Komentář k blogu "30 let Nadace Charty 77"
Obyčejně nevstupuji do diskuze o mých blogech, i když si je vždy pozorně přečtu. V tomto případě udělám výjimku a odpovím na komentář pana Levaka o finanční podpoře disidentů z exilu.
Byl jsem v otázkách financí Nadace Charty 77 úzkostlivě opatrný – dodnes jsou archivovány všechny výpisy z bankovních účtů, naše pokladní knihy atd. Na všechny příjmy i výdaje jsou dodnes archivovány dokumenty: pokud se někdy ztratila nějaká stvrzenka (šlo o drobné částky) – vždy jsem vyžadoval, aby místo stvrzenky bylo v knize účetních dokladů archivováno místopřísežné prohlášení. Z čeho pramenila má opatrnost nevím. Teprve po mnoha letech, již v Praze, jsem se dozvěděl, že Masarykovi byly v exilu vytýkány nepořádky při jeho financování. Inu Češi…
Nevím, odkud bere Levak své informace. Podobné o nás šířil v Praze komunistický tisk. V korespondenci, kterou jsem vedl s Václavem Havlem, uveřejněné v prosinci 2007, je mnoho dokumentů a diskuzí o financování. Doporučuji si je přečíst. Návrhy na pravidelné finanční podpory byly vypracovávány v Praze skupinou, do které patřili v různých dobách Václav Benda, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Petruška Šustrová, Jiří Hájek – pokud jsme měli dost prostředků, byly tyto návrhy plněny. Jedna měsíční dávka byla 500 Tk, což tenkrát bylo 500x5=2500 Kč. Slušná penze tenkrát byla kolem 1600-1700 Kč, podporované osoby, s několika malými výjimkami, je však dostávali pouze několikrát za rok. Kromě toho v seznamu byla řada tak zvaných fiktivních příjemců, kteří obdržené prostředky předávali buď do pohotovostního fondu (Fond občanské pomoci), který řešil vzniklé finanční problémy a krize doma.
Opakuji, že Václav Havel nikdy žádné peníze pro sebe od Nadace nedostával. Měl dost honorářů za uvádění svých her a publikace svých knih na Západě. Naopak, cena Erazma Rotterdamského (pokud si vzpomínám, bylo to 400.000 DEM), a několik dalších cen, které dostal Havel osobně, byly poukázány na účty Nadace.
Mám v počítači oskenovaný seznam podpor na rok 1988. I po dvaceti letech jsem přesvědčen, že systém, který jsme s pomocí našich kontaktů doma, byl velmi dokonalý a jsem na něj i po desítkách let hrdý.
Reprodukuji tento seznam. Spíše jako historickou anekdotu uvedu, že jsem ho poslal naší tajnou dizipoštou do Prahy, byl však objeven při jedné z domovních prohlídek, a uveřejnila jej komunistická Tribuna s komentářem, vzdáleně připomínajícím komentář Levaka.
A ještě zcela nakonec. O tom, co tato pomoc znamenala pro pronásledované osoby, jsem se zcela nedávno dozvěděl z dopisu Daniela Kroupy, který přikládám. Pan Kroupa souhlasí, abych tento dopis dále rozšiřoval. (Podotknu, že šlo skutečně o peníze, které jsem dostal na podporu dětí čs disidentů od akademika Sacharova, nešlo však o prostředky z Nobelovy ceny).
Jak jsem dostal Nobelovu cenu
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panovala v naší zemi poněkud dusná atmosféra; především pro lidi, kteří se neztotožňovali s režimem dosazeným okupačními sovětskými vojsky. Pokud někdo z nich projevil svůj názor veřejně, musel počítat s kriminálem, s vyhazovem ze zaměstnání nebo alespoň se šikanou, na které bylo nejhorší, že postihovala i osoby blízké, včetně dětí. Počítal jsem s tím. Podepsal jsem Chartu 77, podílel jsem se na šíření jejích dokumentů, organizoval jsem pravidelné cykly filosofických přednášek a občas jsem přispěl do samizdatového časopisu. Odměnou byla občasná zatčení, výslechy Státní bezpečností a nejistota v zaměstnání. Ze svého nízkého platu jsem živil rodinu se čtyřmi dětmi a za to, že jsme nežili v naprosté bídě, jsme vděčili pomoci blízkých, ale i neznámých lidí.
I stalo se jednou před vánocemi, že přišla najednou hrst složenek, které jsem musel ihned zaplatit. Zbylo mi jenom na jídlo a nutné výdaje. S blížícími se svátky v naší rodině sílily rozporuplné pocity. Děti se těšily na dárky, pravidelně se modlily k Ježíškovi a jejich přání získávala stále konkrétnější představy. Zejména malý Mikuláš popisoval šlapací auto, které očekával, s naprosto přesnými detaily, včetně barvy. Jenže nebylo ani na stromeček a nebylo ani slušné požádat někoho o půjčku. Navíc se člověk styděl něco takového chtít po lidech, kteří už tolikrát pomohli sami. Radili jsme se s manželkou, jak dětem vynahradíme stromeček i dárky pod ním tím, že na ně budeme obzvláště hodní, celé dny se jim budeme věnovat a hrát si s nimi. Jak jim ale vysvětlit, že jim místo dárků dáváme to, na co vlastně mají nárok každý všední den?
