Bydlení nejchudších lidí v České republice svědčí o slepotě společnosti k mnohdy až tragickým sociálním problémům. Nejde jen o to, že tu prakticky neexistuje sociální a další dostupné bydlení, i když o to pochopitelně také. Hlavním problémem je přezíravost a pocit nadřazenosti vůči lidem žijícím v ghettech, včetně Romů, a přesvědčení, že problémy, které mají nebo které jsou s nimi spojované, lze napravit represí, nikoli promyšlenou sociální strategií. I z tohoto důvodu u nás nemáme zákon o sociálním bydlení.

Bez práce - bez normálního bydlení

V 90. letech u nás probíhal dost divoký způsob privatizace - jeho důsledkem bylo více vytunelovaných a následně zavřených továren a podniků. Jeden z mnoha příkladů: ve Varnsdorfu zavřeli během krátké doby hned několik továren a výroben, následovala další města ze šluknovského výběžku - mnoho lidí tehdy přišlo o práci. Jako první vyhodili „potížisty“ - většinou odboráře, a Romy, protože ti se jen těžko mohou bránit. A protože práce bylo málo pro všechny, byli to právě Romové, kteří ji nemohli sehnat. Z bytů, kde bydleli, se museli vystěhovat, protože na nájem a energii jako dlouhodobě nezaměstnaní neměli prostředky.

Šli do ubytoven, protože tam na nájem doplácel stát formou doplatků na bydlení. Konkrétně ve Varnsdorfu šlo například i o městskou ubytovnu, která si již tehdy diktovala tučné částky. Šlo o řadu pokojíčků kolem osmi devíti metrů čtverečních - do každého z nich se vstupovalo zvlášť, dveřmi z dlouhé, úzké chodby. Všechno staré, oprýskané, město do budovy nic neinvestovalo. Pro celé patro pár záchodů a sprch, společná kuchyňka. Každý z ubytovaných zde však platil 2 900 korun měsíčně, děti polovinu - V jednom pokoji živořili i čtyři lidé, město tedy mělo měsíčně za tento pokoj téměř 12 tisíc korun, za dva pokoje pro jednu rodinu okolo 20 tisíc měsíčně. Příplatek na bydlení lidem na uhrazení nájmu většinou nestačil, museli ještě doplácet z příspěvku na živobytí a měli proto málo peněz na jídlo, ošacení a další potřeby.

Přezírání a pohrdání Romy

Nejznámější příklady takového přezírání a pohrdání Romy z posledních deseti let jsou známy z Ostravy a Ústí nad Labem. Čtvrť Moravská Ostrava a Přívoz naprosto otevřeně vyhnala ze svého území Romy kvůli „zkulturnění prostředí“, jak radnice sama sdělila ve svém prohlášení. Romové se proto museli vystěhovat z Přednádraží, z Palackého ulice a ubytovny v Božkově ulici. Kam se lidé, donucení odejít, mají podít, nikoho nezajímalo. Skončili buď v ubytovnách s lichvářským nájmem a špatnými hygienickými podmínkami nebo u příbuzných v přeplněných bytech či rovnou na ulici.

Romea průběžně s těmito bezdomovci hovořila, některým se podařilo vrátit na ubytovnu, jiní obsadili staré garáže, v nichž aspoň v zimě mohli topit v malých kamínkách, myli se v nedalekém potoce. Z většiny se však stali klasičtí bezdomovci, žebráci. Někteří se zapojili do kriminální činnosti: krádeže, pasáctví a prostituce, dealování drog... Systém tyto dříve zaměstnané a poměrně spokojené lidi semlel na padrť.

Odpovědnost politiků se pohybovala v minusových hodnotách. Například tehdejší ostravský radní Lukáš Semerák (hnutí Ostravak) zdůvodňoval, proč chtěl koupit domy v Přednádraží a proč koupil dům v Palackého ulici i s Romy, které posléze vystěhoval:

„Jediným mým záměrem je to, aby se tato celá lokalita zvedla a vrátili se sem přizpůsobiví občané. Přívoz patří k nejstarším částem Ostravy s velkou historií. Bohužel po velkých povodních v roce 1997, kdy byl vodou zasažen Hrušov, skončili hrušovští Romové na Přednádraží. Mrzí mě, že se z této ostravské čtvrti stal odpadkový koš… Šlo nám o to zajistit klidné prostředí a vyjít vstříc vedení soukromé Vysoké školy Karla Engliše, která naproti našim domům v Palackého ulici má své sídlo a od září zde začne výuku.“

Ústí nad Labem v té době (2011-2012) postupovalo pštrosí metodou hlavy v písku. Pro lidi zbavených bydlení nedělalo nic, respektive jim nabízelo ubytovny mimo město. Ústečtí radní se evidentně chtěli zbavit své odpovědnosti jejím přenesením na města okolní. Nejde tu o otevřený rasismus jako v Ostravě, ale o neschopnost přijmout vlastní odpovědnost a o lhostejnost k osudu těch nejchudších lidí.

