Musíme Romy zbavit strachu. Justice tomu nepřispívá
Počátkem března 2012, po žhářském útoku na romskou ubytovnu v Aši, jsme se vydali s dalšími členy redakce Romea.cz na místo činu. Nic bližšího jsme nezjistili. Romové z ubytovny již byli zastrašeni a zpracováni. Tvrdili nám, že jim provozovatel ubytovny zakázal s kýmkoli mluvit na přání policie a vedení města. Zlehčovali, že jim chtěl někdo ublížit. A zpochybňovali i možnost, že by zápalné láhve vhodili do ubytovny neonacisté či jiní rasisté.
Nejvyšší soud nyní potvrdil tresty za tento žhářský útok, přičemž oba pachatelé patří ke tvrdému neonacistickému jádru. Výše trestů znovu potvrzuje, že česká justice neměří stejným metrem. I tento problém potvrzuje trend, který můžeme sledovat nejen u nás, ale v celé Evropě, že se naše civilizace odklání od humanistických hodnot a demokratického právního státu.
Poroba a strach
To, že se místní lidé nechali zpracovat a zastrašit, nemůže člověka znalého věci udivit. Z ubytovny vede pro ty nejchudší lidi už jen jedna cesta ven: na ulici. Když si majitel ubytovny něco ne/přeje, radši mu vyhoví, než aby riskovali, že nebudou mít kde přespat. Tímto způsobem ovládají mafie ve vyloučených lokalitách místní Romy běžně, po celé republice. Proč by to právě v Aši mělo vypadat jinak.
O život lidí, kteří žijí stranou společnosti - o ten skutečný, který se odehrává mimo kamery a fotoaparáty - se téměř nikdo nezajímá. Málokdo ví, co všechno zdejší lidé musejí podstoupit, aby mohli alespoň živořit. Nejde jen o kriminalitu, prostituci či drogy, které ovládají mafie, často napojené na některé místní politiky, úředníky či policisty. Jde především o život v nesvobodě, porobě, který vede až k panickému strachu o rodinu, o děti, o sebe. Jestliže Romové na „rozkaz shora“ zapírali, že je někdo ohrožoval na životě a že šlo o rasisty, bylo to právě z tohoto strachu, který byl silnější, než strach z násilníků.
Obávám se, že zákon o sociálním bydlení (spolu s dalšími integračními mechanismy), jehož podobu poznamenalo příliš mnoho kompromisů, těmto lidem nepomůže, nebo ne natolik, aby se mohli z tohoto svazujícího prostředí vymanit.
Jde přitom o podstatu problému. Lidi žijící v ghettech se nepodaří integrovat, dokud se z jejich života nepodaří odstavit ty, kteří si je podmanili a vydělávají na jejich chudobě těžké peníze. Na prvním místě majitele a provozovatele ubytoven a domů, kteří patří k největším obchodníkům s chudobou, ale i lichváře, pasáky, výrobce a velké dealery drog atd. (Často jde o jedny a tytéž osoby.)
Když jste Rom, cena života klesá
Cena lidského života, když je člověk Rom, evidentně klesá geometrickou řadou. Za žhářský útok ve Vítkově, kde pachatelé chtěli zavraždit osm Romů (a popálili malou holčičku a její rodiče), padaly tresty kolem dvaceti let natvrdo. Za stejný útok v Aši, ale na 18 Romů, už je to jen osm a necelých sedm let. Možná, že příště se někdo pokusí podpálit dům s 28 Romy a dostane za to podmínku, nebo s 38 Romy a bude za to dekorován vyznamenáním.
Na Slovensku se vydali jinou cestou: kdo zavraždí Roma, je nepříčetný. Vzpomeňme na slovenské Hurbanovo, kde v červnu 2013 Milan Juhász, 51letý městský policista, zastřelil tři Romy a další dva postřelil. Dostal za to devět let, což pokládám za cynický výsměch obětem tohoto hrůzného činu. Jsem přesvědčen, že kdyby zavraždil tři „bílé“, dostal by po právu doživotí. Juházsovi pomohl k nízkému trestu psychiatrický posudek, který hovořil o snížené svéprávnosti, přestože si evidentně vše napřed pečlivě promyslel a naplánoval.
Sníženou svéprávností či nepříčetností podle všeho od té chvíle trpí všichni slovenští vrazi Romů. Tak se to alespoň jeví na základě košického případu. Průběh jeho vyšetřování a souzení je příznačný, připomeňme jej proto podrobněji.
Zabij si svého Roma
K vraždě došlo na košickém autobusovém nádraží v roce 2010, soud vynesl rozsudek až v polovině prosince 2013. Dvacetiletý student Andrej K. čekal na autobus. Vtom k němu přistoupil Rom a žebral o peníze. Mladík ihned poté vytáhl z kapsy nůž a čtyřicetiletému Zoltánovi Z. zasadil 22 bodných ran. Student byl napřed obviněn z ublížení na zdraví. Inu, 22 bodných ran nepochybně oběti na zdraví ublížilo, především ho však zbavilo života. Vyšetřovatelé se k této logice přeci jen postupně propracovali a zpřísnili právní kvalifikaci na „obzvlášť závažný zločin vraždy“. Prokurátor přesto nechal pachatele na svobodě, zřejmě shledal, že slušnému bílému studentíkovi by vazba neslušela.
Vrchol případu nastal před soudem, kde vypovídaly dva dvoučlenné týmy znalců - psychiatrů. První tvrdil, že student se v okamžiku útoku nacházel v patologickém afektu, v mrákotném stavu, se zánikem rozpoznávacích a ovládacích schopností. Druhý tým sice připustil, že mladík v reakci na stres konal v afektu, ale jeho ovládací a rozpoznávací schopnost byla podle něho pouze snížena. Soud tedy požádal o verdikt třetí dvojici znalců. Ti zjistili, že Andrej K. netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou, „v určitém zlomku sekundy se však nacházel pod vlivem přechodné bludové psychotické poruchy“.
Poté následovalo obrovské „překvapení“. Ten samý prokurátor, který pro vraha nežádal vazbu, nyní sám soudu navrhl jeho osvobození pro nepříčetnost. Ochranné léčení znalci mladíkovi nenavrhli, protože podle nich není duševně nemocný. Ale zároveň za své počínání nebyl odpovědný. Soud proto propustil vraha na svobodu.
Zvyšování vyloučení
Jaké signály vysílají takové rozsudky do společnosti (slovenské i české), je nasnadě: zabij si svého Roma, beztrestně a s oslavou na sociálních sítích. I justice takto přispívá ke strachu, který je běžnou součástí života ve vyloučených lokalitách.
Podobných příkladů bychom mohli dát mnohem více. Všechny prokazují to, co je pro zdárnou integraci to nejpodstatnější: pocit lidí žijících v ghettech, že hledání spravedlnosti se jich týká pouze tehdy, když sami něco provedou, zvyšuje jejich vyloučení ze společnosti a odsouvá jejich integraci na neurčito. Integrace je totiž věc oboustranná, ti, které bychom rádi dostali z bludného kruhu vyloučení, to musejí sami chtít. A vy byste chtěli být součástí společnosti pro niž je váš život (téměř) bezcenný?

Článek vyšel na serveru Romea.cz.
Nejvyšší soud nyní potvrdil tresty za tento žhářský útok, přičemž oba pachatelé patří ke tvrdému neonacistickému jádru. Výše trestů znovu potvrzuje, že česká justice neměří stejným metrem. I tento problém potvrzuje trend, který můžeme sledovat nejen u nás, ale v celé Evropě, že se naše civilizace odklání od humanistických hodnot a demokratického právního státu.
Poroba a strach
To, že se místní lidé nechali zpracovat a zastrašit, nemůže člověka znalého věci udivit. Z ubytovny vede pro ty nejchudší lidi už jen jedna cesta ven: na ulici. Když si majitel ubytovny něco ne/přeje, radši mu vyhoví, než aby riskovali, že nebudou mít kde přespat. Tímto způsobem ovládají mafie ve vyloučených lokalitách místní Romy běžně, po celé republice. Proč by to právě v Aši mělo vypadat jinak.
O život lidí, kteří žijí stranou společnosti - o ten skutečný, který se odehrává mimo kamery a fotoaparáty - se téměř nikdo nezajímá. Málokdo ví, co všechno zdejší lidé musejí podstoupit, aby mohli alespoň živořit. Nejde jen o kriminalitu, prostituci či drogy, které ovládají mafie, často napojené na některé místní politiky, úředníky či policisty. Jde především o život v nesvobodě, porobě, který vede až k panickému strachu o rodinu, o děti, o sebe. Jestliže Romové na „rozkaz shora“ zapírali, že je někdo ohrožoval na životě a že šlo o rasisty, bylo to právě z tohoto strachu, který byl silnější, než strach z násilníků.
Obávám se, že zákon o sociálním bydlení (spolu s dalšími integračními mechanismy), jehož podobu poznamenalo příliš mnoho kompromisů, těmto lidem nepomůže, nebo ne natolik, aby se mohli z tohoto svazujícího prostředí vymanit.
