Zmínil jsem se ve svém blogu Zelený smog o Hymně na exil Stefana Zweiga a mnozí čtenáři mě žádají, abych jim tento text poslal.
Rád vyhovuji. Rozšiřoval jsem tento text již od roku 1970 a dokonce jsem o něm psal v jednom ze svým článků v sedmdesátých letech o normalizaci


Potomstvo nepochopí, proč jsme znovu museli žít v tak
hluboké tmě, když už jednou nastalo světlo.
Castellio, De Arte Dubitandi, 1562


Nezvolil jsem moto k závěrečné části Krieglova životopisu náhodně. Pochází z knihy S. Zweiga Svědomí proti násilí, přeložené a vydané v Praze v roce 1970. Kniha, popisující středověký konflikt mezi humanistou Castelliem a náboženským fanatikem Kalvínem a situace ve středověké Ženevě, se stala bestsellerem, byla okamžitě vyprodána a při vlně domovních prohlídek v roce 1972 její výtisky byly dokonce zabavovány policií. Není divu, Zweigův popis Kalvínovy diktatury v Ženevě je jako opsán z normalizace v Československu: "... všechny domy mají rázem otevřené dveře a všechny stěny jsou najednou ze skla. V kterémkoliv okamžiku, ve dne i v noci, může zabušit na vrata klepadlo a člen "duchovní" policie může přijít na "vizitu" ... výslechy trvají celé hodiny, neboť v ordonancích se říká: "vyšetřování je nutno věnovat co nejvíce času a počínat si důkladně"... Zbožný policista ... sáhne do knihovny, není-li tam zastrčena nějaká knížka neopatřená razítkem konsistoře ... Toto nesnesitelné střežení každého jednotlivce se stává ještě nesnesitelnější tím, že k oněm úředně pověřeným a placeným hlídačům se přidruží záhy i nesčíslné množství špehů z ochoty. Neboť všude, kde stát udržuje své občany v teroru, bují odporné býlí udavačství. Kde je denunciantství v samé zásadě nejen připuštěno, ale dokonce požadováno, stávají se denuncianty i lidé jinak poctiví ..." A všechno, všechno je v Ženevě i v Praze zakázáno: "... je zakázáno dát bez povolení vytisknout knihu, je zakázáno psát do zahraničí, je zakázáno umění ve všech formách, jsou zakázány obrazy a sochy svatých, je zakázána hudba ... Je samozřejmě zakázán sebemenší stín a záblesk duchovní svobody ve slově mluveném nebo tištěném. A jako nejhorší zločin ze všech zločinů je zakázána jakákoliv kritika Kalvínovy diktatury: výslovně je vybubnováno varování, aby se nikdo neopovážil "mluvit o věcech veřejných jinak než v přítomnosti rady."
Metody, způsoby a protivníci se nezměnili: stejně jako ve středověku v Kalvínově Ženevě stojí i dnes v Československu svědomí, svoboda a tolerance proti fanatismu, teroru a násilí. Jenom terminologie je jiná: namísto kacířů máme revizionisty či zrádce, prověrky a Státní bezpečnost nahradily inkvizici, Státní úřad pro tisk nahradila konzistoř a místo Písma svatého máme sebrané spisy klasiků a učení všech učení. "Když uvažuji o tom, kdo je vlastně kacíř, nenalézám nic jiného, než že za kacíře označujeme všechny ty, kteří nesouhlasí s naším názorem", napsal Sebastian Castellio v šestnáctém století. Neplatí tohle všechno až do dnešního dne?



Hymna na exil
Vyzpíval už někdo hymnus na exil, onu osudově tvůrčí sílu, která člověka povznáší v jeho pádu a pod tvrdým tlakem samoty nově a jinak přeskupuje a soustřeďuje jeho otřesené duševní schopnosti? Umělci vždycky na exil jen žalovali jako na zdánlivý zmar vzestupu, jako na zbytečnou mezeru, jako na surové přerušení. Ale rytmus přírody vyžaduje takové násilné přeryvy. Neboť jen ten, kdo se umí ponořit do hlubin, zná celý život. Teprve náraz, jímž je člověk vržen nazpět, dává mu plnou aktivní sílu. Především tvořivý génius potřebuje tuto dočasně vynucenou samotu, aby z hlubin zoufalství, z dálek svého vyhnanství mohl uzřít celou šíři obzoru a změřit skutečnou velikost svého úkolu. Nejvýznamnější poselství pro lidstvo vzešlo z exilu; tvůrci velkých náboženství, Mojžíš, Kristus, Mohamed i Buddha, ti všichni museli nejprve vstoupit do ticha pustiny, opustit lidskou pospolitost, než dokázali vyřknout rozhodující slovo. Miltonova slepota, Beethovenova hluchota, Dostojevského káznice, Cervantesův žalář, Lutherova odloučenost na Wartburgu, Dantův exil a Nietzscheho dobrovolné vyhnanství ledových končinách Engadinu, to všechno vzešlo v rozporu s vědomou lidskou vůlí z podvědomého požadavku jejich génia. Ale i v nižším, pozemském, politickém světě poskytuje státníkovi dočasná neúčast na událostech novou svěžest pohledu, možnost lepšího promyšlení a propočítání hry politických sil. Žádnou kariéru nemůže proto potkat nic příznivějšího než její dočasné přerušení; neboť kdo vidí svět stále jen shora, z císařských oblaků, z výšin své věže ze slonoviny, z výšin své moci, ten zná jen úsměv poddaných a jejich nebezpečnou povolnost. Kdo drží ustavičně sám v rukou míru, ztrácí odhad svého vlastního skutečného významu. Nic neoslabuje umělce, vojevůdce nebo politika víc, než když se mu všechno ustavičně daří podle jeho vůle a přání; teprve neúspěchem získává umělec správný vztah k dílu, teprve porážkou si vojevůdce uvědomuje své chyby, teprve v nemilosti získává státník správný politický přehled. Ustavičné bohatství činí člověka změkčilým, ustavičný potlesk otupuje; jen přerušení skýtá naprázdno běžícímu rytmu nové napětí a tvořivou pružnost. Jen neštěstí umožňuje hluboký a široký pohled na životní skutečnost. Každý exil je tvrdá škola, ale učí a vychovává: ve změkčilém znovu upevní jeho vůli, váhavému dodává rozhodnost, tvrdého ještě více zakaluje. Skutečně silnému člověku exil pranic neubere, nýbrž naopak zocelí jeho sílu…
(Z knihy Stefana Zweiga, Svědomí proti násilí neboli Castellio proti Kalvinovi)