„Moderní člověk se pokouší zbavit břemene své nové svobody. A nejostřejším vyjádřením masového útěku před svobodou je odmítání přemýšlet, žít hloubavě.“
Erich Fromm, Strach ze svobody

Člověk se nemění

Historická srovnání vždy kulhají, každá doba je jiná, jiné jsou okolnosti i možnosti. Jsou však zajímavá a často i varující, protože člověk zůstává tím samým tvorem, kterým vždy byl, se svými neměnnými povahovými rysy a chováním. A „davový člověk“ (součást masy, davu), jak jej nazval španělský filozof a sociolog José Ortega y Gasset, vzniká na základě lidské povahy, jeho sklonů a rezignace na vlastní osobnost.

Pokrok můžeme spatřovat ve vědeckém poznání či v technologii. U člověka coby bytosti veškerý pokrok k lepšímu selhává, je-li vůbec možný. I proto se pro nás může v minulosti skrývat poučení, budeme-li vůbec schopni jej přijmout. Celou moderní dobou včetně dneška toto poznání prolíná prostřednictvím myšlenek myslitelů, kteří byli přímými svědky doby.

Dnešní technologie, včetně internetu, však dávají člověku mnohem větší možnosti k sebezničení než dříve. Každý globální otřes může předznamenávat konec naší současné civilizace spojený s návratem do nesvobody. A každý takový otřes provází změna hodnotového žebříčku, ztráta empatie a nástup davového člověka. Přesně takovou dobu již asi tak patnáct let prožíváme. A proto logicky hledáme srovnání, které nám alespoň částečně umožňují pochopit, co se vlastně děje.

Ideologizace myšlení

Ortega ve své knize Vzpoura davů (La rebelión de las masas) z roku 1930 reaguje na vznik a bujení fašismu, nacismu a komunismu. Kritizuje zde „davového člověka“ (masu, dav). Jedním z kroků k vytvoření nemyslící masy je podle něj ideologizace myšlení jednotlivců.

„Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem - oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí. Kromě toho přežívání těchto přívlastků nemálo přispívá k ještě většímu zfalšování ,reality´ přítomnosti - falešné již jako takové -, poněvadž obracejí naruby politické zkušenosti, k nimž se vztahují, jak to dokládá fakt, že dnes pravice přislibuje revoluce a levice tyranii,“ píše ve Vzpouře davů.

Tato Ortegova vizionářská myšlenka se následně naplnila v podobě autoritářských či totalitních režimů ve Španělsku, Itálii, Německu atd., a stalinistického řádění v Sovětském svazu.

Přetváření již tak falešného obrazu reality a ideologizace myšlení jsou i dnes hlavními tahouny společenské přeměny. O „alternativních pravdách,“ tedy o lžích a politické propagandě, jsem psal minule. Jsme jimi doslova obklopeni - na internetu, v televizi a dalších médiích. Velká část novinářů se již nepokouší zjišťovat skutečnost a fakta, pouze nám předestírá svět, jak jej vidí politici. Souvislosti již málokoho zajímají. A davovému člověku jsou fakta ukradená, k ničemu je nepotřebuje, má svou víru ve vůdce, který dokáže správným způsobem rozněcovat jeho emoce.

Divme se sami sobě

Trump, Orbán, Kaczyński, Zeman, Babiš, Chovanec, Klaus ml. či Filip (a další) se snaží zachovávat si přízeň různých extremistů, protože potřebují nemyslící dav, s nímž mohou manipulovat, masa v ně věří, klapky na očích, chomout na krku.

Divíme se, že někdo ještě dnes může volit všechny ty tuneláře a korupčníky, kteří svou nenasytností diskreditovali demokracii jako systém již v devadesátých letech, že někdo může volit protofašistického křiklouna, který si politickou kariéru vybudoval na verbálním tažení proti korupci, že někdo může volit ty, kteří před listopadem 89 po čtyřicet let doslova drancovali naši zemi bez ohledu na kvalitu našeho života a zdraví.

