Kvete šeřík, jako maminčiny vlasy. Borovice se opírá o dub. Nebe je blízko. Minisukně se vlní jako vábivá tajemství. Já chci čokoládu, řve na celé kolo rozmazlený spratek v kočáru a dostává čokoládu. Slunce hřeje, ale nepálí. Naši konečně vyhráli. Zrcadlo a vědomí běží do prázdna. Procházíme se s mou milou, držíme se za ruce a šeptáme si prsty. Vánek povává. Našel jsem na chodníku stovku.

Kdy dávají toho Travoltu, dneska? A někde uprostřed mne poznáváš jak okraj studně … Ta ženská má nádherné umělé řasy. Štěstí… že mě ta dodávka o kousek minula. Přihopkal ke mně zajíc a zadíval se mi pozorně do očí. Sonáta a fuga D moll. Mé nádherné dcery.

Před okny nám kvete sakura, pod ní stojí dívka. Bože, ta božsky voní. Co vymyslet, když slova jsou jen prázdná dutá hnízda. Mlčím vás, jabloně! Z krematoria klesá mrtvý dým, kdo odpustí, tomu neodpustím. Přeletěl pták a křivka letu utkvěla pevně nad vodou. Z reproduktorů na Václaváku zní vesnické flamenco z Gatlifova filmu Vengo. Vylézám z vany. Lezu ke špičce stromu, tenké větve se ohýbají až k zemi - jsem na vrcholu. Černá labuť vyskočila výš. Mohl bych souložit za nároďák. Sbírám houby, je brzy ráno a příroda se probouzí. Mou ambicí je rozčílit blbce. Plastika jí pomohla, krásné čtyřky.

Vletěl mi do pokoje motýl a zkameněl na fialových květech. Projelo kolem auto stopadesátkou, blázen. Prohrabuji se kytarovými strunami. Král zemřel, ať žije lebka - ona nám povládne teďka. Vyjí vlci, měsíc zmizel. Noční motýlek spáchal sebevraždu v mém mátovém čaji. Jedno kafe, prosím. Zeppelíni hrají Kašmír, vznáším se prostorem. Vytrhávám na zahradě kopřivy i s kořeny. Prozraď mi recept na genialitu, Johane Sebastiane. Krutá je lhostejnost života, vrásčitý javor, jenž ji pije. Nejušlechtilejší hudební nástroj je violoncello, umí mluvit.

Voní šeřík, jako maminka. S mou milou jsme srostli v jedno sdrce. Moje nádherná vnoučata. Ptáci řvou už před čtvrtou ráno, jdu zavřít okno. Smrk se hrdě narovnal. Zdálo se mi o mládí. Černé zrcadlo a nevědomí jsou zakázané vědění. Maluju obraz, rybu. Bolest a smutek spolu žily z citů, z víry, z masa a kostí. Oč tu běží, to je nebýt, být je totiž hrozný prevít. Vím to, jsem starý. Naši dnes musí vyhrát, jinak to nepřežiju. Život se nám smrskl do pár frází, kráčíme v nich navlečeni, jako nazí.
Píšu báseň: