Výraz „tekutost“ sociologa Zygmunta Baumana patří k nejfrekventovanějším stereotypům dneška. Mnozí intelektuálové přejímají takové výrazy coby zkratku, jíž se má popsat, co se děje s lidstvem: proč například naše civilizace začala odmítat liberální demokracii a fašizuje se, proč volíme populisty s narcistickým syndromem, proč jsme otupěli vůči utrpení druhých a přestáváme být lidští.

Modernita a papouškování

Nejde o to, jestli se Baumanova teorie tekuté modernity blíží skutečnosti více, nebo méně, jde o to, že se již samo pojmenování stává fetišem, jímž se vysvětluje vše a za jakýchkoli okolností. Obdobně dopadly třeba i myšlenky filozofa Slavoje Žižeka či ideologa Noama Chomského, kteří byli také donedávna v módě.

Nejspíš proto, že dalším příznakem modernity se stalo papouškování, namísto vlastního promýšlení jevů a věcí. Vzpomeňme například na chudáka Alberta Einsteina a jeho teorii relativity, která byla převáděna z pohybu těles na cokoli myslitelného tak důkladně a dlouho, až se nechtěně stala oporou úpadkové filozofie zvané relativismus.

Tekutý stereotyp

Mluví se o „tekutém hněvu,“ jako by bylo jasné, že se v globalizované společnosti musí něco přelévat a nemůže tudíž vznikat paralelně, na základě shodných zkušeností a pocitů. O „vzpouře bílého muže,“ jakoby běloba byla automaticky důvodem naštvanosti. O „strachu lidí z migrantů,“ jakoby neexistovala nevraživost, nenávist atd.

Z těchto výrazů se častým opakováním, které popisovalo důsledky, nikoli již příčiny dění, vytratily myšlenky. Stala se z nich vyprázdněná hesla, jak už to u navyklého vzorce uvažování bývá. V diskusi pak stačilo rozvinout transparent s heslem a všichni společně pokyvovali vážně hlavou a drželi se zamyšleně za bradu, jako by byla vyslovena vážná myšlenka. Takovéto negativní stereotypy se tváří, jako by přinášely něco zbrusu nového, po čem ještě nikdo nepátral. Zkušenosti však máme od toho, abychom se z nich poučili.

Existenciální frustrace

Viktor E. Frankl, slavný vídeňský psychiatr a zakladatel logoterapie, již mezi světovými válkami popsal stav mysli lidí z našeho kulturního okruhu, velmi podobný tomu dnešnímu (odklon od dosavadních hodnot, fašizace společnosti), jako „existenciální frustraci“. Člověk je podle něj bytostí, která opakovaně hledá v životě smysl, i smysl života jako takového. V hloubi jej ovládá vůle ke smyslu. A při hledání smyslu jej vede svědomí.

„Dnes je však vůle ke smyslu dalekosáhle frustrována. Na nás psychiatry se obrací stále více pacientů, kteří si stěžují na pocit nesmyslnosti. Tento pocit neexistence smyslu se stal masovou neurózou dneška. Dnes už člověk není tolik jako v době Sigmunda Freuda frustrovaný sexuálně, dnes je frustrovaný existenciálně. Dnes také méně než v době Alfreda Adlera trpí pocitem méněcennosti. Trpí pocitem nesmyslnosti, který se pojí s pocitem prázdnoty, s existenciálním vakuem… na rozdíl od zvířete člověku žádný instinkt neříká, co musí, na rozdíl od člověka v dřívějších časech už mu také žádná tradice neříká, co by měl - a zdá se, že už ani pořádně neví, co vlastně chce. Tak se potom stane, že buď jen chce, co dělají druzí - a máme tu konformismus, nebo jen dělá, co chtějí druzí - a máme z toho totalitarismus,“ píše Frankl.

Logoterapie je postavena právě na hledání smyslu, především v utrpení, které Frankl pokládá za hodnotnější, než je smysl získávaný láskou nebo tvorbou. K jejímu hlubšímu pochopení je dobré si něco od Frankla přečíst. Letos vyšel v nakladatelství Portál soubor jeho přednášek a esejů pod názvem Utrpení z nesmyslnosti života (viz předchozí citace), kde tento pojem srozumitelně vysvětluje. V roce 1997 vydalo Karmelitánské nakladatelství jeho vynikající knihu s názvem A přesto říci životu ano, kde mj. popisuje své vězeňské prožitky z vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka a hledání smyslu i na tomto místě. I to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet.

Hesla a transparenty

Člověk má hledat smysl s rozmyslem, či, lépe řečeno, s odpovědností, jak říká Frankl. To ovšem jde frustrovanému či zoufalému člověku ztuha, protože mívá pocit bezvýchodnosti a ztráty perspektivy. „Jedinec potřebuje pevný bod v budoucnosti, který utváří jeho přítomnost, čímž jeho vnitřní svět a zážitkový čas dostávají svou strukturu. Bez pevného bodu v budoucnosti má jedinec pocit prázdnoty a bezsmyslnosti,“ píše Frankl v prvně jmenované knize.

Jedinec se tak může dopracovat k ikonickým pahodnotám (můj názor a názvosloví), které popisuje Bauman, jako je úsilí o emancipaci na základě selhávání tzv. elit spočívající v odklonu od demokracie (kterou tzv. elity v očích těchto lidí představují). Či návrat ke zbožšťování národního státu, k většímu důrazu na osobní bezpečnost na úkor svobody a s tím rostoucí strach z odlišností, nevraživost a nenávist (migrace). O volbě samolibých žvanilů ani nehovoře.

Stereotypy, jak je zřejmé, promýšlení podstaty věcí brzdí, protože už je „všechno narýsováno“. Mají také sklon vydávat teorii za ucelenou pravdu, protože kralují veřejnému diskursu. Nenabízím Franklovy myšlenky, aby metamorfovaly v další stereotyp v řadě, ale jako příklad, že svět se dá uchopit a vykládat mnohem bohatěji než se děje. A to je užitečné sdělení obzvlášť pro ty, jejichž myšlení zamrzlo na úrovni nastrkování transparentů před kameru.