Dva dny před tím Štědrým jsem v poštovní schránce zahlédl dopis. Neobsahoval složenky, na to byl moc objemný a pocházel z ciziny. Když jsem ho otevřel, vypadl nejprve lísteček v ruštině, na kterém se psalo něco o tom, že z pověření nositele Nobelovy ceny Andreje Sacharova … Zkrátka ať už to bylo jakkoli, kousek té Nobelovky jsem dostal i já. Obálka totiž obsahovala balíček tuzexových bonů v hodnotě, kterou už dnes neumím vyčíslit. Pro člověka, který měl prázdnou kapsu to byla prostě částka astronomická.
Za hodinu jsem se už prodíral davem komunistických prominentů a jejich paniček v luxusních kožiších v prodejně Tuzexu a nakupoval dárky a jídlo, o jakém se mi před chvílí ani nesnilo. Část peněz jsem proměnil za koruny a koupil hustý smrček vysoký až ke stropu. A přesto ještě zbylo na přilepšenou na několik měsíců.
Vánoce byly šťastné a veselé, dětem zářily oči plné svíček a prskavek, a my jsme věděli, že tam nahoře nás má někdo rád. V noci, když už všichni spali jsem na chodbě mezi ložnicí a dětským pokojem zaslechl pleskání dětských nožiček. Dveře jsme nechávali pootevřené, abychom slyšeli, kdyby některý z kluků plakal. Tentokrát to ale nebyl pláč. Mikuláš obcházel zaparkované šlapací auto a šeptal stále dokolečka: „Děkuju Jevífku, pfefně takový fem fi pfál“.
Nevím, jestli jsme tehdy na děti byli hodnější než obvykle. Ale trochu naměkko jsme tedy byli. Nejlepší pomoc je taková, která opravdu pomůže. A tahle navíc nebyla poslední. Až po letech jsem se dověděl, že tuto pomoc organizoval Prof. Janouch ze Švédska a že dárců, z jejichž štědrosti čerpal bylo více. Ani on mě však nerozmluví, že ty peníze, které jsem dostal já, byly z Nobelovky…a od Ježíška, kterému tímto děkuji.
Daniel Kroupa
2007-06-29
Byl jsem v otázkách financí Nadace Charty 77 úzkostlivě opatrný – dodnes jsou archivovány všechny výpisy z bankovních účtů, naše pokladní knihy atd. Na všechny příjmy i výdaje jsou dodnes archivovány dokumenty: pokud se někdy ztratila nějaká stvrzenka (šlo o drobné částky) – vždy jsem vyžadoval, aby místo stvrzenky bylo v knize účetních dokladů archivováno místopřísežné prohlášení. Z čeho pramenila má opatrnost nevím. Teprve po mnoha letech, již v Praze, jsem se dozvěděl, že Masarykovi byly v exilu vytýkány nepořádky při jeho financování. Inu Češi…
Nevím, odkud bere Levak své informace. Podobné o nás šířil v Praze komunistický tisk. V korespondenci, kterou jsem vedl s Václavem Havlem, uveřejněné v prosinci 2007, je mnoho dokumentů a diskuzí o financování. Doporučuji si je přečíst. Návrhy na pravidelné finanční podpory byly vypracovávány v Praze skupinou, do které patřili v různých dobách Václav Benda, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Petruška Šustrová, Jiří Hájek – pokud jsme měli dost prostředků, byly tyto návrhy plněny. Jedna měsíční dávka byla 500 Tk, což tenkrát bylo 500x5=2500 Kč. Slušná penze tenkrát byla kolem 1600-1700 Kč, podporované osoby, s několika malými výjimkami, je však dostávali pouze několikrát za rok. Kromě toho v seznamu byla řada tak zvaných fiktivních příjemců, kteří obdržené prostředky předávali buď do pohotovostního fondu (Fond občanské pomoci), který řešil vzniklé finanční problémy a krize doma.
Opakuji, že Václav Havel nikdy žádné peníze pro sebe od Nadace nedostával. Měl dost honorářů za uvádění svých her a publikace svých knih na Západě. Naopak, cena Erazma Rotterdamského (pokud si vzpomínám, bylo to 400.000 DEM), a několik dalších cen, které dostal Havel osobně, byly poukázány na účty Nadace.
Mám v počítači oskenovaný seznam podpor na rok 1988. I po dvaceti letech jsem přesvědčen, že systém, který jsme s pomocí našich kontaktů doma, byl velmi dokonalý a jsem na něj i po desítkách let hrdý.
