nastolí lepší politické poměry.
Zase jsem byl vedle. Ruské přísloví říká: Век живи, век учись – а дураком помрешь. Volně česky: Sto let žij, sto let se uč, přesto zemřeš hlupákem. Do stovky mi sice zbývá ještě dobrých dvacet let a vlastně ani nevím, zda bych se tak vysokého věku chtěl dožít… Ale hlupákem umřít nechci!
Rozmary osudu způsobily, že vlastně ani nevím, čí jsem. V roce 1975 jsem byl zbaven československého občanství, protože - cituji přesně z dopisu ministerstva vnitra – si nezasloužím cti být nadále státním občanem ČSR a tím i státním občanem ČSSR. Stal jsem se tedy občanem Švédského království a musím říct, že se tam jako královský podaný - zvláště poté, co si můj monarcha Carl Gustav XVI vzal za ženu sympatickou Němku z lidu Silvii (Renatu Sommerlath) – cítím velmi dobře.
V roce 1990 naši poslanci usoudili, že jsem byl „zobčanštěn“ v rozporu s právem a toto rozhodnutí zrušili. Švédové to pochopili, pogratulovali mi a vzali na vědomí, že mám tedy občanství dvě. Od té doby nosím český pas v levém náprsní kapse, tedy u srdce, a švédský v pravé, tam kde mám pacemaker. Má monarchie vůbec nepovažuje nošení švédského pasu na pravé straně za nějakou urážku majestátu. Možná proto, že pacemaker (česky tomu někdy říkají budík) vynalezli Švédové a poprvé byl použit ve Švédsku. Mimochodem jsem za uplynulých dvacet let řadu let nosil, občas na levé straně, občas na pravé, i diplomatické pasy mých zemí.
Ale nepřijal jsem vaše pozvání, abych vyprávěl o svých osudech. Zmínil jsem se o nich jen proto, abyste lépe pochopili mé postoje a stanoviska. Přišel jsem na váš sjezd politické strany, abych vám tlumočil, že jsem krajně znepokojen situací v zemi, jejíž pas nosím u srdce: Tedy Československa, dnes Česka.
Zítra oslavíme 160 narozeniny muže, který se o založení, svobodu a rozkvět naší a mé země zasloužil asi nejvíce. Mám na mysli TGM.
Nedávno jsem našel mezi starými dopisy pohled, který mi můj táta, MUDr František Janouch, poslal dne 3.4.1939 , tedy 19 dnů po okupaci, z Lán. Je na něm fotografie hrobu TGM. Doktorským rukopisem táta napsal:
Nezapomeň, co ten, který v tomto hrobě odpočívá, vykonal a co uložil vykonati nám. Tvůj táta.
Nezapomínám. S rostoucím neklidem si uvědomuji, že jsme sice odstranili sovětský protektorát a diktát jedné strany, ale vůbec jsme je nedokázali nahradit něčím lepším, spravedlivějším, rozumnějším, efektivnějším.
Musím přiznat, že rozpad státu a jeho institucí, rozkradení jeho majetku, všeobecný úpadek morálky, korupce, klientelismus, lobismus, neefektivnost policie a celého soudního systému atd. atp. mě doslova děsí a připravují o klidný spánek. Pozoruji českou scénu – někdy mi připadá jako absurdní divadlo, jindy jako neskutečný bordel: vskutku světových dimenzí.
Zapnul jsem si párkrát v televizi noční záznamy z našeho parlamentu. Neradím vám to: ve srovnání s tímto vysíláním, i nejhorší noční můry jsou leporelem pro zcela nejmenší. A to vlastně nevidíte to nejhorší, to co se odehrává za scénou, pod politickým pultem. V přímém přenosu bohužel nebylo vysíláno, jak třeba jeden z našich premiérů získal skoro sto milionů pár měsíců po té, co z funkce odešel. Ani všemocná policie, ani slovutné vyšetřovací komise, nikdy nic nevyšetřily.
Při každém příjezdu do Prahy mě šokuje množství velkých 3-4 litrových off-roadů, s náhonem na čtyři kola, spotřebovávajících dvakrát či třikrát tolik pohonných hmot, než normální auto. A zabírající v přeplněné Praze dvojnásobné parkovací místo. Agresivita jejich řidičů je vidět na kilometry. Zvláště na přechodech.
