Pražský Albertov, 17. listopadu 2014, oslava 25. výročí sametové revoluce. Na pódiu vedle Miloše Zemana stojí prezidenti Andrej Kiska (Slovensko), Bronislaw Komorowski (Polsko), János Áder (Maďarsko) a Joachim Gauck (Německo). Zeman chce promluvit, ale odpovědí mu je bučení, pískot, zvedání červených karet a skandování „Nechceme Zemana! ... Miloše do koše! ... Hanba!“.

Prezidentova ochranka chránila Zemana deštníky před létajícími vajíčky či rajčaty. Jeden transparent připomínal Zemanovy sprosťárny v rádiu, další hlásal „Miloši drž už pussynku“, v narážce na Zemanovo vyjádření o ruské skupině Pussy Riot. I další byl vypovídající: „Tento ožralý ruský mužík není mým prezidentem!“. Při odhalování pamětní desky lidé skandovali „Zemane, nesahej na to!“ a znova na něj házeli vejce. Lidé přestali s pískotem a pokřiky až v momentě, kdy začali hovořit další státníci.

Prezidenti, další politici a novináři z celého světa nevěřícně sledovali celé to absurdní divadlo. Ostuda pro Zemana na celou Evropu, všude teď věděli, jak si čeští občané váží svého prezidenta.

Zeman chtěl mít vskutku velké oslavy, při nichž sehraje velevýznamnou úlohu, minimálně z pozice Střední Evropy. Celý pečlivě připravený ceremoniál patřil k jeho tažení za „vlastním svatořečením,“ naneseno metaforicky. Svůj nástup do úřadu prezidenta Zeman prošpikoval touhou po tom, uždibnout si z mocenského koláče více, než mu náleží, pohrdáním ústavou a zavedenými zvyklostmi počínaje.

A u autoritářských vůdců k tomu patří i rituály, které mají za úkol ohromit až ochromit obecenstvo a smést je do jednoho zaslepeného, zmanipulovaného stáda. Středoevropské prezidenty si přizval coby sekundanty vlastní velikosti. Avšak „pražská kavárna,“ jak se vyjádřil o svých odpůrcích, mu to překazila.

Od té doby Zeman nenávidí ještě hlouběji a ještě důsledněji prakticky všechny, kteří s ním nesouhlasí či mu dokonce, chraň je pánbů, kladou odpor. Jiří Ovčáček vlastně není jeho mluvčí, ale ničivá zbraň hodná demagoga Zemanova typu.

A od té doby český prezident v Praze podobná výročí neslaví. Nedivme se mu, u patologicky narcistické osobnosti, jakou je, se musí cítit smrtelně uražen a ponížen. Nyní jede na Slovensko, kde doufá, že dopadne lépe. Přejme mu to, daleko od nás snad uškodí méně než doma.

Připomeňme si u příležitosti 30. výročí sametové revoluce i páté výročí Zemanova ponížení českými občany, jako upomínku, že jsme nepřijali za samozřejmé, že prezident smí beztrestně lhát, osočovat občany, porušovat ústavu, vyvyšovat se nad druhé a sršet arogancí moci.

Jak říká vtípek kolující po internetu, Miloše Zemana nemusíme přijímat jako prezidenta - Ústava ČR totiž nestanoví žádnou lhůtu, kdy tak mají občané učinit. A právě to se Zemanovi přihodilo na Albertově před pěti lety.