Reprodukuji tento seznam. Spíše jako historickou anekdotu uvedu, že jsem ho poslal naší tajnou dizipoštou do Prahy, byl však objeven při jedné z domovních prohlídek, a uveřejnila jej komunistická Tribuna s komentářem, vzdáleně připomínajícím komentář Levaka.
A ještě zcela nakonec. O tom, co tato pomoc znamenala pro pronásledované osoby, jsem se zcela nedávno dozvěděl z dopisu Daniela Kroupy, který přikládám. Pan Kroupa souhlasí, abych tento dopis dále rozšiřoval. (Podotknu, že šlo skutečně o peníze, které jsem dostal na podporu dětí čs disidentů od akademika Sacharova, nešlo však o prostředky z Nobelovy ceny).
Jak jsem dostal Nobelovu cenu
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panovala v naší zemi poněkud dusná atmosféra; především pro lidi, kteří se neztotožňovali s režimem dosazeným okupačními sovětskými vojsky. Pokud někdo z nich projevil svůj názor veřejně, musel počítat s kriminálem, s vyhazovem ze zaměstnání nebo alespoň se šikanou, na které bylo nejhorší, že postihovala i osoby blízké, včetně dětí. Počítal jsem s tím. Podepsal jsem Chartu 77, podílel jsem se na šíření jejích dokumentů, organizoval jsem pravidelné cykly filosofických přednášek a občas jsem přispěl do samizdatového časopisu. Odměnou byla občasná zatčení, výslechy Státní bezpečností a nejistota v zaměstnání. Ze svého nízkého platu jsem živil rodinu se čtyřmi dětmi a za to, že jsme nežili v naprosté bídě, jsme vděčili pomoci blízkých, ale i neznámých lidí.
I stalo se jednou před vánocemi, že přišla najednou hrst složenek, které jsem musel ihned zaplatit. Zbylo mi jenom na jídlo a nutné výdaje. S blížícími se svátky v naší rodině sílily rozporuplné pocity. Děti se těšily na dárky, pravidelně se modlily k Ježíškovi a jejich přání získávala stále konkrétnější představy. Zejména malý Mikuláš popisoval šlapací auto, které očekával, s naprosto přesnými detaily, včetně barvy. Jenže nebylo ani na stromeček a nebylo ani slušné požádat někoho o půjčku. Navíc se člověk styděl něco takového chtít po lidech, kteří už tolikrát pomohli sami. Radili jsme se s manželkou, jak dětem vynahradíme stromeček i dárky pod ním tím, že na ně budeme obzvláště hodní, celé dny se jim budeme věnovat a hrát si s nimi. Jak jim ale vysvětlit, že jim místo dárků dáváme to, na co vlastně mají nárok každý všední den?
Dva dny před tím Štědrým jsem v poštovní schránce zahlédl dopis. Neobsahoval složenky, na to byl moc objemný a pocházel z ciziny. Když jsem ho otevřel, vypadl nejprve lísteček v ruštině, na kterém se psalo něco o tom, že z pověření nositele Nobelovy ceny Andreje Sacharova … Zkrátka ať už to bylo jakkoli, kousek té Nobelovky jsem dostal i já. Obálka totiž obsahovala balíček tuzexových bonů v hodnotě, kterou už dnes neumím vyčíslit. Pro člověka, který měl prázdnou kapsu to byla prostě částka astronomická.
Za hodinu jsem se už prodíral davem komunistických prominentů a jejich paniček v luxusních kožiších v prodejně Tuzexu a nakupoval dárky a jídlo, o jakém se mi před chvílí ani nesnilo. Část peněz jsem proměnil za koruny a koupil hustý smrček vysoký až ke stropu. A přesto ještě zbylo na přilepšenou na několik měsíců.
Vánoce byly šťastné a veselé, dětem zářily oči plné svíček a prskavek, a my jsme věděli, že tam nahoře nás má někdo rád. V noci, když už všichni spali jsem na chodbě mezi ložnicí a dětským pokojem zaslechl pleskání dětských nožiček. Dveře jsme nechávali pootevřené, abychom slyšeli, kdyby některý z kluků plakal. Tentokrát to ale nebyl pláč. Mikuláš obcházel zaparkované šlapací auto a šeptal stále dokolečka: „Děkuju Jevífku, pfefně takový fem fi pfál“.
Nevím, jestli jsme tehdy na děti byli hodnější než obvykle. Ale trochu naměkko jsme tedy byli. Nejlepší pomoc je taková, která opravdu pomůže. A tahle navíc nebyla poslední. Až po letech jsem se dověděl, že tuto pomoc organizoval Prof. Janouch ze Švédska a že dárců, z jejichž štědrosti čerpal bylo více. Ani on mě však nerozmluví, že ty peníze, které jsem dostal já, byly z Nobelovky…a od Ježíška, kterému tímto děkuji.
Daniel Kroupa
2007-06-29