Ortel úpěnlivě zpívá a dav se k němu přidává. Pateticky volá po vůdci, chybí snad už jen to hajlování. Nebo snad ne? Kousek od pódia hajluje človíček ve vojenské uniformě - druhý jej po chvíli upozorňuje, že ho natáčí kamera, tak toho raději nechá.

Nedaleko se chlubí řetízkem s hákovými kříži na krku člověčice, nestará, nemladá. Vidím tu známé tváře z neonacistických demonstrací. Ale i zvědavce - copak se asi bude dít? Jiní při hře kapely Ortel alespoň pozvednou pravici zaťatou v pěst. „Tohle nám zakázat nemůžou,“ směje se pokérovaný človíček.

Lidem září oči, konečně jsou součástí něčeho velkého, dav povyšuje jejich upachtěný život na cosi vyššího, téměř posvátného. Jsou spokojeni, jelikož mohou projevit své city a postoje: za vše mohou

1. bruselští politici a úředníci,
2. liberálové, vítači a sluníčkáři,
3. všichni, kdo mají odlišný názor.

Jana England Hrušková si jde vyfotit odpůrce, kteří se šikují na chodníku vedle Okamurova shromáždění. Za chvíli se k ní přidávají další amatérští fotografové. Zvednuté pravice s mobily v rukou jakoby symbolizovaly moderní verzi náckovství. Těžko zapomenout jejich výraz, když se na ně snesla první sprška pokřiků, v nichž je druzí označují za fašisty. „My přeci nejsme fašisti, ale vlastenci,“ opakuje pořád dokola jeden človíček druhému s bolestným smrštěním tváře, až mi ho je líto.

„Nacionálně a socialisticky,“ čtu si jeden z transparentů. Božínku, nacionální socialismus, kde jsem to již slyšel?

Také socialismus

Jdu ještě dolů na Můstek, kde vyhrává protirasistická hudba. I tady jde o socialismus, ten protixenofobní a protirasistický. Socialistická solidarita tu má svůj stolek s peticí, opodál stojí několik mladých komunistů v rudých tričkách. Většinou jsou tu ale lidičkové neideologičtí. Je tu momentálně asi stovka lidí, hlavně mladí, někteří z nich tancují, najmě dívky… krásné dívky.

Na pokyn organizátorek si přítomní nacvičují svůj příspěvek do Hlukové olympiády, jak je nazván záměr rušit randálem mítink lídrů fašizujících protievropských stran. Zvedají se ruce s pokličkami, pánvemi a lžícemi, znějí píšťalky, zaznívají sirény z několika megafonů.

Přidávám se hlasitým pískotem. Všem nám září oči, konečně jsme součástí něčeho velkého, dav povyšuje náš upachtěný život na cosi vyššího, téměř posvátného. Jsme spokojeni, jelikož můžeme projevit své city a postoje: za vše mohou

1. Rasisti a xenofobové,
2. strany a politici šířící nenávist,
3. dezinformační média.

Jdeme nahoru, ke Koni (pro Nepražáky, k pomníku sv. Václava na koni), a připojujeme se k dalším našim, kteří tu již netrpělivě vytvářejí hluk, za účelem umlčení fašounů a vybití našeho strachu a obav z budoucího.

Človíčkové v uniformách a feťáci

Mezi námi a těmi druhými stojí policejní človíčkové v běžných uniformách. Robocopové se přidají později. Na druhé straně barikády stojí rozzlobení okamurakové, kteří sem přišli za účelem umlčení demokratů a vyjádření naděje do budoucna, že fašismus získá Evropskou unii pro sebe. Volají na nás: „Feťáci… černý držky… hajzlové… méněcenný hovada… cikáni zkurvený… apod.“ Človíčkové v uniformách se usmívají a baví se mezi sebou.

Jedna nešťastná paní pověsila svému černému pejskovi na krk ceduli s nápisem „nechci islám, zabíjejí černé psy“.

Pokřikují i na policisty, kteří by přeci proti nám měli zasáhnout. My ovšem víme, že je to jen hra, co bude následovat je jasné předem. Nacionalisté, vydávající se za vlastence, již před akcí na facebooku krom jiného napsali: „Policie bude dělat vše, aby shromáždění vlastenců před levicovými extremisty ochránila... Dokonce nám od policistů chodí vyjádření podpory. Takže díky.“

Povýšen na levicového extremistu, cítím se jako mladík. Křičím s ostatními „fašisti, fašisti…“ Hlučíme, já křičím a pískám, pánev se lžící jsem z lenosti nechal doma. Je extremistické, že demokraté nechtějí totalitu?

