Vlasta Chramostová ráda říkala, že její život byl rozdělen na tři části. Z vnějšího pohledu je však rozdělen na části dvě. Komunistickou a chartistickou.

Absurdní komedie

Její život jakoby charakterizovala dramaturgie té absurdní komedie, zvoucí se „státní pohřeb“ či „pohřeb se státní účastí“, která zemřelým na důstojnosti ubírá, nikoli přidává: pohřbu se účastnili jak profláklí kolaboranti s komunistickým režimem, tak někdejší disidenti.

Na státním pohřbu je nejhorší ta okázalost a propojení kultury s politikou - politici se ukážou veřejnosti a získají tak nějaké ty bodíky k dobru. A to neustálé opěvání, všeobecná adorace, zamlčování chyb zemřelého a především nenávistné okřikování všech, kteří se k oné falešně sentimentální šaškárně nepřipojili a dovolili si vyslovit odlišný názor, jak jsme toho byli svědkem okolo Gottova pohřbu. Ani Vlasta Chramostová se tomu bohužel nevyhnula.

Herectví paní Chramostové je vyzdvihováno do nebes. Mě nikdy příliš neoslovovalo. Měli jsme a máme lepší herečky, než byla ona. Z mého pohledu často přehrávala, vkládala patos či dramatizující momenty i tam, kde neměly co pohledávat. Jako příklad uvádím monolog Cyrana z Bergeracu, který nyní neustále opakuje nejen Česká televize - v monologu se Cyrano vysmívá světu, s hrdostí a neomaleností sobě vlastní. Chramostová tento výsměch „přetvořila na řeckou tragédii“.

Vynikající byla v jednom z nejlepších českých filmů Spalovač mrtvol (kamera Stanislav Milota) či v představení Kyanid o páté, které jsem shlédl v divadélku Kolovrat - obě role se trefily do toho, co bylo Chramostové vlastní: velmi dramatický styl a přednes.

Měl jsem tu možnost být několikrát u toho, když Vlasta Chramostová a její skvělý muž Stanislav Milota přehrávali své scénky, které znázorňovaly manželské spory, příchozím. Poprvé jsem se při tom královsky bavil, podruhé to bylo zajímavé, po třetí se to už moc poslouchat nedalo. Přesto slyšíme z médií jednotný hlas, kterak to bylo vždy úžasné.

Nešlo však jen o scénky, oba říkali i věci moudré a krásně lidské - bylo pro mě lehké oba si zamilovat.

Selhání i statečnost

Své svazácké a komunistické období popsala paní Chramostová se svých fascinujících pamětech, nijak se nevykrucovala, nic nezatajovala. Otevřeně hovořila i o své spolupráci se Státní bezpečností (StB). Zde bych chtěl všem těm Gottovým příznivcům, kteří napadali a uráželi paní Chramostovou, aby mohli vyzvednout jimi adorovanou morální nulu, sdělit, že s STB nespolupracovala sedm let, jak o ní šíří. Sedm let byla zapsána ve svazku jako spolupracovnice, než jej estébáci odložili.

V roce 1954 odmítla Chramostová spolupráci s STB (s vojenskou kontrarozvědkou - byla v armádním divadle), selhala až v roce 1957, kdy spolupráci podepsala. Pokud se dobře pamatuji, byla nasazena na Václava Vosku. Jak ale stojí ve svazku, estébáci si stěžovali, že výsledky výslechů Vlasty Chramostové jsou velmi slabé, a že se čím dál častěji odmítá scházet.

Selhala i v momentě, kdy vstoupila do komunistické strany - v období po zmanipulovaných politických procesech, které nejvíc odnesli Židé, byl vstup do této totalitní strany selháním fatálním. A pro mě osobně nepochopitelným.

Po podpisu Charty 77 ji naopak vedla StB jako nepřátelskou osobu, nesměla hrát v divadle, ve filmech, vystupovat v médiích. Komunisté (nejen) jí zničili kariéru, estébáci ji tvrdě pronásledovali. Hrála v bytovém divadle a mnozí lidé, kteří jej tehdy navštěvovali, o tom dodnes vyprávějí s nadšením.

Stanislava Miloty jsem si vždy nesmírně vážil, byl své ženě nejen oporou, ale i prvním kritikem - byl to nejspíš on, kdo ji přiměl k úplné otevřenosti ohledně vlastní minulosti. Vlastě Chramostové zazlívám její těžkou kolaboraci s totalitním režimem v 50. a 60. letech, ale vážím si jí právě pro její otevřený přístup k vlastní minulosti, k němuž se rozhodla (na rozdíl jiných) i pro její statečnost za normalizace.