V poslední době hýbe nejenom Prahou případ zásahu do kopie Mánesova kalendária na staroměstském orloji v Praze. Autor této taškařice, který změnil pohlaví, překreslil obličeje, doplnil sukně a další podobné prvky u zobrazených postav, se brání tím, že chtěl chyby, které se podle něj na lunetách nacházejí, „napravit“. Obávám se, že pan Stanislav Jirčík – jak se autor změn jmenuje – nepochopil, co znamená být „restaurátorem“.

V první řadě je vhodné zdůraznit, že výsledky činnosti restaurátorů (byť by si to asi pan Jirčík přál) nenaplňují znaky autorského díla, protože jejich primárním posláním je s pokorou „sloužit“ dílu, kterému vrací původní tvář. Úkolem restaurátora není tvůrčími zásahy vstupovat do cizího díla a takovou ambici v sobě musí potlačit. V opačném případě by měl změnit povolání. Je to srovnatelné s přístupem chirurga, který z vlastní vůle při nesouvisející operaci zmenší pacientův nos s logikou, že „když už ho měl v narkóze, tak to vzal z jedné vody načisto“. Takový lékař by v lepším případě brzy skončil ve svém oboru, v horším případě před soudem.

Jasně, autor této guerillové sebeprezentace může namítat, že restaurované kalendárium bylo kopií, nadto značně poškozenou, a nebylo možné rozpoznat, co bylo původním vyjádřením autora. Nicméně vždy je tu originál, dle kterého mohl postupovat, a ne se vydat na cestu diskutabilního vtipu. Lze jen trnout, zda podobně inovativně a kreativně nepřistupoval i k předchozím zakázkám, kdy měl v rukou cenný originál uměleckého díla.

Další zarážející skutečností je přístup zadavatele, tedy Hlavního města Prahy, který musel toto „dílo“ převzít. Je s podivem, že Prahu vůbec nezajímalo, jak bylo s kalendáriem nakládáno, a že výsledek neodpovídá objednávce a venkoncem ani původní podobě. Praha se tak stala spoluviníkem tohoto pro někoho povedeného, pro jiného nepovedeného žertíku. Proč zaspal jindy tak přehnaně bdělý Národní památkový ústav, se lze jen dohadovat. Staroměstský orloj nepochybně patří do první ligy národních klenotů a měl by poutat nejvyšší pozornost památkové péče.

Stanislav Jirčík se prezentuje jako restaurátor, ale popisovaný výsledek práce nemá s tímto označením zhola nic společného. Pokud má tvůrčí přetlak, nechť ho realizuje ve svém autorském díle a mistrům, kteří mu byli svěřeni k odborné opravě, dá pokoj.