Je po volbách, a kosové si štěstím pletou noty… Politici a strany nyní využívají koaliční potenciál, nastavují cíle a hledají programové průniky, jak se povolebnímu kšeftování říká politickým ptydepe. Média popisují povolební situaci, ale chybí správný kontext. Svět se výrazně posunul jinam, ale z informování to ze strany novinářů a odborníků na společenské vědy není příliš znát, zasazují dnešní dění do starého světa.

Mediální obraz

Babiš dál vytrvale lže, že všichni ostatní kromě něj kradou, a potom se diví, že jeho koaliční potenciál je nižší než volební vítězství ANO; Sobotka je po osmi letech unaven neustálým bojem se svými stranickými nepřáteli a přičítá tentýž pocit voličům; komunisté házejí vinu za prohru jeden na druhého; lidovci mají úsměv na tvářích, Čunek se zase dostal do televize; ódéesácký Fiala křičí, že je teď na pravici větší nulou než top Kalousek - ten by zase nejradši vyměnil voliče za lepší, v každém případě to však půjde pořádně zapít; Okamura už za plentou počítá peníze, které volby hodí přímo demokraticky do jeho šrajtofle; Veleba velebí Zemana, stejně jako před volbami; Piráti se ocitli v bezvětří; Zelení jsou zelení vzteky; Úsvit je stále na úsvitu… A všichni společně si stěžují, že přišlo málo voličů.

Asi tak vypadá zkratkovitý mediální obraz druhého jednání, zvaného „po volbách“. Média nám předkládají obvyklé stereotypy, víceméně pravdivé, ale působící jako stránky vytržené ze scénáře. Jakoby žádné „před tím“ neexistovalo, jako by dění nepropojovaly žádné souvislosti, jako by se s naším světem nedělo nic nového. Co ale bublá pod mediálním povrchem?

Dva z mnoha příkladů

Od odborníků z médií kupříkladu slyšíme, že úspěch Okamury s Velebou je běžná záležitost, protože tu vždy bylo určité procento lidí, kteří volili populisty, radikály či extremisty, například v 90. letech Sládka a jeho republikány - to je onen stereotyp, který je pravdivý, ale pokud se z toho má stát pravda celá, nezkreslená, je třeba dodat, kam se svět (společnost, politika) v poslední době posunul, popsat souvislosti. V tomto případě chybí vylíčení toho, kam se posunula politika a rétorika tradičních demokratických politických stran i nových hnutí, nakolik převzaly populistické, radikální či extremistické výrazivo a do jaké míry se tak chovají v praxi.

Výjimkám čest, například Erik Tabery v posledním Respektu ohledně extremismu vyzývá k opatrnosti, mimo jiné i proto, že „část agresivní agendy převzala většina stran“. Ovšem v tom samém časopise, v jiném článku, oznamují autoři rozradostněně, že extremisté utrpěli debakl, aniž by zmínili roli ostatních stran v tomto směru. A to hovoříme o kvalitním, seriozním sdělovacím prostředku, v polobulvárech, bulvárech a stranickém tisku to vypadá mnohem hůř.

Velmi zjednodušeně: ANO se pohybuje od (nejen) Babišových xenofobních a nedemokratických žvástů až po politiky liberální; ODS je otevřeně xenofobní, leckdy i rasistická; části ČSSD v čele s ministrem vnitra Chovancem je nacionalismus a vláda pevné ruky bližší než liberální demokracie, xenofobie a rasismus je pro část socialistů samozřejmostí; TOP 09 prostřednictvím někdejšího ministra Drábka prosadila v sociální oblasti zákony porušující občanská práva, a napomáhal tomu i Karel Schwarzenberg, jenž dříve lidská práva prosazoval; lidovci čas od času koketují s Čunkovým způsobem uvažování, a kamarádění některých lidoveckých špiček s Danielem Landou hovoří samo za sebe…

Závěr: Se změnou společenské atmosféry, prostředí a chápání světa se počet lidí, kteří volí populisty, radikály či extremisty neoddiskutovatelně zvýšil - volí z tohoto důvodu nejen příslušné politiky, ale i strany údajně demokratické. Svědčí o tom i vzestup takových stran v celé Evropě či prezidentská nominace zjevně xenofobního primitiva ve Spojených státech. U nás krajské volby vyhrály vládní strany, což se stalo poprvé, vždy před tím měly převahu strany opoziční. ANO i ČSSD se umístily na prvním a druhém místě nejen proto, že se ekonomice daří, ale i kvůli tomu, že hlavní téma poslední doby, migraci, přenesly do nacionalistické a xenofobní roviny a nasměrovaly politiku směrem k policejnímu státu.

