V minulých dnech médii proběhly dvě zprávy o výkonech českých miliardářů, které stojí za pozornost. První je, že firma spoluvlastněná Markem Dospivou bez povolení zbourala hotel Barbora ve Špindlerově Mlýně, aby na místo odstraněné stavby postavila třípatrový apartmánový dům. Za toto porušení zákona dostala údajně dvě pokuty v řádu statisíců korun. Druhá informace, která až nyní vyplula na povrch, je, že amatérský závodník Radim Passer v létě překonal na německé dálnici za běžného provozu ve svém Bugatti Chiron rychlost 414 km/h. Obě zprávy vypovídají o určité sociální či morální nedostatečnosti zmíněných pánů a v prvním případě i o žalostné nerovnosti před zákonem.

Marek Dospiva v jakémsi rozhovoru pronesl, že hotel Barbora zboural, protože se mu nelíbil a uvažuje o tom, jak má Špindl vypadat za deset let. Novou stavbou chce údajně nastavit laťku a směr. Jedná se o smělé prohlášení gubernátorského stylu, kterým pan Dospiva naznačuje, že by se měl „Český Aspen“ podřídit jeho vkusu. Možná, že ho plánuje celý koupit. Nad tímto chvástáním by šlo mávnout rukou, horší ale je, že původní stavební povolení vydané na rekonstrukci ignoroval a celý hotel poslal k zemi, aby mohl realizovat svoji představu „nového směru“. Každý průměrný jedinec pochopí, že demolice a rekonstrukce jsou dva rozdílné pojmy. To ale není vnímání blízké panu Dospivovi. Po zásluze sice dostal následně vysokou pokutu, nicméně taková sankce je pro tohoto muže pomyslným plivnutím do Stromovky. Rovnost před zákonem dostává za uši: pokud máš peníze, můžeš si dělat kdekoli – ba i v ochranném pásmu národního parku – co chceš. Nemáš-li peníze, musíš dodržovat zákony. Učebnicová ukázka plutokracie. Takovému přístupu k právu se lze těžko divit, nic jiného Marka Dospivu na studiích v Moskvě a Pekingu asi nenaučili. Jen je k pláči, že máme i po více než třiceti letech tak bezzubé zákony, které si může kdokoli movitější snadno namazat na chleba.

A teď druhý výtečník, Radim Passer. Oblékl se do závodnické kombinézy, aby mohl na běžné dálnici (byť německé) v průběhu mírného provozu překonat se svým vozem čtyřsetkilometrovou metu. Bylo mu úplně jedno, že svojí jízdou může ohrozit nešťastníky, kteří se v pravém pruhu plouhali ve svých oplech a bavorácích „standardní“ rychlostí. Jasně, řeči o tom, že v neděli brzy ráno na dálnici skoro nikdo nebyl, jsou fajn, ale stačilo – při vědomí, jakou nesmírnou rychlostí se bugattka řítí – aby někdo z pravého pruhu vyjel do levého a neomalený závodník dozávodil a nešťastník ve svém bavoráku dořídil. V takové rychlosti je úmrtní list jistotou. Asi je také marné panu Passerovi vykládat něco o tom, že se mají rekordy překonávat někde jinde, než na „obyčejné“ dálnici mezi „obyčejnými“ řidiči. Možná dostane pokutu, ale předpokládám, že stejně jako v prvním případě mu to bude úplně fuk. Hlavně, že má zářez na rychlostní pažbě…