Jeden svět a komunisté

Přistupuje ke mně dívka. „Dobrý den, byla jsem na Jednom světě a vy jste tam s námi po filmu diskutoval,“ říká a ptá se: „Tak co té dnešní akci říkáte?“ „Jsem rád, že je tu hodně mladých lidí, kterým vadí fašismus a rasismus,“ odpovídám jí. (Na festivalu lidsko-právních filmů Jeden svět, který pořádá Člověk v tísni, jsem diskutoval se studenty po filmu o lidech, kteří opustili extremistická hnutí.)

Po chvíli si všimnu mladých komunistů, jde sice o skupinku několika málo človíčků, kteří však svými rudými trikoty tvoří výraznou kulisu. Jeden z nich drží nápis brojící proti xenofobii. Nedá mi to, jdu za ním a ptám se: „Jste si jistý, že vedení KSČM je skutečně proti xenofobii? Podle vyjádření některých z nich je to spíše naopak.“

„Já jsem proti xenofobii, a proto tu jsem,“ odpovídá mi. Vedle stojící mladý soudruh je sdílnější, říká, že mezi mladými komunisty jsou lidé proti xenofobii a rasismu. „Tak v tom případě by měli vystřídat ty staré co nejdříve,“ odpovídám mu. A on mě ujišťuje, že se tak již začalo dít.

Přerušení fašistického mítinku

A už to přichází. Sice později, než jsem čekal, ale přeci. Povedlo se nám totiž Hlukovou olympiádou přerušit fašistický mítink na více než hodinu. Marine Le Pen, Wilders a Okamura museli počkat, až nás policie vytěsní.

Policie nás vyzývá, abychom zanechali protiprávního jednání (ano, hluk je protiprávní) a opustili Václavské náměstí, jinak nás vytlačí za použití donucovacích prostředků. Prý porušujeme shromažďovací zákon, ale druhá strana barikády porušuje hned několik zákonů a policejní človíčkové jsou v klidu.

Je protizákonné, že demokraté nechtějí totalitu? Podle našeho zákonodárství je rasismus a hlásání nenávisti zločin, paragrafů na to máme dost. Z „místa činu“ ale vyhánějí nás, přestože toto naše zákonodárství podporujeme a chceme, aby se dodržovalo - zatímco ty, kteří pokřikují rasistické nadávky a urážky, kteří hajlují, chlubí se hákovými kříži a vzývají vůdce, policie ochraňuje.

Policejní zásah

Přichází první vlna. Těžkooděnci do nás strkají rukama, sice jsem málem upadl, ale policisté tentokrát postupují korektněji než jindy. Nemají štíty, nepoužívají obušky - alespoň ne v místech, kam dohlédnu. Někteří mladí lidé si sedají na zem, aby je človíčkové v uniformách nemohli postrkovat. Policisté deset z nich zatkli. Mohli postupovat klidněji a méně razantně, to ano, ale k žádným mimořádným surovostem se neuchýlili, jak tomu bylo jindy.

Jó, jó, kde jsou ty krásné časy, kdy nás, například v Novém Bydžově, rozháněli koňmi a obušky. Tam jsme tehdy zatarasili cestu pochodu neonacistů z Dělnické strany a policejní človíčkové si na ochranu nácků vzali i policejní koníčky a obušky z pytle ven. Úplná pohádka.

Samozřejmě nás nakonec vytlačili, ale trvalo to také okolo půl hodiny. Antievropané začali hovořit až potom.

Jdu ještě na chvíli na Můstek. Po cestě potkávám hodně lidí s vlajkami Evropské unie, včetně jedné obří. Zábava tu je v plném proudu, človíčkové hlučí, křičí, pískají, ale i poslouchají hudbu a tancují.

Po půl hodině jdu na metro, bolí mě záda jak čert. Doprovází mě projev Tomia Okamury, v němž všem slibuje krásný svět bez človíčků, kteří mu nejsou po chuti a vůni. Pískám a křičím "FUJ".

Policisté k nám (tedy i ke mně) byli tentokrát o poznání ohleduplnější. Pořád však chránili fašouny a odháněli zastánce lidských práv. Je něco shnilého v království Agrokoruny, koalice ANO, SPD, KSČM a ČSSD vládne příliš pevnou rukou. Kde to asi skončí?
Foto: Jakub Plíhal, Aktuálně.cz

Článek vyšel na zpravodajském serveru Romea.cz