Dříve se říkalo „černá Ostrava“. A v souvislosti s tím: „Jsme horníci, a kdo je víc.“ Tato a podobná sousloví patřila před listopadem 89 ke každodenní masáži komunistickou propagandou. Dnes se díky Colours of Ostrava říká „barevná Ostrava“ - a zromantizované představy související s tímto festivalem se stávají součástí mýtu o všeobjímající a krásné Ostravě. Ostrava je přitom stejně krásna i stejně ošklivá, jako zamlada.

Někdejší černá Ostrava

Doly a hutě spoluutvářely měsíční krajinu části severní Moravy, Slezska a severních Čech. Tyto regiony v padesátých letech charakterizoval zvýšený výskyt úderníků, kteří plnili plán na několik set procent, v letech sedmdesátých a osmdesátých pak dočista zničené životní prostředí a velmi nízký průměr dožití místních lidí. Ale také práci pro tisíce zaměstnanců.

Komunisté chrlili železo a uhlí, ničili přitom bezohledně krajinu, ovzduší i zdraví obyvatel, ale vycházelo jim to, protože hutě i doly přinášely lidem i obživu a jistou společenskou prestiž - zatímco profesor na vysoké škole byl součástí „pracující inteligence,“ horník či huťař patřili k elitě (na tehdejší způsob).

Nikoho by ovšem tenkrát nenapadlo, aby o továrních věžích, komínech, pecích a dalších budovách řekl, že jsou krásné. Industriální architektura tehdy patřila k symbolům oné bezohlednosti k vlastní zemi, která reprezentovala komunistickou aroganci moci. A na pohled byla stejně odpudivá, jako dnes, stejně obludná, stejně rezavá…



Hlavně nedýchat

Ostravu jsem vždycky měl rád a vždy se mi, jako celek, líbila. Jednak odtud pocházela část mé rodiny, která bydlela na Fifejdách nedaleko hald, kam mí předci chodili vyhrabávat z mouru kousky uhlí, aby bylo čím topit. A jednak jsem tu byl poprvé jako kluk, už v roce 1970 (nebo o rok později?).

Ohromilo mě tehdy krom jiného, že „černá Ostrava“ je mnohem čistší a uklizenější než nečerná Praha. A že tu lidé mají k sobě mnohem blíž než v hlavním městě. Jako rodilý Pražák jsem pochopitelně atmosférou metropole poznamenán, ve zlém i dobrém, a vím proto, že čím více lidí žije v jednom místě (městě), tím dál od sebe většinou mají.

Jediné, co by člověk tenkrát neměl v Ostravě (ani v Praze) dělat, bylo dýchat. Vzduch byl příšerný, na mnohých místech to doslova smrdělo, „sirný“ zápach se občas táhl ulicemi nejen podél hutí. Ani dnes tu není bůhvíjak zdravo, na některých místech právě naopak, ale proti tehdejším podmínkám je tu méně smradlavo a dýchání už není natolik smrtící jako dříve. Zdraví místních ovšem stále podrývá.

Dnešní černá Ostrava

Dnes je Ostrava černá jinak. Ghetta jsou plná Romů, pokud již před bídou a rasismem neutekli někam do civilizovaného světa, kde se jim daří většinou dobře, protože tam mají možnost uplatnit své individuální předpoklady.

Internetoví pseudodiskutéři jim přezdívají „černý odpad“. Zblbnutí vlastní frustrací, zakomplexovaností, ale i nacionalismem a rasismem, který opět zvedá hlavu, vyjadřují pohrdání druhými lidmi, aniž by se zabývali příčinami tohoto stavu: proč stoupá počet vyloučených lokalit, proč mezi lidmi, kteří tam žijí, jsou povětšinou Romové, proč ti se nemohou vymanit z příznaků tzv. kultury chudoby.

Mnohé z tamějších Romů znám osobně, roky s nimi kamarádím, o některých jsem psal, znám jejich osudy a příběhy, jejich schopnost pomáhat i při té největší bídě druhým. Rodiny drží při sobě, jak to jiné nedokážou. Jsou to skvělí lidé. Často si říkám, jestli bych si v podmínkách, v nichž žijí, udržel vlastní osobnost či identitu tak, jak to dokáže většina z nich. Obdivuji je, nejen za to.

Vím však také, že romantizující představy o Romech jsou k ničemu. Jen s plnou a důkladnou znalostí problémů lze jejich situaci řešit ku prospěchu všech.

