Fašismus a populismus jsou naší společnosti mnohem nebezpečnější než „uprchlická tsunami“. Jeho projevy, xenofobie, rasismus a nenávist, ničí rozum i srdce. Nezodpovědní politici, novináři a intelektuálové již delší dobu roztáčejí hysterii proti válečným uprchlíkům a migrantům, přestože to může vést ke konci demokratického právního státu u nás. Vpřed je ženou vlastní ambice, zahořklost a komplexy, domněnka o vlastní velikosti, bez níž se druzí nemohou obejít, nebo vlastní strach, který nedokážou ovládnout.

Vivat Merkelová a Kiska

Kancléřka Angela Merkelová se v srpnu loňského roku vyslovila k tomu, co se děje kolem uprchlíků: „Jsme svědky agresivního a xenofobního chování, které nemůže být v žádné míře akceptováno. Je odpudivé vidět pravicové extremisty a neonacisty, kteří šíří nenávist. A je ostudné vidět Němce, dokonce i rodiny s dětmi, jak vedle těchto extremistů pochodují a skandují jejich hesla.“
Tentýž pohled na svět má například i slovenský prezident Andrej Kiska a další skvělý muž, Joachym Gauck, německý prezident. A další politici, kteří si uvědomují, že jakmile se jednou zbavíme lidskosti, návrat k normálu je velmi těžký a často vede i přes válku či jiný ničivý konflikt.

Z pohledu Miloše Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka vzato, tímto projevem Merkelová prokázala, že elitářsky pohrdá svým národem, protože o některých Němcích hovoří kriticky.

Jenže Zemanův pohled je pokřivený, zapadá do jeho populismu a taktiky, kterou se řídí. Zeman volně surfuje politickým spektrem, včetně extremistických okrajů, a použije cokoli, co se mu právě hodí do krámu. Zeman se tak stal spolutvůrcem zhysterizovaného prostředí, které vede ke strachu a nenávisti i v momentech, kdy předmět obav není na obzoru, natožpak po ruce. Uprchlíci a migranti tu žádní nejsou, přesto je u nás atmosféra kolem nich v leckterém ohledu hustější než třeba v Německu, které jich jen během loňska přijalo okolo milionu.

Co je příčinou populismu

Takovému počínání se říká populismus. A Zemanova taktika (před tím Klausova) je důkazem, že populismus sám o sobě nevzniká kvůli nějakému nebezpečí, jak by se snad povrchnímu čtenáři mohlo zdát z posledního blogu Miloše Balabána. Prvotní příčinou populismu je snaha o prosazení vlastní osoby do politiky či na jiné exponované místo za jakoukoli cenu, touha po uznání vlastních „zásluh“ druhými, možnost denunciovat druhé a jejich myšlenky, v krajním případě třeba i prosadit změnu systému - ono skutečné, domnělé či vymyšlené nebezpečí k tomu slouží jen jako záminka.

Je to obdobné jako třeba s antisemitismem tam, kde žádní Židé nežijí. Údajný problém tu neexistuje ani náznakem, „reakce na něj“ je však všudypřítomná. Nebo s rasismem, za který podle některých výkladů u nás mohou Romové svým chováním. S rasismem se přitom často setkávají i ti Romové, kteří žijí úplně stejně jako většina společnosti - nejde tedy o chování Romů, ale o to, že jsou Romy, že se jako Romové narodili. Prvotní důvod k antisemitismu a rasismu hledejme ve vlastní hlavě, nikoli u počínání těch druhých.

Problémy se musí řešit, ale ne populisticky

Ano, neřešený problém, například to, čemu se říká „migrační krize“, může populistům přinést větší úspěch než dříve, ale tomu nutně musí předcházet radikalizace společnosti, na níž pracují populisté i extremisté, zvlášť či společně. Problémy se ovšem dají řešit lépe než tak, jak před volbami hlásají populisté či dlouhodobě extremisté.

V Rakousku málem vyhrál prezidentské volby populista Norbert Hofer právě proto, že vláda před tím nedokázala stát za svým vlastním rozhodnutím uprchlíkům pomáhat, a lavírovala, jak a kde se dalo - projevila nerozhodnost a nalomila tak důvěru některých občanů, že problémy umí řešit. V Německu ono lavírování neproběhlo zdaleka tak silně, Merkelová dělala po celou dobu rozumnou „vítací“ politiku, proto je tam důvěry ve vládu a systém více než v Rakousku.

Žhářské a podobné útoky na uprchlické ubytovny nemají v Německu podporu normálních lidí, právě naopak, a extremistické strany zatím bodovaly v několika volbách do zemských parlamentů. V celostátních ale nemají tak velkou šanci, jako Hofer v Rakousku.

Integraci v Německu provádí stát i místní lidé

Integraci válečných uprchlíků vedle německých státních a zemských institucí a organizací provádějí i desítky či stovky tisíc dobrovolníků, místních lidí. Ti uprchlíkům pomáhají s každodenními starostmi, na úřadech, ve školách, s ubytováním, se zapsáním u lékařů, s tím, jak to v místě chodí, se způsobem života místních lidí. Mnozí z dobrovolníků také učí své nové sousedy německy atd. Dávají jim tak najevo, že jsou u nich ve městě vítáni… Stát a země dodávají prostředky na nejzákladnější potřeby a dávají lidem práci (vedle soukromníků), naději do budoucna však přináší i každodenní činnost místních dobrovolníků.

