dnes jsem odeslal do tisku tento článek

Na tom, že naše společnost je vážně nemocna, se shodne většina z našich občanů, snad s výjimkou našich politických špiček. Můžeme se snad přít o to, zda arogance a pýcha moci našich politiků je větší či menší, než našich rychlokvašených multimilionářů. (Někdy je obtížné je odlišit.)

V naší společnosti nefunguje, či funguje krajně špatně, většina institucí, nezbytných pro existenci stabilního a svobodného státu. Policie a justice jsou v katastrofálním stavu. Vymahatelnost práva prakticky neexistuje. Jedinou oblastí, která v naší zemi vzkvétá, je korupce. Ke koupi je prakticky vše: za náležitý obnos si koupíte beztrestnost, dostanete vízum, občanství, pozastavení policejního vyšetřování či trestního stíhání, odklad výkonu trestu.

Pro většinu našich politiků je politika ne službou věci veřejné, ale příležitostí k obohacení. Obecná morálka upadá volným pádem: jak by také ne, když si desítky našich politiků bezostyšně platí státní peníze do vlastní kapsy či kapes svých rodinných příslušníků a kamarádů. Všimněte si: poslanec Mělčák žádá ústavní soud o zákrok ne z obecných důvodu porušení ústavy, zákonů či obecné morálky, ale proto, že zkrácení volebního údobí ho připraví o mnohaměsíční štědré finanční požitky poslance, na které zvolením do parlamentu získal „nárok“.

Asi se těžko shodneme na přesných příčinách tohoto tristního stavu naší společnosti, těžko určíme správnou diagnózu. Existuje však všeobecná shoda, že je zapotřebí něco rychle udělat. Léčení některých vážných onemocnění chce klid, jiná onemocnění vyžadují léčbu šokem. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo pro naše politické špičky šokem. Dodám: společensky velice potřebným a užitečným šokem!

Všimněte si, jak naši politici jsou najednou rychle schopni se dohodnout: Blesková změna ústavy. Legislativní nouze. Jak by ne: vždyť jde o moc! O Moc i o peníze! Poslal bych je všechny do pomocné školy pro politiky: ve skutečně svobodných a demokratických zemích mají skuteční politici k ústavě hluboký respekt a nedělají si z ní služku či dokonce prostitutku k ukájení momentálních zájmů a potřeb. Kolik dovětků bylo připsáno k americké ústavě za více než dvě stě let? Pouhých dvacet sedmdeset! I v jiných zemí je vztah k základnímu zákonu podobně pokorný: ve Švédsku ke změně ústavy je potřebná dvoutřetinová parlamentní většina ve dvou parlamentech, oddělených řádnými parlamentními volbami.

Rozhodnutí našeho Ústavního soudu vítám jako první krok šokové terapie. Aspirin naši politickou krizi nevyřeší!

Politici, kteří mají ještě kousek slušnosti v těle, by se měli nad naší krizí vážně zamyslet. Pokud to nedokážou, musí z politiky pryč. Vážně se zamyslet nad naší politickou krizí se však musíme i my, občané naší země a voliči, kteří podle ústavy jsou jediným zdrojem politické moci.

Což uspořádat koncem listopadu volby na Václavském náměstí, vyzbrojeni svazky klíčů? Nebyla by to důstojná vzpomínka na příliš sametovou revoluci?