Sportovci (fotbalisté, hokejisté, basketbalisté, házenkáři, florbalisté, volejbalisté, a já ještě nevím kdo) dostali výjimku a mohou „restartovat“ své profesionální soutěže. I když za poměrně přísných podmínek, jako jsou pravidelné testy, omezený počet osob na zápasech a podobně. Pro sportovní svazy jistě dobrá zpráva, ale co pro zbytek české populace? Dává nám tím vláda najevo, že si nejsme všichni rovni? Co by za to jiné skupiny „profesionálů“ daly, jestliže by i jim vláda – byť za jasně definovaných omezení – umožnila provozovat jejich povolání. Dovedu si představit muzikanty, kteří nemohou ani zkoušet, galeristy, kteří musí mít své výstavní síně zavřené, provozovatele restaurací, kteří vidí své zákazníky leda tak přes výdejové okénko. Ale pokud by i oni splnili podmínku testu, nebo nemoc v bezpečné minulosti prodělali? Proč takto otestování či promoření profesionálové nemohou sdílet své umění či poskytovat své služby stejně promořeným nebo otestovaným hostům, návštěvníkům, divákům? A bez roušek. Samozřejmě nemám nic proti sportovcům, ale proč má tato skupina dostat privilegia, která jsou jiným skupinám obyvatelstva upřena?

Netuším, jak kompetentní hygienici hodnotí pravděpodobnost přenosu viru. Jen těžko si lze ale představit příznivější prostředí pro nákazu, než jsou například kontaktní sporty v hale, jako je basketbal či házená, kde jsou soupeři v přímém dotyku, prskají a funí, emotivně na sebe pokřikují z odstupu pár centimetrů a v případě úspěšné branky nebo koše se poplácávají či objímají. A bez roušek (pochopitelně). To obvykle hudebníci, návštěvníci galerií či restaurací nedělají. Jen asi mají tu smůlu, že nejsou zaštítěni dostatečně silnou vlivovou skupinou, která pro své chráněnce takovou výhodu zajistí.

Je mi jasné, že celý tento blog zní dost absurdně. Ale o to absurdnější je i výjimka pro pořádání profesionálních soutěží. Chápu, že jsou mnohé kluby v tíživé situaci, hrozí jim odchody sponzorů, kteří svoji investici dostatečně nezobchodují na dresech sportovců či reklamních plochách na stadionech a hřištích. Ale ve stejné situaci jsou tisíce a tisíce jiných profesionálů, kteří prostě takový benefit – byť omezený – nedostanou. Ti mohou i nadále jen sčítat ztráty a posílat žádosti o podporu. Celá situace je nespravedlivá a trapná. Ale na to jsme už asi za ty měsíce špatných a horších rozhodnutí ze strany naší vlády zvyklí. Tak si alespoň pusťte v televizi basketbal, třeba se vám uleví…