V devadesátých letech, když jsem pracoval v Kyjevě, jsem se v ulicích každodenně vídával několik mercedesů 600. Ve Švédsku, nesrovnatelně bohatším než Ukrajina, jsem za mnoho let uviděl podobný drahý model jen jednou!
Myslíte, že s těmito piráty silnic něco dělá policie? Pokud ano, jste na omylu. A proč politici nepřijmou jednoduchou formuli silně progresivního zdanění velkých offroadů, třeba úměrné váze či objemu motoru? V mnoha zemích tomu tak je. Proč ne u nás? Čím jsme horší? Neslyšeli o snad nikdy o tom, že svět stojí před velkou energetickou krizí?
Zvykl jsem si ze své švédské monarchie na transparentnost. Majetek a výdělek je věcí veřejnou. Kdysi, když jsem ještě nebyl „správným“ Švédem, mě šokovalo, že švédské večerníky publikovaly – každoročně po odevzdání ročních daňových přiznání – příjmy a majetky všech známých osobností. Není skandál, že u nás existují akcie na doručitele? Že máme poslaneckou imunitu asi nejlépe propracovanou z celého světa? Že trvalo desetiletí, než jsme donutili naše politiky k jakýmsi bezzubým majetkovým přiznáním? Že jeden z našich „významných“ ministrů, zřejmě pod vlivem alkoholu, naboural několik aut, a že ho zachránila před trestním stíháním, dokonce i před zkouškou na alkohol, poslanecká imunita…
Ale i zákony, které platí, jsou nevymahatelné. Nebudu nosit dříví do lesa: každý z vás může přivést mnoho příkladů do nebe volající arogance moci.
Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil fungování švédské společnosti. Byl jsem ve Švédsku teprve krátce, když se v zemi odehrál velký politický skandál: Aféra vlivného sociálního demokrata Ove Rainera. Byl ministrem spravedlnosti. Provinil se pouze tím, že využil platného švédského silně progresivního daňového systému. Před koncem roku si vypůjčil v bance (byl členem její SR) nějaký milion SEK, někdy v lednu je vrátil. I úroky řádně zaplatil… Jeho „zločin“ spočíval v tom, že jako ministr spravedlnosti využil mezer ve švédském daňovém zákonu a vydělal na tom pěkný balík peněz. Wikipedie mě včera poučila, že díky tomuto tak zvanému daňovému plánování ze svého vysokého ministerského platu a dalších příjmů zaplatil směšnou daň: nějakých 10%. Rainer navždy zmizel z politické scény. Provedl totiž něco co sice není nezákonné, ale co se pro politika, zvláště sociálního demokrata, nesluší. Pro politika, alespoň co se slušnosti týče, platí daleko přísnější normy, než pro obyčejné občany: jak daleko je Česko od takového chápání morálky? Kolik světelných roků?
Mohu si trochu zafantazírovat? Chtěl bych – včera se mi to nepodařilo – nalézt na internetu v www.zemanovci.cz financování dnes ustavované strany zemanovců on line! Každý desetikorunový příspěvek tam bude naskakovat v reálném čase. Stejně tak bych to chtěl vidět u ODS ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, Zelených a všech ostatních. Jsem nenapravitelný snílek?
Možné to je. Pokud byste potřebovali know-how, Nadace Charty 77 vám ho, i všem ostatním stranám, poskytne: zdarma.
Chybí mi toho v české politice ovšem mnohem víc. Třeba přítomnost žen v politice. Jejich skutečná přítomnost, ne jedna kytička v klopě stranického bosa. Žen by měla být alespoň polovina v parlamentu, v senátu i vládě. Poslouchám vaše jednání a je mi nevolno. Ani jedna žena v předsednictvu vašeho sjezdu. Ani jedna ve vedení SOPZ! Kdybych to tušil, nepřijal bych vaše pozvání. Ani trochu se nestydíte?
Chybí mi nejen přítomnost žen. Chybí mi i přítomnost mladých, zanícených žen a mužů, kteří politiku považují za službu veřejnosti, vlasti, lidem, a ne cestu k moci a osobnímu obohacení. Má země mi, bohužel, čím dál tím více připadá jak velký vykradený krám.
Musím končit. Neřekl jsem však ještě něco důležitého, čím žiji. O energetice. Mluvím o energii již desítky let, první velký článek o energetice jsem uveřejnil v novinách, skoro se to stydím říct, před šestačtyřiceti lety.