Divíme se tak, protože nechápeme situaci, protože odmítáme přemýšlet a žít hloubavě, jak o tom psal Erich Fromm (viz úvodní motto k článku). Nechali jsme se, jako občané, politiky a jejich stranickými nahrávači v médiích vytěsnit kamsi na okraj, ale vinu dávejme i sobě. Povrchnost, mělkost nebo nezájem o okolní dění nemohou přinést uspokojení ani v politice. Humanitně pojatý individualismus je na odchodu, davový člověk (kolektivismus) opět přichází do módy. Lhostejnost k vlastnímu i společnému údělu popsal Ortega již v době, kdy se pozvolna schylovalo ke druhé světové válce:

„Pro současný evropský veřejný život je nejdůležitější, ať už v dobrém či ve zlém, fakt, že davy dosáhly plné společenské moci. Protože však davy, právě proto, že jsou davy, nemohou a ani neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti, trpí nyní Evropa nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat… Tato spokojenost se sebou samým ho (davového člověka) nutká uzavřít se všemu zasahování zvnějšku, nenaslouchat, nemyslet na cizí mínění a nedbat na ostatní… proto bude rozvíjet svou činnost tak, jakoby na světě existoval pouze on a jemu podobní… Bytost, která se teď vyskytuje všude a všude vnucuje své vnitřní barbarství, je vskutku rozmazleným dítětem lidských dějin.“

Jakoby Ortega hovořil o střední Evropě dneška.

Čapkův souhlas s Ortegou

Karel Čapek ve slavné polemice s Ortegou dochází v této věci k podobným závěrům, i jeho jasnozřivá úvaha z roku 1934 popisuje vedle tehdejší situaci i tu současnou.

„I v dnešním stavu věcí je mnoho příznaků, které Ortega vyslovuje správně. Jako on, vidíme růsti nebezpečí barbarisace; jako on, musíme konstatovati povážlivý davový sklon odmítat vyšší instance rozumu a vnucovat hromadné názory, předsudky a představy násilím; už nejen davy, ale celé národy, celé státy učinily přímo systém z toho potlačování intelektuální svobody - dnes se tomu říká usměrňování nebo ještě názorněji glajchšaltování. Nemusíme ani chodit za hranice, abychom ukázali prstem na příklady, jak politické a kulturní davy křepce prohánějí každou odchylku od kolektivního hodnocení a přijatých měřítek. Ortega správně zjišťuje řadu symptomů dnešní kulturní malaise; ale jejich příčinou není vzpoura davů.

Nikoli vzpoura davů, nýbrž hromadné selhání jedinců. Můžeme-li mluvit o jakémsi upadání, nevězí ten úkaz asi v tom, že se davy derou nahoru, nýbrž v tom, že se horempádem hrnou dolů ti, kdo svým posláním mají stát výš, tj. být rozumově nadřazeni. Nemusí nás znepokojovat civilisační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů.“

Osobní odpovědnost

Karel Čapek, jehož zklamávali někteří českoslovenští intelektuálové zradou demokracie, pokud ho rovnou neosočovali v tisku, kladl pochopitelně důraz na osobní odpovědnost - její absence samozřejmě stojí na počátku společenské změny k horšímu vždy. Ortega ovšem neměl na mysli pouze dav stojící na náměstí a provolávající slávu vůdci, ale i odpovědnost toho typu lidí, který měl na mysli Čapek.

„Průměrný člověk je nový barbar, opozdilec za současnou civilizací, archaickou a primitivní v porovnání s jeho problémy, jež jsou hrozivě, nekompromisně moderní. Tímto novým barbarem je především duševní pracovník, učenější než kdykoli dříve, ale zároveň více nekulturní - inženýr, lékař, právník, vědec,“ píše Ortega ve Vzpouře davů.

Bez ohledu na to, co v Ortegově filozofii vidí dnešní pravicoví intelektuálové, je zřejmé, že tento španělský filozof stál v prvé řadě na straně demokracie proti autoritářství a totalitě. Ideologie, pravicové i levicové, mu byly nejen cizí, ale pokládal je oprávněně za zlo, od něhož se vše odvíjí. I proto můžeme dnes jeho úsudku důvěřovat.