Neví se, jakou roli hraje Karel Březina v dotační fotbalové kauze. Neví se, nakolik je kauza ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka, při níž má jít údajně o rozkradení vysokých částek, skutečná a nakolik vykonstruovaná pro politické účely. Naopak se ví, že při rozhovorech Babiše s novinářem jde o odposlechy, nikoli pouze o tajně pořízenou nahrávku. To, že „se neví“, však není chyba v matrixu, ale v redakcích.

Březina a Ludvík

Média nás namísto informování zahrnují nepřetržitým proudem spekulací, domněnek, věštění, názorů a především ideologického přežvykování představitelů politických stran a hnutí. To vše jednak zamlžuje neschopnost sdělovacích prostředků shánět relevantní informace, jednak upozaďuje další témata, která jsou důležitější, než onen mlýnek na vyprázdněná slova a pojmy.

Karel Březina byl už jednou pravomocně odsouzený, přesto zastává v sociální demokracii neotřesitelné postavení. Říká se, že je prostě šikovným vyjednávačem a zákulisním hráčem, ale žádný z novinářů se nepokusil zjistit, jaké metody k takovému zákulisnímu boji patří a zda je Březina používá. S tím souzní i fakt, že novináři nevědí ani to, jestli Březina vystupuje v dalším fotbalovém skandálu jako obviněný či svědek.

O kauze ministra zdravotnictví Ludvíka hovoří novinář Přibil v již slavné nahrávce, to ovšem automaticky neznamená, že je vykonstruovaná, může jít o pravdu. Jestliže se novináři (oprávněně) zabývají Babišovou rolí související s touto nahrávkou, proč by se nezabývali i touto (údajnou) kauzou? Nebylo by to méně etické ani méně profesionální.

Odposlech, nebo nahrávka?

O této nahrávce se již všeobecně hovoří jako o odposlechu. Přitom není známo, jestli byli Babiš a Přibyl nahráváni s použitím štěnice či jiného odposlouchávacího zařízení - až v tom případě by to byl odposlech.

Mohl nahrávat Přibil, aniž o tom Babiš věděl. Mohl nahrávat Babiš, aniž o tom věděl Přibil. A je tu i sice nepatrná, ale přesto možnost, že o nahrávání oba věděli a nyní se tváří svatouškovsky. Přibil mohl nahrávat zapnutým mobilem zastrčeným v kapse (tajná nahrávka), mohl však mít na těle připevněnou štěnici (odposlech), protože pracoval pro někoho třetího. Přes štěnici či dálkové zařízení však mohl odposlouchávat i někdo třetí, o němž nevěděl ani jeden z účastníků schůzky.

Nejpravděpodobnější verze je, že nahrával sám Přibil, protože jeho hlas je na nahrávce slyšet zřetelněji než ten Babišův. Přibil podle reportéra Janka Kroupy konzultoval svůj postup se skupinou lidí, v níž je mimo jiné bývalý pracovník Útvaru zvláštních činností. (Tento úřad má na starosti odposlechy.) Těžko říci, co si z této formulace vybrat, pokud to Přibil jen konzultoval, nemuselo nutně jít o odposlech, mohla to být jen tajně pořízená nahrávka. Pokud to znamená, že spolupracoval s touto skupinou nějak blíže, pravděpodobně o odposlech šlo. Tomu ovšem neodpovídá nízká kvalita záznamu.

Novináři nevědí, ale vědí

To vše jsou ale jen spekulace. Ve skutečnosti nikdo neví nic na sto procent. Přesto novináři „vědí“, že jde o odposlech, nikoli jen o nahrávku. V novinářské práci je přitom mezi tajně pořízenou nahrávkou a odposlechem zásadní rozdíl. Tajně pořízené audio či video (skrytá kamera, skrytý mikrofon) může být etické, legální i společensky prospěšné, pokud jde o odhalování nelegálního či nemravného chování politiků a dalších veřejně činných lidí. Kdežto odposlech může být legální pouze tehdy, povolí-li jej soudce (a někdy ani to ne, jak vidíme například v kauze Rath).

Celý případ pochopitelně klade před novinářskou obec otázky vážného rázu. Není načase přestat utvářet fiktivní svět a vrátit se k novinařině založené na zjišťování a informování o věcech a dění tak, jak se skutečně staly? I následné diskuse skutečně informovaných účastníků jsou mnohem hodnotnější než spekulování tří čtyř obvyklých žvanilů ve studiu.

Nenovinařina

A Přibil asi také není jediným novinářem, který zaměňuje zjišťování informací s „děláním politiky“ či dokonce s vytvářením kauz na objednávku (ani to se v aféře s tajně pořízenou nahrávkou vyloučit nedá). Mělo by záležet na tom, jakou cenu novinář zaplatí za získávání informací. Přibilova servilita vůči Babišovi (kterého, jak říká, pokládal za svého šéfa!), jeho snaha pomoci mu zveřejňováním cílených informací k lepší pozici v politice, nemá s novinařinou nic společného.

Novinář by se neměl prodávat, ať již jakkoli. A neměl by kšeftovat s informacemi tak, aby se zapletl do zákulisních her coby aktér či aby se stal vydíratelným. Zároveň však platí, že by měl profesně etickým způsobem zjišťovat informace, aby nemusel říkat, že se něco „neví“. Abychom mohli my, konzumenti informací, namísto emocí a „víry“ v nějakou osobu či ideologii o věcech informovaně přemýšlet a rozhodovat se.