Jak strýček Sacharov posílal peníze dětem českých disidentů
Zmínil jsem se v jednom ze svých předešlých blogů (Sacharov, jaderná energetika a svoboda Západu) o tom, že honoráře za jeho článek byly použity na podporu rodin českých a slovenských disidentů. Byly posílány z Göteborgu, přes tuzexového agenta v doporučených dopisech s malým lístečkem na ruském psacím stroji:
Od akademika Andreje Dmitrijeviče Sacharova, trojnásobného hrdiny socialistické práce, laureáta mnohých stalinských a státních cen a nositele Nobelovy ceny míru
Teprve před nedávnem jsem se při náhodném setkání s Dr. Danielem Kroupou dozvěděl odezvu, jakou tyto zásilky měly. Poprosil jsem pana Dr. Kroupu aby své vyprávění zapsal pro budoucí generace. Udělal tak a dal mi svolení jeho text šířit.
Publikuji zde jeho text.
František Janouch
Jak jsem dostal Nobelovu cenu
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panovala v naší zemi poněkud dusná atmosféra; především pro lidi, kteří se neztotožňovali s režimem dosazeným okupačními sovětskými vojsky. Pokud někdo z nich projevil svůj názor veřejně, musel počítat s kriminálem, s vyhazovem ze zaměstnání nebo alespoň se šikanou, na které bylo nejhorší, že postihovala i osoby blízké, včetně dětí. Počítal jsem s tím. Podepsal jsem Chartu 77, podílel jsem se na šíření jejích dokumentů, organizoval jsem pravidelné cykly filosofických přednášek a občas jsem přispěl do samizdatového časopisu. Odměnou byla občasná zatčení, výslechy Státní bezpečností a nejistota v zaměstnání. Ze svého nízkého platu jsem živil rodinu se čtyřmi dětmi a za to, že jsme nežili v naprosté bídě, jsme vděčili pomoci blízkých, ale i neznámých lidí.
I stalo se jednou před vánocemi, že přišla najednou hrst složenek, které jsem musel ihned zaplatit. Zbylo mi jenom na jídlo a nutné výdaje. S blížícími se svátky v naší rodině sílily rozporuplné pocity. Děti se těšily na dárky, pravidelně se modlily k Ježíškovi a jejich přání získávala stále konkrétnější představy. Zejména malý Mikuláš popisoval šlapací auto, které očekával, s naprosto přesnými detaily, včetně barvy. Jenže nebylo ani na stromeček a nebylo ani slušné požádat někoho o půjčku. Navíc se člověk styděl něco takového chtít po lidech, kteří už tolikrát pomohli sami. Radili jsme se s manželkou, jak dětem vynahradíme stromeček i dárky pod ním tím, že na ně budeme obzvláště hodní, celé dny se jim budeme věnovat a hrát si s nimi. Jak jim ale vysvětlit, že jim místo dárků dáváme to, na co vlastně mají nárok každý všední den?
Dva dny před tím Štědrým jsem v poštovní schránce zahlédl dopis. Neobsahoval složenky, na to byl moc objemný a pocházel z ciziny. Když jsem ho otevřel, vypadl nejprve lísteček v ruštině, na kterém se psalo něco o tom, že z pověření nositele Nobelovy ceny Andreje Sacharova … Zkrátka ať už to bylo jakkoli, kousek té Nobelovky jsem dostal i já. Obálka totiž obsahovala balíček tuzexových bonů v hodnotě, kterou už dnes neumím vyčíslit. Pro člověka, který měl prázdnou kapsu to byla prostě částka astronomická.
Za hodinu jsem se už prodíral davem komunistických prominentů a jejich paniček v luxusních kožiších v prodejně Tuzexu a nakupoval dárky a jídlo, o jakém se mi před chvílí ani nesnilo. Část peněz jsem proměnil za koruny a koupil hustý smrček vysoký až ke stropu. A přesto ještě zbylo na přilepšenou na několik měsíců. Vánoce byly šťastné a veselé, dětem zářily oči plné svíček a prskavek, a my jsme věděli, že tam nahoře nás má někdo rád. V noci, když už všichni spali jsem na chodbě mezi ložnicí a dětským pokojem zaslechl pleskání dětských nožiček. Dveře jsme nechávali pootevřené, abychom slyšeli, kdyby některý z kluků plakal. Tentokrát to ale nebyl pláč. Mikuláš obcházel zaparkované šlapací auto a šeptal stále dokolečka: „Děkuju Jevífku, pfefně takový fem fi pfál“.
Nevím, jestli jsme tehdy na děti byli hodnější než obvykle. Ale trochu naměkko jsme tedy byli. Nejlepší pomoc je taková, která opravdu pomůže. A tahle navíc nebyla poslední. Až po letech jsem se dověděl, že tuto pomoc organizoval Prof. Janouch ze Švédska a že dárců, z jejichž štědrosti čerpal bylo více. Ani on mě však nerozmluví, že ty peníze, které jsem dostal já byly z Nobelovky…a od Ježíška, kterému tímto děkuji.