To vše je důležité především ve vztahu k následujícím generacím příchozích - tam, kde se oni a jejich rodiny cítí dobře, s tím, že je okolí od počátku přijímá jako rovnocenné, je mnohem méně prostoru pro fanatizování mladých lidí.

Zemanův způsob řešení a taktika

Zemanova taktika nevychází z poznání věcí do hloubky a znalostí souvislostí, něco takového Zeman nikdy nepotřeboval ani nepoužíval, ale z čirého populismu. Zeman v tom se svými fašizujícími „bonmoty“, které přetvářejí společenskou atmosféru v sebezničující nenávist, samozřejmě není sám. To, že si při loňské oslavě 17. listopadu stoupl vedle Konvičky, Černocha a dalších, nebyla náhoda, ale taktický záměr. Využívá fašizující ulici k opětovnému potvrzování své taktiky, která stojí na tvrzení, že jedná podle potřeb a ve jménu „svého národa“.

Zeman samozřejmě nepřišel k atmosféře plné strachu a obav, vhodné pro jeho záměry a postupy, jako slepý k houslím. Od samého počátku ji svými výpady vůči těm, kteří mají jiný názor než on, svým paušalizováním ohledně islámu a muslimů apod. atd., svou dikcí a emočními výlevy spoluutvářel. A vzápětí na onom strachu vždy parazitoval.

Podle Zemana jsou výrazy jako „neonacista, fašista, rasista, xenofob…“ pouhými nálepkami, kterými se ohánějí nezodpovědní pravdoláskaři. Tento posun v Zemanově uvažování nám ukazuje, jaké hodnoty je tento politik schopen zahodit pro dosažení a udržení toho, co mu tak chutná: vlastní moci.

Zeman dříve čas od času vystoupil proti neonacistům, fašistům, rasistům a xenofobům, například po vraždě súdánského studenta v 90. letech, během svého projevu na protirasistické demonstraci přítomné ujistil, že rasismus nikdy nepřipustí a že zakáže skinheady. Zeman ovšem o této problematice nic nevěděl a neznal souvislosti. Nevěděl, že skinheads jsou subkulturou, nikoli oficiálně ohlášeným spolkem, takže je prostě zakázat nemůže. A nevěděl, že mezi skinheady byli i v té době antirasisti. A jako vždy paušalizoval: ne každý ze skinheadů tehdy souhlasil s rasistickým vražděním.

S příchodem uprchlíků a migrantů do Evropy Zeman přešaltoval a stejnou paušalizaci předvádí na těch, kteří jsou z jeho pohledu dnešním vnitřním nepřítelem č. 1. Každý správný populista či extremista takového vnitřního nepřítele potřebuje, bez něj nemá šanci uspět.

Ještě při svém nástupnickém prezidentském projevu v březnu 2013 hovořil Zeman o ostrovech negativní deviace. „Druhým takovým ostrovem negativní deviace jsou, podle mého názoru, neonacistické bojůvky, které občas řádí v ulicích našich měst. Jejich členové vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa, a tedy i jich samých,“ měl potřebu Zeman říci. Nyní společně s takovými bojůvkami oslavuje výročí 17. listopadu. Důvody jsou stejně, jako svrchu řečené.

Hlas národa

A jak je to se Zemanovým tvrzením, že jedná podle potřeb a ve jménu „svého národa“?

Volání po tom, aby se politici řídili „zájmem občanů“ či „zájmem národa“ je pouhé propagandistické heslo, po vzoru nacistů a komunistů, kteří je hojně užívali. Zeman z tribuny křičí, že zájmy občanů je třeba ctít, jelikož potom může také sdělit, že jeho záměry jsou se zájmy občanů totožné. Ve skutečnosti jsou zájmy občanů různorodé a nic jednolitého neutvářejí.

A za další: nejde o národ. Nejen v ČR, ale i v dalších zemích EU mají rasističtí a xenofobní křiklouni takový hloupý zvyk: vydávají sami sebe za národ, který prý zní jedním hlasem. Jenže tak to není. To, že se k lůze (fašisti) čas od času přidávají i někteří běžní občané (kteří fašisty nejsou), má více důvodů, na prvním místě je to onen hysterií a populismem vyvolaný strach.

Je také mnoho lidí, kteří jsou panu prezidentovi Václavu Havlovi vděční za politickou kulturu, které různí „demokratičtí“ zakrslíci ani dosáhnout nemohou.

A nezapomínejme, že je mnoho demokratů, kteří mají na migrační tématiku jiný názor než zastánci pravdy a lásky, ale vedle Konvičky, Okamury, Bartoše, Černocha, Hampla, Černohorského, Brichty a dalších „apoštolů“ nenávisti by si nikdy nestoupli. S mnohými z nich dnes a denně diskutuji a vidím, že jsme schopni dojít ke společnému kompromisu.

Čekáme spolu, až ze stožáru prezidentské standarty zmizí rudé trenky se srpem a kladivem, aby onen kompromis mohl spatřit světlo kanceláře prezidenta republiky.