Někdy v první půli 90. let jsem s Janem Urbanem udělal rozhovor pro Český deník, s názvem Člověk mezi lidmi. Hovořili jsme převážně o akci SOS Sarajevo, v jejímž rámci se skupina válečných novinářů a dobrovolníků rozhodla pomáhat lidem v místech krizí. Český deník, který jsem tehdy vedl, se tímto rozhovorem a následným každodenním informováním zapojil do SOS Sarajevo coby „mediální podpora“. Právě tak se k akci přidala další média a novináři, bez rozdílu politického smyšlení. Tehdy naštěstí převládalo vědomí, že solidárnost mezi lidmi patří k nejdůležitějším hodnotám naší kultury.

Čísla nejsou všechno

Tehdy šlo o následky válek v bývalé Jugoslávii. Později, již pod hlavičkou Člověk v tísni, i jiných válek včetně dnešní Ukrajiny. "Člověk mezi lidmi" průběžně pomáhá i lidem postiženým přírodními katastrofami či žijícími v nejchudších oblastech světa. I lidem a jejich rodinám, kterým jsou totalitními či autoritářskými režimy upírána lidská a občanská práva. A následovníci otců zakladatelů pomáhají i u nás, například ve vyloučených lokalitách.

Jan Urban (novinář, pedagog, signatář Charty 77) patřil společně s Mirkem Štětinou (dnes europoslanec), Šimonem Pánkem, Lubošem Kotkem (fotograf), Tomášem Pojarem (dnes diplomat a bezpečnostní analytik), Igorem Blaževičem (dlouholetý ředitel festivalu Jeden svět) a dalšími k otcům zakladatelům. Jsem hrdý na to, že jsme přátelé.

Dnes je Člověk v tísni organizací „s osmnácti sty zaměstnanci pracujících ve 32 zemích s rozpočtem 1,7 miliard korun. Zaměřuje se dnes více na práci v Česku, kde stovky tisíc lidí upadly do těžkého zadlužení. Za dobu existence působila organizace v 54 zemích a pomohla více než 18 milionům lidí,“ připomíná web ČvT.

Čísla však nejsou schopna postihnout to nejdůležitější. Odhodlání pomáhat i v nelidských a život ohrožujících podmínkách se neobejde bez přesvědčení, že úspěchem není stát se miliardářem či prezidentem, postoupit v kariéře o stupínek výše či se přerodit v celebritu. Úspěchem je účinná pomoc těm, kteří to potřebují.

„Začalo to obyčejnou lidskou potřebou pomáhat. Parta kamarádů přesvědčila českou veřejnost, že to dokáže a doručí potraviny, léky, oblečení… do Sarajeva, Čečenska, Afghánistánu... Neplánovali jsme, odpovídali jsme na potřeby, výzvy, volání. O čtvrtstoletí později jsme dynamickou profesionální organizací. Za 25 let se mnohé změnilo, základní zůstalo zachováno. Jde nám o skutečný smysl toho, co děláme, a o ty, se kterými a pro které pracujeme,“ říká ředitel ČvT Šimon Pánek.

Lidská práva

Nebylo to vždy idylické a není ani dnes. Průběžně se vždy našlo dost politiků a dalších žvanilů, kteří Člověku v tísni šlapali na paty, pomlouvali nejen jej, ale nevládní organizace vůbec, kteří se cítili ohroženi prestiží, již ČvT ve světě postupně získával.

Václav Havel řekl v Hovorech z Lán v roce 1999, že organizace vycházející z občanské společnosti se ukázaly být odpovědnější než politická reprezentace země. „Musím tu opakovat, že mé uznání a dík patří těm nadacím, jako je Člověk v tísni a dalším, které shromažďují velké prostředky, které tam operují, pracují, pomáhají neokázale… Na některých výrocích našich politiků mi vadí taková zvláštní nekvalifikovanost. Za časté má člověk pocit, že ani donedávna nevěděli, kde to Kosovo leží a neznali historii toho problému a nic - a teď se k tomu cítí oprávněni vyjadřovat.“

Trnem v oku bývají kritikům ČvT zleva či zprava buď jeho programy, které se snaží předávat novým generacím informace o předlistopadovém režimu u nás, nebo pomoc Romům v ghettech, či prosazování lidských práv v zemích, kde umírají na úbytě. ČvT postupně působil ve třinácti autoritářských režimech i v transformujících se zemích, kde se zkušenost s přechodem k demokracii podobá té české. Jeden příklad takové kritiky za všechny.

Jan Urban reagoval v dubnu 2013 na velmi přízemní kritiku ČvT zleva, které se dopustil ředitel Ekumenické akademie Jiří Silný.

