„My, občané České republiky, jsme znepokojeni současným společenským vývojem a hluboce se stydíme za lhostejný přístup naší země k pomoci lidem prchajícím z velmi kruté války.“

Tato slova stojí v úvodu petice s názvem ČEŠI POMÁHAJÍ - Nebuďme lhostejní k utrpení druhých!, k níž jsme se samozřejmě s manželkou připojili. A jsme tam ve velmi dobré společnosti.

Pozvolná ztráta lidskosti, kterou můžeme pozorovat v celém našem kulturním okruhu, je jedním z témat, jímž se intenzivně zabývám. A jímž se bohužel zabývá málokdo jiný.

Zhoršování vztahu ke druhým lidem, kteří se něčím liší nebo žijí na jiných místech zeměkoule, je průvodním jevem staronového fenoménu, který bych pro zjednodušení označil jako „návrat kolektivismu“. Lidé jsou náhle ochotni vzdát se své osobnosti a stát se zrníčkem v mase či davu, protože ztrácejí sebevědomí, nedokážou se vyrovnat se svým pocitem, že jejich životní perspektiva je nejistá.

Tento pocit se přitom většinou neopírá o realitu, ale o průvodní jevy globalizace: větší chaotičnost než dříve, strmý nárůst svobodného prostoru, spojený s novou kulturou anonymity a následná ztráta orientace. Mnozí lidé v této nové situaci hledají opěrný bod, který nalézají ve ztotožnění se s druhými, s masou, davem či s národem, který je v jejich očích nadřazen jednotlivci. A samozřejmě i v názorových platformách, které potvrzují jejich pocity.

Jak napsal filozof, psycholog a sociolog Erich Fromm v knize Strach ze svobody, „moderní člověk se pokouší zbavit břemene své nové svobody. A nejostřejším vyjádřením masového útěku před svobodou je odmítání přemýšlet, žít hloubavě.“

U nás to začalo již v devadesátých letech zhoršováním vztahu k Romům, poté k migrantům včetně válečných uprchlíků. A zdá se, že po protiuprchlické hysterii se terčem znovu stávají Romové (o tom příště). Nepřítelem číslo jedna jsou dnes lidé, kteří nejdou s davem a zůstávají lidští. Četl jsem mnohokrát názor, že naší povinností je pomáhat „našim lidem“, nikoli ostatním. Přičemž autoři těchto slov do okruhu těch, kterým je třeba pomáhat, nezahrnují právě uprchlíky a Romy. Takové nesmysly by dříve nikoho nenapadly, pomáhat se má prostě těm, kteří to potřebují, bez ohledu na jejich barvu kůže a místo, kde se narodili. Tečka.

Je pravda, že tato vláda se rozhodla vykoupit vepřín stojící na místě někdejšího koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku (o tom také příště), to však také bylo jedno z mála lidských gest, kterého byli dnešní ministři schopni. Ministrů či bývalých členů vlády, jako jsou Daniel Herman, Robert Pelikán či Jiří Dienstbier, kteří na lidském přístupu při řešení problémů trvají, je bohužel menšina. (Pelikán se ovšem zároveň zastává Andreje Babiše v jeho kauzách, což jemu samému na věrohodnosti nepřidává. Bohužel.)

Autoři petice proto oprávněně vyzývají představitele naší země:
„Jednejte jako státníci, kteří nemají zapotřebí být populisty, a není jim lhostejný osud trpících lidí. Vydejte se cestou odvahy a lidskosti a budete mít naši plnou podporu.“

Česká vláda neplní ani závazky, které si sama stanovila. „Dne 8. července 2015 padlo rozhodnutí přijmout 1500 migrantů, zatím jsme jich ale přijali jen pár desítek. Vyzýváme proto vládu České republiky, aby tento slib naplnila a aby v rámci tohoto vlastního závazku přijala především syrské matky s dětmi, neboť to je nezranitelnější skupina, která dnes strádá v přeplněných utečeneckých táborech. Vžít se do pocitů těchto matek je snadné, neboť mateřská láska nezná hranic států ani rozlišnost kultury či rasy. Každá matka se bojí o své dítě a jejich situace je opravdu zoufalá.

Hlásíme se k té části společnosti, která strádajícím lidem na útěku z války a krutého diktátorského režimu aktivně pomáhá nebo se alespoň veřejně staví proti projevům xenofobie a rasismu. Jsme přesvědčeni, že naše země je schopna pomoci a že společnými silami jí můžeme vrátit její dobré jméno.“

Jde tedy o to, jestli naši vrcholní politici o dobré jméno naší země stojí, nebo je jim ukradené.

#cesipomahaji