Tragické střešovické memento
Každý den chodím kolem nevzhledné a chátrající vily, která se nachází pravděpodobně na nejluxusnější tuzemské adrese, pražské Ořechovce. Dům patří České republice – Ministerstvu obrany a jeho historie je chmurnější, než leckteré mučírny či věznice. Vila je v Dělostřelecké ulici, v sousedství domu Václava Havla či Velvyslanectví Švýcarské konfederace.
Za první republiky honosný dům patřil Marku Rosenthalovi, ano, příslušníku oné rodiny, která vlastnila slavnou porcelánku. Díky svému židovskému původu byl dům zabrán německými okupanty a souhrou smutné ironie zde nacisté zřídili Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, která podléhala přímo osobě tak ďábelské, jako byl Adolf Eichmann.
Ani po II. světové válce nenastaly pro vilu dobré časy. Ihned po příchodu Rudé armády, která dorazila do Prahy až den po jejím osvobození, se dům stal záhy centrem organizace neméně temné, a to ruské tajné služby Směrš (Směrť špionam), která přišla se sovětskou armádou do Čech pátrat po ruských „bílých“ emigrantech. Tedy těch, kteří utekli z Ruska před řáděním bolševické revoluce a našli v Československu nový domov. Je nesmírně smutnou skutečností, že tito lidé, kteří přijali naše občanství a pro naši zemi toho mnoho vykonali, byli ihned po skončení válečného utrpení (v době, kdy se ostatní radovali), zatýkáni, mučeni, deportováni do sovětských gulagů a vražděni. Neméně hrozivé je, že „vděčná“ československá vládní garnitura v čele s prezidentem Benešem nechala Směrš řádit za vydatné pomoci komunistického ministra vnitra Noska, a jen s nezájmem přihlížela, jak cizí mocnost likviduje československé občany na jejich vlastním území a unáší je vstříc nelidským podmínkám sovětských lágrů či smrti.
Ve dnech, kdy si připomínáme konec II. světové války, by nebylo vůbec od věci, aby si Česká republika uvědomila, že nechává na Ořechovce bez jakéhokoli zájmu chátrat dům, který by mohl sloužit jako připomínka utrpení židovských a ruských spoluobčanů, kteří s námi v této zemi žili, utvářeli ji a budovali. Vedeme zápas o Lety, pečujeme o Terezín či Lidice, ale necháváme zarůstat dům, který také vypovídá o utrpení konkrétních lidí. Střešovická vila má stejnou historickou paměť, jako kterékoli jiné místo spojené s nacistickými či komunistickými zločiny. Obávám se ale, že chátrání domu odpovídá naší zanedbané paměti. Že jsme mlčky přihlíželi, když odváželi naše židovské sousedy, stejně jako jsme nic neudělali, když mizeli ti původem ruští. S tímto špatným svědomím vilu raději prodejme, jak to ministerstvo už nějaký čas plánuje. S ohledem na exkluzivitu lokality snad alespoň dohlédne, aby ji nekoupil – přes nastrčenou firmu – nějaký ruský oligarcha...
Za první republiky honosný dům patřil Marku Rosenthalovi, ano, příslušníku oné rodiny, která vlastnila slavnou porcelánku. Díky svému židovskému původu byl dům zabrán německými okupanty a souhrou smutné ironie zde nacisté zřídili Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, která podléhala přímo osobě tak ďábelské, jako byl Adolf Eichmann.
Ani po II. světové válce nenastaly pro vilu dobré časy. Ihned po příchodu Rudé armády, která dorazila do Prahy až den po jejím osvobození, se dům stal záhy centrem organizace neméně temné, a to ruské tajné služby Směrš (Směrť špionam), která přišla se sovětskou armádou do Čech pátrat po ruských „bílých“ emigrantech. Tedy těch, kteří utekli z Ruska před řáděním bolševické revoluce a našli v Československu nový domov. Je nesmírně smutnou skutečností, že tito lidé, kteří přijali naše občanství a pro naši zemi toho mnoho vykonali, byli ihned po skončení válečného utrpení (v době, kdy se ostatní radovali), zatýkáni, mučeni, deportováni do sovětských gulagů a vražděni. Neméně hrozivé je, že „vděčná“ československá vládní garnitura v čele s prezidentem Benešem nechala Směrš řádit za vydatné pomoci komunistického ministra vnitra Noska, a jen s nezájmem přihlížela, jak cizí mocnost likviduje československé občany na jejich vlastním území a unáší je vstříc nelidským podmínkám sovětských lágrů či smrti.
Ve dnech, kdy si připomínáme konec II. světové války, by nebylo vůbec od věci, aby si Česká republika uvědomila, že nechává na Ořechovce bez jakéhokoli zájmu chátrat dům, který by mohl sloužit jako připomínka utrpení židovských a ruských spoluobčanů, kteří s námi v této zemi žili, utvářeli ji a budovali. Vedeme zápas o Lety, pečujeme o Terezín či Lidice, ale necháváme zarůstat dům, který také vypovídá o utrpení konkrétních lidí. Střešovická vila má stejnou historickou paměť, jako kterékoli jiné místo spojené s nacistickými či komunistickými zločiny. Obávám se ale, že chátrání domu odpovídá naší zanedbané paměti. Že jsme mlčky přihlíželi, když odváželi naše židovské sousedy, stejně jako jsme nic neudělali, když mizeli ti původem ruští. S tímto špatným svědomím vilu raději prodejme, jak to ministerstvo už nějaký čas plánuje. S ohledem na exkluzivitu lokality snad alespoň dohlédne, aby ji nekoupil – přes nastrčenou firmu – nějaký ruský oligarcha...