Barevná Ostrava

I fenomén, kterým jsou hudební a další festivaly, se dá zasadit do neromantizujícího rámce. Festival Colours of Ostrava, který po počátečním hledání probíhá v uzavřené části železáren v dolních Vítkovicích, je dobrý, z části komerčně zaměřený festival, který ovšem dbá i na vážná témata. A díky tomu přitahuje lidi, kteří se chtějí pobavit a zároveň i něco dozvědět. I letos tam byla atmosféra typicky ostravská - lidé k sobě měli hodně blízko. A to přináší své plody.

Vedle ufňukaného a nudného anglosaského popíku jste se mohli ponořit do skvělé romské, konžské, korejské, irské či skotské lidové muziky, byť třeba zrockované. Při koncertu mexické kapely vedle mě křepčila téměř sedmdesátiletá bábele, která svou energií a kreativitou strčila přítomné dvacítky lehce do kapsáře. Sabotovali jsme jen Agrofert Stage, nikoli ovšem kvůli hudbě.

Většinu debat o Evropě a její současné roli s přehledem moderovala publicistka a překladatelka Petruška Šustrová. „Velmi zajímavá byla už první diskuse na téma problém identity, úpadek hodnot, vliv migrační a demografické krize. Nešlo o žádné populistické nebo podobné téma a účastnili se jí filozof, ekonom a sociolog. Přesto byl sál naprosto zaplněn, dorazilo okolo čtyř set lidí. Největší úspěch u lidí měl Václav Bělohradský. Jan Hartl zde mimo jiné oznámil i čerstvý údaj z průzkumu, že pro Evropskou unii je pouze 29 procent dotázaných českých občanů,“ řekla Šustrová serveru Romea.cz.

Bylo možno se účastnit i diskusí nad dalšími aktuálními tématy. Diskuse připravilo občanské sdružení Pant, portál Moderní dějiny.cz a zastoupení Evropské komise v Praze.

Bojme se extremismu

Tak třeba na debatním bloku o uprchlické tématice se během dvou dnů vystřídaly stovky zájemců. Česká televize referovala o jednom z takových diskusních panelů celkem podrobně, účastníci se zde mohli dozvědět věci, kterými se média jinak příliš nezabývají, protože je nezajímá skutečnost, ale náhradní realita a spekulace.

„Měla jsem nedávno vystoupení v České televizi. Když jsem poté pročítala diskuse na internetu, zjistila jsem, že lidi nejvíc šokovaly mé blond vlasy. Jak si prý muslimka může něco takového dovolit,“ vyprávěla Samira Sibai, lékařka, která pracuje v nemocnici Motol. Její otec je Syřan, matka Češka. V roce 2012 odešli ze Sýrie kvůli válce.

Během diskuse několikrát zopakovala, že není třeba se bát islámu, ale extremismu. „Já se také bojím extremismu. Bojím se extremismu islámského, stejně tak jako evropského. Bojím se lidí z Islámského státu, stejně tak, jako mám strach z neonacistů. Naším nepřítelem je extremismus ve všech svých podobách. Ne určité náboženství, ale extremismus. Proti tomu bychom měli bojovat a spojit se v zájmu zachování svobody a základní lidské slušnosti,“ prohlásila Samira Sibai před narvaným sálem.

„Někdo ze své země utíká dříve, někdo později, ale kdyby se tihle lidé mohli vrátit, tak naprostá většina z nich by to udělala. Stejně na tom jsou lidé, kteří do Evropy přicházejí pracovat. Kdyby mohli zůstat doma a vydělávat peníze tam, zůstali by,“ popsala své zkušenosti Věra Roubalová, signatářka Charty 77, která se věnuje psychoterapii uprchlíků a dalších migrantů. I této diskuse se účastnilo hodně lidí, mezi třemi a čtyřmi stovkami.

Černá je také barva

Festival tak trochu propršel, jak by napsal eufemista o přeháňkách tropické síly, které se přehnaly nad Ostravou. Ale i to jste mohli obdivovat. „Něco takového jsem snad nezažil ani v Indii,“ řekl k množství prudce se snášející vody náš letitý kamarád Kumar Vishwanathan, který v Ostravě vede sdružení Vzájemné soužití.

Ani Colours of Ostrava však není schopna bývalou fabriku se vší depresivností industriální „architektury“ proměnit v gotickou čtvrť. A ani všechny krásné festivalové barvy nemohou odstranit tu černou, krčící se na okraji společnosti, v ghettech, v neuvěřitelné bídě a ponížení.

Pobavme se, poučme se… a nezapomeňme se prosím příště podívat i do míst, kde bez jakékoli romantiky žijí ti nejchudší z nejchudších. I tam se o sobě můžeme hodně dozvědět.


Ghetto - ubytovny v ostravské Cihelní ulici, jak jsem je zachytil před několika lety.


Článek byl napsán pro server Romea.cz