Dnes zemřel Jevgenij Jevtušenko (84 let). Píše se o něm, že byl ruský básník a filmař ukrajinského původu, ale na prvém místě to byl skvělý, světový veršotepec a až potom Rus nebo Ukrajinec. Jeho dílo patří nám všem. Jeho básně jsem četl již jako mladý výhonek, vždy jsem je obdivoval. Jevtušenko patřil ke generaci, která se na komunismu zprvu podílela, a poté proti němu bojovala.

Jevgenij Jevtušenko byl v mládí předsedou sovětské mládežnické organizace, po probuzení z utopického snu se naopak často stavěl proti tomu, co komunismus představoval a jak postupoval: protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, kritizoval i nucenou emigraci Solženicyna, bojoval proti cenzuře. Po pádu komunistů byl členem PEN klubu a Americké akademie umění a vědy. Žil střídavě v Moskvě a v USA.

Jeho nejznámějšími sbírkami jsou Stanice zima, Stalinovi nástupci, Rozvědčíci budoucnosti či Po Praze jedou tanky. Napsal i báseň Babi Jar o masakru 30 tisíc Židů, kterého se dopustili nacisté. Skladatel Dmitrij Šostakovič ji zhudebnil.

Dávám k dobru Jevtušenkovu báseň Památce Václava Havla, kterou napsal v prosinci 2011. Báseň vypovídá nejen o Havlovi, ale i o svobodě a jak ji ubránit.

Těm, kteří dovedou žonglovat se slovy,
nevěří lidé poučení.
Věřili ale Václavu Havlovi,
který byl za slovo ve vězení.

A kromě překotně zbohatlých šizuňků
ke hrobu přijde se rozloučit s ním
stín Sacharova, co předčasně umlkl,
Palacha předčasně umlklý stín.

Lež, okupace, jen na čas vše zastřely.
K hrobu se tankista dostaví zas,
jenž na Moravě se v zoufalství zastřelil,
když dítě se dostalo pod jeho pás.

I osm odvážných s kočárkem, s plakáty,
k poslední poctě sejde se tam.
A také přiletí naivní, hubatý
a časem zažloutlý můj telegram.

Docela blízko vězeňských vaťáků
dvou dědů zavřených vnuk kdysi rost.
Vštípil vše do sluchu, pojal vše do zraku,
na stopě svobody tříbil si nos.

Z blízkého lágru skrz vánice vytí
uslyšel píseň, již navždy měl znát:
Zbavte mě okovů, ať volnost cítím.
Naučím vás, jak mít svobodu rád.

Svoboda, svoboda. Jak nánu ubohou
zas leckdo zbavil ji pelu a cti.
Svých tajných diktatur vždycky se domohou
ctnostní a falešní demokrati.

Jak máme vyhubit bezpráví bacily?
Kdo je vždy čistý a vždy bezelstný?
Kdepak je stát zcela bez lží a násilí?
Kdo z lidí svobodě učit nás smí?

Jak chodit po světě vždy s čistým svědomím?
Kam nesmí válka a s ní nenávist?
– myslí si Češi dnes nad hrobem Havlovým,
a nejsou sami. A tím jsem si jist.

Hitler i Stalin, ti katani národů,
dávno jsou pryč, kde však je lepší řád?
Víme, že musíme obhájit svobodu,
kdo však nám poví, co dál udělat?