Sportovci (fotbalisté, hokejisté, basketbalisté, házenkáři, florbalisté, volejbalisté, a já ještě nevím kdo) dostali výjimku a mohou „restartovat“ své profesionální soutěže. I když za poměrně přísných podmínek, jako jsou pravidelné testy, omezený počet osob na zápasech a podobně. Pro sportovní svazy jistě dobrá zpráva, ale co pro zbytek české populace? Dává nám tím vláda najevo, že si nejsme všichni rovni? Co by za to jiné skupiny „profesionálů“ daly, jestliže by i jim vláda – byť za jasně definovaných omezení – umožnila provozovat jejich povolání. Dovedu si představit muzikanty, kteří nemohou ani zkoušet, galeristy, kteří musí mít své výstavní síně zavřené, provozovatele restaurací, kteří vidí své zákazníky leda tak přes výdejové okénko. Ale pokud by i oni splnili podmínku testu, nebo nemoc v bezpečné minulosti prodělali? Proč takto otestování či promoření profesionálové nemohou sdílet své umění či poskytovat své služby stejně promořeným nebo otestovaným hostům, návštěvníkům, divákům? A bez roušek. Samozřejmě nemám nic proti sportovcům, ale proč má tato skupina dostat privilegia, která jsou jiným skupinám obyvatelstva upřena?