„V té době byla všechna naše činnost pod velkou kritikou vlády Václava Klause a ministra zahraničí Jozefa Zielence, kteří nás, následováni poslušnými novinářskými hafíky, označovali za ,levicové aktivisty´, prosazující vlastní ,levicovou zahraniční politiku´. Je tedy poněkud legrační, když nás o dvacet let později někdo popíše zcela opačně. Co je pravicového nebo levicového na tom, když se nám podařilo stát se díky rychlosti a kvalitě dodávek partnerskou organizací UNICEF, takže jsme v Bosně dodávali dětem, těhotným a kojícím matkám na všech třech stranách konfliktu podle přesných seznamů potraviny? Co je levicového nebo pravicového na smrti dvou našich britských řidičů, které zastřelili, když se v noci bez světel snažili provést náklad léků a potravin pro klienty UNICEF na všech třech stranách války?“ rozčílil se tehdy oprávněně Urban.

(Jak vidno, španělský filosof a sociolog José Ortega y Gasset měl pravdu, když napsal: „Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“ Třeba si v Ortegovi budou předčítat i v Ekumenické akademii.)

Nutno ovšem říci, že Člověk v tísni byl průběžně kritizován i menšími nevládkami, které také pomáhají lidem, protože „polykal“ hodně prostředků z různých grantů. Jako prestižní organizace měl pochopitelně takovou podporu zajištěnou téměř automaticky. To vadilo a vadí jiným, kteří se potýkají s permanentním nedostatkem financí. Člověk v tísni se pochopitelně dopouštěl i chyb, ale ty nikdy nebyly natolik fatální, aby ohrozily jeho činnost či prestiž. Například když souhlasil s využitím svého jména v reklamním spotu firmy Provident Financial, která neprůhledným poskytováním půjček přivedla do bludného kruhu zadlužení mnohé chudé lidi.

Absence morální autority

Člověk v tísni ovšem přerostl v sílu, která má co říci k dnešku a neváhá to sdělit. Igor Blaževič - který se vrátil z Barmy, kde dlouho pomáhal, do České republiky - na slavnostním večeru k výročí ČvT řekl, že dnes je třeba se soustředit na Českou republiku a Evropu.

Souhlasím s ním. Evropská i speciálně naše situace není dobrá. A jsem rád, že to vidí i mladí lidé, jako například Adriana Černá, která se přes dobrovolnictví propracovala do mediálního oddělení ČvT. Své postřehy se nebojí říkat, včetně kritiky způsobu práce ČvT. Její názory jsem si přečetl v knize ČLOVĚK 25 - čtvrtstoletí Člověka v tísni, kterou tato organizace vydala ke svému výročí.

„Dnes se mohou říkat věci, které byly dřív nemyslitelné. A je to standard. Politici mohou veřejně lhát, lidé mohou pronášet názory, které zavánějí násilím a nenávistí. A je to v pohodě. Vulgarita veřejného prostoru je větší než kdy dřív. Je tu absence morální autority. Chybí tady politik, který by se nebál říct to, co veřejně říkal Havel. že pomáhat je normální, že patříme do Evropy. Není tady politik, který by tahal z lidí to lepší. Jsou tady politici, kteří se snaží z lidí tahat zlobu, nenávist, hrají na nižší pudy,“ říká Adrinana Černá i za mne.

Přeji Člověku v tísni minimálně další úspěšnou pětadvacítku.


___________________________________________________

KNIHA: Člověk 25 - čtvrtstoletí Člověka v tísni : jde o knihu rozhovorů s 25 osobnostmi, které významně ovlivnili směřování organizace nebo na ni nabízejí zajímavý pohled. Dvojice novinářů a publicistů Jan Pergler a Jan Dražan vedli rozhovory s Jaromírem Štětinou, Tomášem Pojarem, Petrou Procházkovou, Janem Urbanem, Igorem Blaževičem, Sanjivem Surim, Šimonem Pánkem a dalšími. Jsou zde ovšem i nádherné fotografie z celého světa a kratičké informace o činnosti ČvT. Kniha je od soboty 10. 6. v prodeji ve Vodičkově ulici v Praze v Centru Člověka v tísni v prostorách bývalé Galerie Langhans a na webu.
FILMY: ČvT společně s Českou televizí také vybraly 25 filmů z misí a další práce, které jsou volně ke shlédnutí na webu ČT.
ROK PO ROCE: Podrobnosti ke každému roku činnosti této organizace najdete na webové stránce 25 let ČLOVĚKA V TÍSNI.

LOGO: Uprostřed je kresba Franze Kafky, na níž je člověk ze tří stran zablokován.


Článek vyšel na serveru Romea.cz