Druhý příklad: Politici, odborníci i novináři lkají nad nízkým počtem voličů. Zeman by je nejradši nahnal k urně povinně, pod hrozbou vysoké pokuty. Slyšíme různé důvody, proč je účast ve volbách tak nízká, od „špatného volebního systému“ po „nezájem voličů“ o politiku. Málokdo však hovoří o podstatě věci: zájem voličů je nízký, protože politici a strany nejsou ochotni přiznávat chyby minulé a poučit se z nich. Volič není hlupák bez paměti.

Velmi zjednodušeně: Kdyby, kupříkladu, ODS přiznala chyby během transformace v 90. letech a ČSSD během tzv. opoziční smlouvy (především Zeman, který byl premiérem), kdyby se za zavedení tunelářského, korupčnického a klientelistického systému omluvily a snažily se jej od počátku minulého desetiletí měnit k lepšímu, měly by nové politické subjekty nižší šanci uspět v desetiletí našem. ODS a ČSSD namísto toho zametaly následky onoho systému pod koberec a bránily jejich vyšetřování.

Běžné, správné, žádoucí

Obecně vzato v celé Evropě probíhá odklon od humanistických idejí a z nich plynoucích způsobů řešení problémů. Zhoršuje se společenská atmosféra, narůstá nesnášenlivost, nenávist, xenofobie a rasismus, v českých podmínkách především anticiganismus a nevraživost k uprchlíkům. Nejviditelnější příklady onoho sešupu:

V 90. letech na našem území proběhla série dvaceti rasistických vražd, většinou Romů, v minulém desetiletí byla ve všech oblastech všudypřítomná otevřená diskriminace. Společnost to postrčilo k první vlně překračování hranice přípustného. Přišla „uprchlická krize“ a společnost to posunulo znovu k horšímu. Boj proti politické korektnosti se rozhořel naplno, aby se hranice přípustnosti mohla znovu posunout - ve skutečnosti tu nejde o volání proti politické korektnosti, ale o boj za možnost vydávat rasismus, xenofobii, hrubost a naprostou neznalost věci za normální a pravdivé.

Česká vláda se namísto pomoci potřebným zabývala represí a mediální propagandou, která ji měla ospravedlnit. Uprchlíky včetně dětí zavírala na dlouhé týdny či měsíce do vězení, vyždímala z nich peníze a potom je pustila, ať pokračují, kam chtějí. A řádil i ten náš prezidentský xenofobní primitiv.

Dnes je mnohé z toho, co ještě před pár lety bylo běžně vnímáno jako rasismus či diskriminace bráno jako „běžné“, „správné“ či dokonce „žádoucí“. Politika se změnila, je v hluboké krizi, stejně jako sama demokracie. Novináře ani odborníky na společenské vědy nelze podezírat, že si toto všechno neuvědomují, mnozí z nich o tom sami informují, hovoří. Co se tedy vlastně děje?

Hra na život

Zatím nepřiznaně probíhá hra na život, kterou starší ročníky znají, jelikož cosi podobného intenzivně prožívaly během komunistické normalizace, posledních dvacet let před listopadem 89. V té hře se většina lidí tváří, že se světem se nic nestalo a život probíhá normálně, přestože změna je zřejmá. Média a následně i konzumenti informací probírají a hodnotí postaru dění, které probíhá v novém světě. (Netvrdím, že všichni a vždy, jen používám zkratku.) Důsledkem toho je vyšší než obvyklá dávka chaosu - jen velmi těžko se orientujeme ve světě, který předstírá, že je nejkrásnější, zatímco vševědoucí zrcadlo favorizuje Sněhurku.

Když k tomu připočteme informační explozi s příchodem internetu, výsledkem je neschopnost či neochota pronikat oním chaosem a posuzovat věci a dění na základě relevantních informací. Jednak je čím dál těžší identifikovat informace, které jsou relevantní, jednak je pohodlnější se tím chaosem nechat pohltit, než myslet. Mizí vnitřní jistota, o níž jsme se dříve mohli opřít, že známe svět takový, jaký je, a že je poměrně snadné v něm hledat pravdivé odpovědi na naše otázky.

Globalizace s sebou v tomto smyslu nese mnohem vyšší náročnost na jednotlivce. A mnohem vyšší odpovědnost každého z nás za to, co se ve světě děje, protože vše je na dosah ruky, očí, mysli i citů. My se ale zatím tváříme, že globalizace znamená hlavně burgry a colu, protože to nás nijak neobtěžuje. Média i odborníci se do výše popsané hry na život nejen zapojují, ale přímo ji spoluutvářejí, namísto hledání a spoluutváření jistoty v dnešním světě.