Daniel Kroupa
(2007)
Od akademika Andreje Dmitrijeviče Sacharova, trojnásobného hrdiny socialistické práce, laureáta mnohých stalinských a státních cen a nositele Nobelovy ceny míru
Teprve před nedávnem jsem se při náhodném setkání s Dr. Danielem Kroupou dozvěděl odezvu, jakou tyto zásilky měly. Poprosil jsem pana Dr. Kroupu aby své vyprávění zapsal pro budoucí generace. Udělal tak a dal mi svolení jeho text šířit.
Publikuji zde jeho text.
František Janouch
Jak jsem dostal Nobelovu cenu
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panovala v naší zemi poněkud dusná atmosféra; především pro lidi, kteří se neztotožňovali s režimem dosazeným okupačními sovětskými vojsky. Pokud někdo z nich projevil svůj názor veřejně, musel počítat s kriminálem, s vyhazovem ze zaměstnání nebo alespoň se šikanou, na které bylo nejhorší, že postihovala i osoby blízké, včetně dětí. Počítal jsem s tím. Podepsal jsem Chartu 77, podílel jsem se na šíření jejích dokumentů, organizoval jsem pravidelné cykly filosofických přednášek a občas jsem přispěl do samizdatového časopisu. Odměnou byla občasná zatčení, výslechy Státní bezpečností a nejistota v zaměstnání. Ze svého nízkého platu jsem živil rodinu se čtyřmi dětmi a za to, že jsme nežili v naprosté bídě, jsme vděčili pomoci blízkých, ale i neznámých lidí.
I stalo se jednou před vánocemi, že přišla najednou hrst složenek, které jsem musel ihned zaplatit. Zbylo mi jenom na jídlo a nutné výdaje. S blížícími se svátky v naší rodině sílily rozporuplné pocity. Děti se těšily na dárky, pravidelně se modlily k Ježíškovi a jejich přání získávala stále konkrétnější představy. Zejména malý Mikuláš popisoval šlapací auto, které očekával, s naprosto přesnými detaily, včetně barvy. Jenže nebylo ani na stromeček a nebylo ani slušné požádat někoho o půjčku. Navíc se člověk styděl něco takového chtít po lidech, kteří už tolikrát pomohli sami. Radili jsme se s manželkou, jak dětem vynahradíme stromeček i dárky pod ním tím, že na ně budeme obzvláště hodní, celé dny se jim budeme věnovat a hrát si s nimi. Jak jim ale vysvětlit, že jim místo dárků dáváme to, na co vlastně mají nárok každý všední den?
Dva dny před tím Štědrým jsem v poštovní schránce zahlédl dopis. Neobsahoval složenky, na to byl moc objemný a pocházel z ciziny. Když jsem ho otevřel, vypadl nejprve lísteček v ruštině, na kterém se psalo něco o tom, že z pověření nositele Nobelovy ceny Andreje Sacharova … Zkrátka ať už to bylo jakkoli, kousek té Nobelovky jsem dostal i já. Obálka totiž obsahovala balíček tuzexových bonů v hodnotě, kterou už dnes neumím vyčíslit. Pro člověka, který měl prázdnou kapsu to byla prostě částka astronomická.
Za hodinu jsem se už prodíral davem komunistických prominentů a jejich paniček v luxusních kožiších v prodejně Tuzexu a nakupoval dárky a jídlo, o jakém se mi před chvílí ani nesnilo. Část peněz jsem proměnil za koruny a koupil hustý smrček vysoký až ke stropu. A přesto ještě zbylo na přilepšenou na několik měsíců. Vánoce byly šťastné a veselé, dětem zářily oči plné svíček a prskavek, a my jsme věděli, že tam nahoře nás má někdo rád. V noci, když už všichni spali jsem na chodbě mezi ložnicí a dětským pokojem zaslechl pleskání dětských nožiček. Dveře jsme nechávali pootevřené, abychom slyšeli, kdyby některý z kluků plakal. Tentokrát to ale nebyl pláč. Mikuláš obcházel zaparkované šlapací auto a šeptal stále dokolečka: „Děkuju Jevífku, pfefně takový fem fi pfál“.
Nevím, jestli jsme tehdy na děti byli hodnější než obvykle. Ale trochu naměkko jsme tedy byli. Nejlepší pomoc je taková, která opravdu pomůže. A tahle navíc nebyla poslední. Až po letech jsem se dověděl, že tuto pomoc organizoval Prof. Janouch ze Švédska a že dárců, z jejichž štědrosti čerpal bylo více. Ani on mě však nerozmluví, že ty peníze, které jsem dostal já byly z Nobelovky…a od Ježíška, kterému tímto děkuji.
Daniel Kroupa
(2007)