Roudnice nad Labem vystěhovala v roce 2010 některé Romy do okolních ghett v jiných městech a obcích, několik málo z nich do jiných bytů ve městě. Ti, kteří měli soudní výpověď z předchozího bytu, skončili „Na cukrovaru“, kde má Roudnice dům s holobyty. Důvodem ke stěhování byl prodej domů na Masaryčce, jak tady říkali třem domům v Masarykově ulici obydlených Romy, a to za velmi podezřelých okolností.

Romy tu nechceme

Odstrašujícím příkladem je i případ důchodkyně z Orlové, vdovy, která se stará o vnuka postiženého mozkovou obrnou. Bydlela přechodně ve zdravotně závadném bytě. „Prý je to byt první třídy - komfort. Přitom sem zatéká, v ložnici a v koupelně mám na zdi plíseň, v kuchyni kvůli vlhkosti neustále opadávají kachličky a navíc tu mám zavedenou jen studenou vodu,“ řekla v roce 2012 serveru Romea.cz. Přes realitní kancelář získala byt v družstevním paneláku v jiné části Orlové. Nic se nedělo, dokud se na byt nepřišla podívat. Líbil se jí a se zaměstnankyní realitní agentury se domluvili, že se tam se svým vnukem nastěhuje. Vyřídila papírování i poplatky, dostala klíč od bytu a přijela k domu s plným stěhovákem. Před domem ji čekali místní nájemníci. Ti během čtyřiadvaceti hodin sepsali petici, že v domě nechtějí Romy a tuto paní i s vnukem odmítli vpustit do domu. Na policii jít nechtěla, protože doufala, že se to může časem, po vzájemné domluvě, změnit. Vrátila se do zdravotně závadného bytu, kde jí „za trest“ zvýšili nájem.

V Litvínově a dalších městech se rozhodli trestat Romy za zločiny typu sezení na schodech do domu či na zídkách u domů, sezení na trávě apod. Romové za porušení vyhlášky, která to ve vybraných lokalitách (samozřejmě tam, kde žili Romové) zakazovala, platili pokutu až 500 korun. Poměrně dost romských rodin se pod tímto nátlakem, coby poslední kapkou, odstěhovalo do ještě horšího bydlení, kde je však strážníci každý den nepronásledovali za přečiny, které Čechům tolerovali.

Příkladů, kdy se někdo snažil vypudit Romy z města, je mnoho a všechny vypovídají o necitlivosti k osudům a utrpení druhých, chudých lidí, většinou tmavší pleti. Třeba v Opavě před lety policisté nevyšetřovali několik útoků zápalnými lahvemi na dům obývaný romskými rodinami, totéž v Moravském Berouně.

Jak se přezírání projevuje dnes

A konečně způsob, jakým se přezíravost vůči těm nejchudším projevuje dnes. Některá města zavádějí bezdoplatkové zóny (bez vyplácení doplatků na bydlení). Například v Kladně ji zavedli pro celé město. Kraj sice toho rozhodnutí zrušil, ale Kladnu nic nebrání v tom, aby vyhlásilo několik bezdoplatkových zón v místech, kde jsou ubytovny.

Nevyplácení doplatků na bydlení by samo o sobě bylo správné rozhodnutí, protože tyto peníze končily v kapsách obchodníků s chudobou, což jsou většinou místní majitelé domů a ubytoven, kteří začasté bývají zároveň i lichváři a majitelé heren či kasin. Problémem ovšem je, že tito místní mafiáni nájemné nesnižují nebo jen symbolicky, chudí tedy musejí platit horentní sumy za bydlení dál, tentokrát už bez pomoci státu. Anebo se vystěhovat jinam, kde bezdoplatkové zóny nemají. Vzhledem k tomu, že u nás prakticky neexistuje sociální bydlení, končí tito lidé často na ulici… a jak to pokračuje dál, jsme si už řekli.

Pro mnohé politiky, celostátní, městské i obecní, je evidentně řešením problémů represe či vytlačování lidí a problémů jinam - ať se postarají jinde. Investice do sociálního a dostupného bydlení by se však vyplatila i oné zaslepené společnosti. Občas se úsloví „začarovaný kruh“ používá i tam, kde se nehodí, tady je ovšem na místě.

Jedna z ostravských ubytoven v Cihelní ulici. Foto: František Kostlán



Druhý díl toho článku: Bydlení nejchudších lidí a slepota společnosti - část II.

Článek, který vyšel na serveru Romea.cz, vznikl za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky