Výbušniny, pistole, sekera, tahač (náklaďák), nůž, mačeta, obušek, kámen… Vraždy, násilí, teror se po celém světě stávají běžnou součástí života. Bohužel. Islamisté vraždí muslimy, Evropany, Američany či Izraelce… Evropané či Američané vraždí zatím méně často, ale neméně zuřivě. A nejde jen o ideologicky podmíněný teror Breivikova typu nebo o žhářské útoky na ubytovny s uprchlíky a další neonacistické vraždění. Často vidíme takřka v přímém přenosu rasismus amerických policistů vůči černochům, který má také své mrtvé. A mstitele, kteří na oplátku pobíjejí bělošské policisty.

Jakoby se válka rozprostřela do jednotlivých „půtek“, které sice ve srovnání s hrůzami skutečné války můžeme prozatím vnímat jako „méně nebezpečné,“ ale které k onomu většímu nebezpečí neomylně vedou.

Přemíra střelných zbraní?

Diskuse o terorismu a dalším masovém vraždění probíhá, ale středem zájmu jsou spíše okrajová či formální témata. Po každé střelbě se ze všech stran ozývá, že mezi lidmi je příliš mnoho střelných zbraní, především v USA. Ale i v Německu jsou o tom po nedávném zastřelení devíti lidí v Mnichově přesvědčeni.

No to je asi pravda, ale co má přemíra pistolí či pušek mezi lidmi společného s tím, že chlap si sedne do náklaďáku a zavraždí jím šedesát lidí? Nebo se sedmnáctiletým klukem z Afghánistánu (Pákistánu?), který v Bavorsku zabije několik lidí sekerou? (Či nožem, informace se různí.) Nebo s Palestincem, který v Jaffě ubodal nožem pět lidí? Nebo s odmítnutým žadatelem o azyl ze Sýrie, který chtěl vraždit v bavorském Ansbachu výbušninou? Nebo s teroristy, kteří se po počáteční střelbě odpálili v Istanbulu? Je snad i semtexu mezi lidmi mnoho a k nižšímu počtu obětí napomůže větší regulace prodeje třaskavin?

A dovedeno do důsledků: co to má společného s institucionalizovaným terorismem Talibánu, o nějž se pokouší v Afghánistánu a Pákistánu, s masovými vrahy v Iráku a Sýrii, počínaje tzv. Islámským státem a konče prezidentem Asadem, s nelidskými režimy v Africe či s Putinovým autoritářstvím a imperialismem? Vždyť ti všichni a další už za sebou také mají mnoho zavražděných nevinných lidí.

Už nejde jen o islamistický fanatismus

Dnes již nejde jen o islamistický fanatismus, i když o ten především, protože je to on, kdo je stále hybnou silou k dalšímu násilí. Fanatické násilí však nechodí jen po jedněch horách. Ještě před několika desítkami let (a dlouho před tím) byl muslimský svět k menšinám tolerantní, leckdy tolerantnější než předrenesanční svět křesťanský.

Mezi muslimy žily miliony Židů, kupříkladu. V Iráku ještě v první polovině 20. století žilo podle některých odhadů okolo 200 000 Židů. A někteří muslimové proti nim začali brojit až ve 30. letech 20. století, ve shodě s nástupem fašismu a nacismu v Evropě. Křesťané naopak Židy, ve vlnách, vyvražďovali a vyháněli (například: Španělsko v 15. století či v pozdějších staletích pogromy v Haliči, Rusku i jinde ve střední a východní Evropě). Se vznikem národních států namísto křesťanského antisemitismu nastoupil na trůn antisemitismus a rasismus nacionalistický, který má na svědomí cílené vyvražďování Židů či Romů.

Tento poznatek je pro posuzování dnešního trendu násilí důležitý, protože ukazuje, že fanatismus umí kráčet napříč náboženstvími, kontinenty a kulturami, je mu jedno, jakým fundamentalismem se živí. Je natolik silný, že dokáže zasáhnout celý svět naráz, čehož je svědkem Evropa 20. století, která rozdmýchala dvě světové války s nebývalou měrou odlidštění lidí, sadistického násilí a hlubokého utrpení.

Dobrovolné fanatizování

I dnes je na vzestupu obdobná vlna nenávisti. Hodně tomu napomohla lhostejnost a neschopnost domýšlet věci do konce. Společenská atmosféra se postupně zhoršuje už nejméně deset let, a to především „díky“ některým takzvaným "zastáncům svobody slova“. Nenávist se tu usadila natrvalo, protože nás neustále přesvědčují, že slovo nemůže být zároveň činem. Ani to slovo, které žene některé lidi zabíjet druhé.

Islamistický terorista je přitom zfanatizován slovy fanatického imáma, neonacista či další evropský extremista pro změnu svým ideologickým guru, taktéž slovy. Z diskusí na internetu se povětšinou stalo semeniště toho nejodpudivějšího, čeho je člověk schopen, včetně výzev k násilí a v souvislosti s tím i opěvování nacistických a bolševických metod - i takové "právo na násilí" obhajují všichni ti kvaziliberálové, nejspíš také zfanatizovaní, pochopitelně též slovem.

Dnes je kvůli jejich blahovolnosti nenávist už tak rozšířená, že je v podstatě jedno, kde tentokrát vzklíčila poprvé. Mezi islamisty roste nenávist vůči jinověrcům (včetně druhých muslimů), v Evropě stoupá nenávist vůči uprchlíkům, migrantům, Romům, Židům atd. Padají návrhy na násilné řešení problémů a čím dál více lidí tyto návrhy přijímá za své. Evropané se při své ztrátě rozumu, během dobrovolného fanatizování vlastního uvažování, snaží ponížit své dřívější hodnoty, mezi něž patřily i solidárnost a humanita.

Nástroje naší mysli jako přítěž

Fanatismus začíná tam, kde rozum jako prostředek k získávání poznání nahrazuje fundamentalisticky pojatá víra či ideologie, kde nenávist je důležitější než ostatní city. Společenská atmosféra a konání lidí se postupně proměňuje, napřed pochopitelně v malém - na místní úrovni, později expanduje dál.

A, řečeno s Henri Bergsonem, nástroje naší mysli se stávají přítěží, když prostředí, pro které byly nezbytné, již neexistuje. S touto proměnou přichází jiný způsob uvažování, dřívější žebříček hodnot se mění, v tomto případě radikálně.

Jsou to spojité nádoby. Teroristické a další násilné útoky, respektive strach přerůstající v nenávist, mění naše myšlení. A náš nový přístup k životu mění naše prostředí, do něhož některé nástroje naší mysli už nepatří, například ten nástroj, který brání, abychom se dopouštěli násilí na druhých. Doba se láme, nevíme kam, a my nejsme s to před novou výzvou obstát.

Klid, rozum, otevřenost a soucit

K obraně proti vzmáhajícímu se násilí prý potřebujeme více kamer nejen v ulicích, více policistů, více vojáků na každém rohu, více zákazů, více zákonů, které omezují svobodu všech. No nevím, jestli by taková opatření zabránila komukoli, aby vzal nůž a pobodal pár lidí v divadle či v restauraci, například.

Co doopravdy potřebujeme, je méně nenávisti, méně hysterie, více rozumu a přemýšlení, lepší orientaci ve světě a dění, umění dávat věci do reálných souvislostí, nepodléhat propagandě, ať už přichází od teroristů, evropských extremistů či z Kremlu.

Z politiků by mohla být příkladem ostatním Angela Merkelová, která vyzývá ke klidu, rozumu, a která se zuby nehty drží dosavadních evropských hodnot. „Naší největší silou je otevřenost a soucit,“ řekla Merkelová krom jiného v reakci na poslední útoky v Německu. Je zajímavé, že se teroristé a další útočníci snaží nyní ztéct především Německo a zprostředkovaně i jeho vládu v čele s Merkelovou. A je naopak již nezajímavé, že jim v tom nejvíc napomáhají evropští křiklouni, tedy ti, kteří Merkelové nejvíc spílají, lidé zatrpklí a plní zlobných vášní, jen je vykřičet na celičký svět.

Naším nepřítelem není nástroj, ani střelná zbraň ne. Naším nepřítelem je nenávist, která přerůstá do fanatismu. Ta z lidí dělá nemyslící masu, nevěří na dobro, je lhostejná k životům druhých, k životu vůbec. Začněme diskutovat o tom, co uděláme s tímto problémem. Diskusi o střelných zbraních přenechejme těm, kteří se domnívají, že povrchností se lze dobrat nějakých výsledků.



Psáno pro server Romea.cz