Myslím, že našim politikům chybí základní energetické vzdělání. Neznají vůbec něco, čemu zkratkově říkám, energetický slabikář. Snažím se ho studentům a školákům vštípit už kolem dvacet let.
Jen s naprostou energetickou negramotností mohli naši politici udělat – či schválit – něco tak neuvěřitelně blbého jako je naše zákonodárství o fotovoltaice. Burcuji kudy chodím veřejnost i politiky, píši články, přednáším: jako bych hrách na zeď házel! Při náhodném setkání v říjnu 2009 s nejlepším a asi nejkompetentnějším a nejoblíbenějším premiérem – kterého tato země za poslední desetiletí měla (Miloši Zemane, prosím, neber to příliš osobně, dobře si pamatuji, že jsi spouštěl Temelín, byl jsem u toho!, za to Tě chválím) – jsem se ho zeptal, co chce vláda s tou fotovoltaickou legislativní katastrofou dělat. Když nechápal, o čem mluvím, spočetl jsem mu, že při jejím 20% podílu s cenami a jejich růstem, které naši moudří legislativci et item ministři, et item poradci schválili, zněkolikanásobí (!!!) náš letošní katastrofální rozpočtový deficit. Navíc udělají naší rozvodnou síť nestabilní, neregulovatelnou. Je statistik, rychle to pochopil. Koukal se nedůvěřivě na kousek papíru, kde jsem mu udělal pár výpočtů a zeptal se, zda si ten papírek může ponechat. Co si myslel o svých předchůdcích mi ale neprozradil…Slušná výchova se nezapře!
Nejméně deset let se u nás mluví o energetické koncepci naší země. Každá nová vláda považuje vytvoření nové energetické koncepce skoro za svou vlasteneckou povinnost. Nechápou snad naši politici, že energetická koncepce se vytváří zhruba na 40 let a nemůže se měnit po každých volbách či dokonce při každé změně vlády?
Mluvil jsem o rozkradeném krámě. Naši nekompetentní politici chtěli prodat i ČEZ, naštěstí se jim to nepodařilo. V roce 2003, když se o tom začínalo jednat, jsem se ptal, zda také zprivatizují Ministerstvo národní obrany, policii, soudy atd. Našim „politikům“ se však podařilo prodat – do Ruska – náš závod energetického strojírenství Škoda, který vyrobil celých 24 (slovy dvacetčtyři!) jaderných bloků. Kolik jich asi vyrobí v průběhu dalších dvaceti letech v údobí jaderného boomu. A kam půjdou biliónové zisky? No coment! Ale zpět k politice.
I have a dream. Mým snem je mít náš nový parlament plný mladých nezkušených žen a mužů. Nezkušených, zato ale nezapletených a nesvázaných různými nerozpletitelnými vazbami!
Když jsem před 33 lety ze zoufalství nad normalizací v Československu přišel ve Stockholmu s nápadem založit Nadaci Charty 77, říkali mi staří zkušení exiloví mazáci, že to nemá smysl, že se mi to nepodaří…
Niels Bohr říkával o nových fyzikálních myšlenkách, že jsou sice velmi zajímavé, ale nedostatečně bláznivé, aby mohly sloužit základem nějaké nové fyzikální teorie.
I had a dream! Myšlenka vytvořit velkou Nadaci byla asi dostatečně šílenou a bláznivou, že se podařila. Nadace Charty 77 nasbírala a rozdělila jen za minulý rok kolem 100 mil. Kč a je dnes největší tuzemskou nadací – tedy nadací na nikom nezávislou a podporovanou tak, jak by měly být podporovány naše politické strany. Objem nasbíraných prostředků se blíží k dvěma miliardám, naše výdaje nedosahují ani 4%.
I have a dream! Mám jeden sen. Parlament plný mladých a čistých žen a mužů, nezkažených politikou. A rehabilitaci slova Politika. Aby přestala být nadávkou, sprostým slovem. Přál bych to všem občanům této země. Velmi přál. I sobě bych si to přál. Bude mi zanedlouho osmdesát a mohl bych potom s klidným svědomím třeba i do penze odejít.
Přeji Vám hodně úspěchu ve vašem jednání i ve volbách. Naše politická scéna potřebuje obnovu jak sůl.
František Janouch
6.3.2010, Praha