Jde přitom o podstatu problému. Lidi žijící v ghettech se nepodaří integrovat, dokud se z jejich života nepodaří odstavit ty, kteří si je podmanili a vydělávají na jejich chudobě těžké peníze. Na prvním místě majitele a provozovatele ubytoven a domů, kteří patří k největším obchodníkům s chudobou, ale i lichváře, pasáky, výrobce a velké dealery drog atd. (Často jde o jedny a tytéž osoby.)
Když jste Rom, cena života klesá
Cena lidského života, když je člověk Rom, evidentně klesá geometrickou řadou. Za žhářský útok ve Vítkově, kde pachatelé chtěli zavraždit osm Romů (a popálili malou holčičku a její rodiče), padaly tresty kolem dvaceti let natvrdo. Za stejný útok v Aši, ale na 18 Romů, už je to jen osm a necelých sedm let. Možná, že příště se někdo pokusí podpálit dům s 28 Romy a dostane za to podmínku, nebo s 38 Romy a bude za to dekorován vyznamenáním.
Na Slovensku se vydali jinou cestou: kdo zavraždí Roma, je nepříčetný. Vzpomeňme na slovenské Hurbanovo, kde v červnu 2013 Milan Juhász, 51letý městský policista, zastřelil tři Romy a další dva postřelil. Dostal za to devět let, což pokládám za cynický výsměch obětem tohoto hrůzného činu. Jsem přesvědčen, že kdyby zavraždil tři „bílé“, dostal by po právu doživotí. Juházsovi pomohl k nízkému trestu psychiatrický posudek, který hovořil o snížené svéprávnosti, přestože si evidentně vše napřed pečlivě promyslel a naplánoval.
Sníženou svéprávností či nepříčetností podle všeho od té chvíle trpí všichni slovenští vrazi Romů. Tak se to alespoň jeví na základě košického případu. Průběh jeho vyšetřování a souzení je příznačný, připomeňme jej proto podrobněji.
Zabij si svého Roma
K vraždě došlo na košickém autobusovém nádraží v roce 2010, soud vynesl rozsudek až v polovině prosince 2013. Dvacetiletý student Andrej K. čekal na autobus. Vtom k němu přistoupil Rom a žebral o peníze. Mladík ihned poté vytáhl z kapsy nůž a čtyřicetiletému Zoltánovi Z. zasadil 22 bodných ran. Student byl napřed obviněn z ublížení na zdraví. Inu, 22 bodných ran nepochybně oběti na zdraví ublížilo, především ho však zbavilo života. Vyšetřovatelé se k této logice přeci jen postupně propracovali a zpřísnili právní kvalifikaci na „obzvlášť závažný zločin vraždy“. Prokurátor přesto nechal pachatele na svobodě, zřejmě shledal, že slušnému bílému studentíkovi by vazba neslušela.
Vrchol případu nastal před soudem, kde vypovídaly dva dvoučlenné týmy znalců - psychiatrů. První tvrdil, že student se v okamžiku útoku nacházel v patologickém afektu, v mrákotném stavu, se zánikem rozpoznávacích a ovládacích schopností. Druhý tým sice připustil, že mladík v reakci na stres konal v afektu, ale jeho ovládací a rozpoznávací schopnost byla podle něho pouze snížena. Soud tedy požádal o verdikt třetí dvojici znalců. Ti zjistili, že Andrej K. netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou, „v určitém zlomku sekundy se však nacházel pod vlivem přechodné bludové psychotické poruchy“.
Poté následovalo obrovské „překvapení“. Ten samý prokurátor, který pro vraha nežádal vazbu, nyní sám soudu navrhl jeho osvobození pro nepříčetnost. Ochranné léčení znalci mladíkovi nenavrhli, protože podle nich není duševně nemocný. Ale zároveň za své počínání nebyl odpovědný. Soud proto propustil vraha na svobodu.
Zvyšování vyloučení
Jaké signály vysílají takové rozsudky do společnosti (slovenské i české), je nasnadě: zabij si svého Roma, beztrestně a s oslavou na sociálních sítích. I justice takto přispívá ke strachu, který je běžnou součástí života ve vyloučených lokalitách.
Podobných příkladů bychom mohli dát mnohem více. Všechny prokazují to, co je pro zdárnou integraci to nejpodstatnější: pocit lidí žijících v ghettech, že hledání spravedlnosti se jich týká pouze tehdy, když sami něco provedou, zvyšuje jejich vyloučení ze společnosti a odsouvá jejich integraci na neurčito. Integrace je totiž věc oboustranná, ti, které bychom rádi dostali z bludného kruhu vyloučení, to musejí sami chtít. A vy byste chtěli být součástí společnosti pro niž je váš život (téměř) bezcenný?

Článek vyšel na serveru Romea.cz.