O odstranění vepřína v Letech vláda s akcionáři intenzivně vyjednává, vůle je na obou stranách, říká ministr kultury Daniel Herman. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier věří, že se zákon o sociálním bydlení v tomto volebním období stihne schválit. A také: díky ministerstvu školství je již schválena novela školského zákona, která podpoří začleňování dětí do běžných škol.

Buďme skeptiky

Vlastně bychom měli být optimisty. Odstranění prasečáku, který stojí na části území bývalého koncentráku v Letech, kde umírali čeští Romové, je na dobré cestě. Říká to sám ministr kultury. Během pár měsíců vláda i parlament přijmou zákon o sociálním bydlení, který změní jeden z hlavních důvodů sociálního vyloučení chudých Romů a Čechů - ujišťuje nás o tom další ministr. A na světě již je zákon, který umožní romským dětem učit se společně s ostatními a být tak odmala přirozenou součástí okolního společenství.

Optimismus ovšem brzdí naše zkušenosti, zdravá skepse proto neuškodí. Kolik ministrů již říkalo, že vepřín v Letech už dlouho neodolá, nebo že zákon o sociálním bydlení se již připravuje? Těžko si všechny ty sliby a optimistické odhady pamatovat, možná bychom prostě mohli spočítat ministry všech dosavadních polistopadových vlád, kteří měli tyto problémy na starosti, a dostali bychom to správné číslo. Jistě, nový přístup ke školství začíná vypadat nadějně, ale…

Zvednout hlavu

Ono „ale“ spočívá v komplexnosti tohoto problému i jeho řešení. Nastartování jedné výseče integrace samo o sobě nevyřeší nic. Zároveň se školským zákonem mělo začít fungovat sociální bydlení, odstraňování bludného kruhu zadlužení (jinak dlužníkům budou i nadále vládnout místní mafie), více moderně pojaté sociální práce, více nabídek práce a motivace k jejímu hledání, ale také napomáhání tomu, aby Romové mohli „zvednout hlavu“.

To nejsou prázdná slova, ale naopak jedna z důležitých věcí. Dokud Romy nezačne brát společnost jako rovnocenné partnery, a dokud Romové žijící na okraji společnosti nezlepší svůj přístup k okolí, s žádnou integrací nepočítejme. V tomto konkrétním bodě je na řadě česká společnost. Evropská historie Romů ukazuje mimo jiné i na to, že nepřijetí je hlavní důvod, proč se někteří Romové dosud neintegrovali - pro místní usedlíky byli vždy nevítaní, tak jakápak integrace.

A jak se mají cítit rovnocenně ve společnosti, která nechává na pietním místě smrdět prasata? Odstranění vepřína je třeba chápat jako akt uznání rovnocennosti Romů. Představme si, že by ten prasečák stál třeba na území památníku Lidice či terezínské pevnosti, asi bychom se kvůli tomu oprávněně bouřili - nebo snad ne?

Integrace je oboustranná záležitost

Pojetí integrace, kterou „zařídí“ pár zákonů je nesmyslné a ani dnešní vláda si nemyslí, že by legislativa mohla nahradit celý složitý proces. Jde jen o to, jak ho nastartovat úspěšným směrem. Co je tedy momentálně nejdůležitější? Aby spolu lidé začali hovořit a následně společně řešit problémy přímo v místě.

Integrace je proces dvoustranný (případně vícestranný), nestačí k němu dobrá vůle jedné ze stran, ztotožnit se s ní musejí všichni, respektive velká většina lidí na obou stranách. A v tom je zatím největší problém integrace chudých Romů, kteří žijí v ghettech nebo v lokalitách, kam je soustřeďují města, obce, realitky či majitelé domů a ubytoven. Tyto lidi a jejich sousedy rozdělují oboustranně špatné zkušenosti, Češi si stěžují na Romy, ti zase na Čechy - a zdá se, že vzájemná nedůvěra je nepřekonatelná.

Vyloučené lidi nestačí rozstěhovat či nastěhovat do sociálních bytů a domnívat se, že tím se vše vyřešilo. Přesun romských žáků do běžných škol sice může komunikaci mezi Romy a Čechy napomoci, ale jejich rodiče nepřestanou svým dětem vštěpovat předsudky vůči „černým“ nebo, z druhé strany, vůči „bílým“. Češi z ničeho nic neřeknou, že jim Romové jako sousedé už nevadí (a někteří z chudých Romů skutečně nejsou příjemní sousedé). A Romové nepřestanou z ničeho nic tvrdit, že Češi jsou rasisti (a někteří z Čechů jsou bezesporu rasisti a xenofobové).

Oboustranná nevraživost nikam nezmizí. Na zlepšení vzájemné komunikace je proto třeba dnes a denně pracovat. Začít se ovšem musí okamžitě. Třeba prostřednictvím nově zřízených (komunitních?) center, kde se budou místní lidé setkávat, diskutovat, vzájemně se poznávat, případně spolu dělat i jinak běžné věci - třeba hrát fotbal.

Vůle ke společnému řešení problémů v soužití zkrátka nepřijde sama od sebe, žádný zákon ji nezařídí.

Represe selhala

Některá města jdou na tento problém se sekerou v ruce s tím, že integrovat se mají Romové. A to tak, že se ve všem všudy přizpůsobí. Litvínov a Duchcov přijaly politiku nulové tolerance, což obnáší neustálé buzerování lidí a zjevné omezování jejich osobní svobody. Duchcov je úplně beznadějný, zde společně vládnou extremistické z Dělnické strany sociální spravedlnosti, Komunistické strany Čech a Moravy a sociální demokracie.

Na litvínovském sídlišti Janov, kde se v roce 2008 pokusili krajně pravicoví extremisté o pogrom Romů, to probíhalo složitěji. Romové tu například ještě v roce 2013 dostávali až 500 korun pokutu za to, že si sedli na schody vedoucí do jejich domu. Někteří městští policisté používali násilí a zastrašování, k čemuž měli „krytí shora“. Poté, kdy server Romea.cz na chování strážníků upozornil, se město začalo chovat o trošku lidštěji. Ovšem ani nyní k Romům nepřistupuje jako k rovnocenným partnerům, ale jako ke zlořádu, s nímž je třeba a priori zatočit. Předvádí paušalizaci v praxi.

Změna myšlení

Někdejší litvínovský starosta Šťovíček odůvodňoval nulovou toleranci krom jiného i přílišnou hlučností Romů, kteří „žijí na ulici“, tedy před domem. Kvůli tomu město vedlo své strážníky k až protiústavnímu postupu vůči svým občanům tmavší pleti. Nikoho z radnice nenapadlo postavit dvě stě metrů od sídliště dětské hřiště s lavičkami pro dospělé, kam by se maminky s dětmi automaticky přesunuly. Takže - k dobré integraci musíme také změnit svůj způsob myšlení a přístupu k problémům - Češi i Romové. Politika nulové tolerance nikde žádné problémy nevyřešila, což potvrdila i nedávná analýza, kterou zadala Agentura pro sociální začleňování.

Podle zprávy o stavu romské menšiny za loňský rok, kterou projednala vláda, se počet chudinských domů, ulic a čtvrtí mezi lety 2006 až 2014 zdvojnásobil. Zvedl se ze tří na šest set. Přibylo i lidí, kteří v těchto lokalitách bydlí - místo 80 000 jich je kolem 115 000. Naprostá většina z nich jsou Romové. Jak ukazují i zkušenosti z terénu, situace se rok od roku horší, což činí integraci čím dál obtížnější. Už vážně není na co čekat.


Článek byl napsán pro server Romea.cz