Populistické a extremistické strany po Evropě nepochybně potěšil úspěch Norberta Hofera v rakouských prezidentských volbách. Ty jsou určitým předělem, znamenají definitivní potvrzení jejich místa v politickém spektru. Příčinu jejich raketového vzestupu lze samozřejmě hledat v nezvládnuté migrační vlně, kde jsme byli za pouhý rok svědky neuvěřitelných přemetů vládnoucích stran v některých zemích. Vítání střídá vystřízlivění a přitvrzení, jenže občané-voliči takovéto přemety hodnotí po svém.

I když ale migrace nepochybně hraje v rozhodování voličů velkou roli, přesto nelze pominout sociální příčiny populistického posunu. Nedávno se k tomu vyjádřily dvě akademické autority Francis Fukuyama a Joseph Stiglitz. Oba upozorňují, že podpora populistů je již dnes mnohem širší než pouze od nižších vrstev, které představuje „stará“ dělnická třída, jež definitivně ztratila ve vichru globalizace půdu pod nohama a řítí se po skluzavce do bídy. Možná početnější skupinou je nikoliv nevýznamná část střední třídy, jejíž příslušníci se dnes střetávají s nevídaným jevem: začínají se mít hůř než jejich rodiče před dvaceti až třiceti lety.
Stiglitz přímo uvádí, že mladí lidé na Západě mají vyhlídky na pracovní nejistotu po celý život. I absolventi vysokých škol budou dlouho hledat práci, což snižuje i možnost koupě bytu nebo domu, a už vůbec nemohou myslet na penzi. Doslova uvádí, že „kdyby na ni mysleli, jen by se děsili, kolik musí nahromadit, aby si zajistili slušný život nad holé sociální zabezpečení, vzhledem k pravděpodobnému trvání mizivých úrokových sazeb“.

Zároveň dochází i k dramatickému prohlubování sociálních rozdílů ve společnosti. Týká se to i zdánlivě blahobytných Spojených států a Německa. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je např. průměrný příjem 10 procent nejvíce vydělávajících Američanů devatenáctkrát vyšší než 10 procent obyvatel s nejnižšími příjmy. Přitom ještě v polovině devadesátých let to bylo 12,5 : 1. Příjmová chudoba postihuje 18 procent populace, což je podstatně víc než průměr (11 procent) zemí OECD. I v „motoru“ EU, Německu, jsou též patrné příjmové disproporce. Průměrný příjem 10 procent nejvíce vydělávajících Němců je 6,6násobně vyšší než 10 procent obyvatel s nejnižšími příjmy. Téměř 40 procent zaměstnanců nemělo v roce 2013 standardní pracovní smlouvy a bylo zaměstnáno na částečný úvazek. Počet obyvatel hlásících se ke střední třídě poklesl o 15 procent.

Pocit sociálního ohrožení namixovaný se strachem z migrace je vodou na mlýn populistům a nelze se divit, že míra odolnosti značné části společnosti k jejich vábení je malá. Snaha současné české vlády o sociální kohezi společnosti je dnes tudíž mimořádně důležitá a má i bezpečnostní dimenzi. Vždyť rozdělená společnost s narušenou mírou sociální solidarity je mnohem méně odolná vůči krizím, které nás tváří v tvář vývoji okolo nás mohou reálně postihnout.

(Právo, 30.5.)