Sexuální násilí v církvi: křesťanské feministky kritizují české biskupy
Včera promítaly členky křesťansko-feministického uskupení RFK kritická hesla na fasádu Arcibiskupského paláce. Chtějí tím upozornit na kroky České biskupské konference ve věci odsouhlasení podávání žalob na oběti sexuálního násilí a vyzývají věřící a kněze, aby církevním představitelům odepřeli svou poslušnost. Promítaly přitom hesla jako „11. MOC NEZNEUŽIJEŠ“ nebo „CO JE MOC, TO JE MOC“. Dávám sem jejich celé prohlášení:
Milé sestry, milí bratři,
v uplynulém týdnu proběhla médii zpráva, podle níž Česká biskupská konference (ČBK) v říjnu odhlasovala, že je možné podávat žaloby na oběti sexuálního násilí v církvi ve snaze přimět je, aby vyzradily jméno pachatele. Argumentují tím, že je třeba chránit další případné oběti před agresorem, ale také pověst církve. V neděli v pořadu Vertikála sice advokát pražského arcibiskupa Ronald Němec upřesnil, že se jedná o jednu konkrétní žalobu a nikoli o dlouhodobou strategii, zároveň ale potvrdil, že ČBK odmítá uznat oběti sexuálního násilí za oběti, dokud o jejich statusu nerozhodne soud. Tím se ale staví proti zákonu č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, kde je jasně stanoveno, že za oběť je považována každá osoba, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, pokud nevyjde najevo opak nebo pokud nejde zjevně o zneužití postavení oběti.
Není to první necitlivý krok směrem k obětem sexuálního násilí, který církevní představitelé podnikli, ale svou podstatou je rozhodně nejděsivější. Oběti i lidé, kteří s nimi pracují, se přitom jednoznačně shodují na tom, že oběť sexuálního násilí především potřebuje
vyslechnout a ujistit, že se dočká podpory. Církevní představitelé dělají přesný opak. Neustále zlehčují a zpochybňují sexuální násilí v rámci církve, oběti navíc nyní vystavují trestnímu stíhání.
Způsobují tak velkou bolest lidem, jejichž kříž už je tak dost těžký. Policejní vyšetřování je pro oběti často bolestné, musejí mluvit se stále novými lidmi o svém velice intimním traumatu. Navíc se jedná o podnik s nejistým výsledkem – oběti se vystavují tomu, že násilník bude prohlášen za nevinného pro nedostatek důkazů, zároveň jsou tyto trestné činy často již promlčeny, protože oběti se o nich odhodlají mluvit až po mnoha letech.
To, že dnes oběti sexuálního násilí v církvi o své zkušenosti mluví veřejně, nelze chápat jako snahu poškodit obraz církve (ovšem i to by od nich bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, jakého nepřijetí se jim od mnohých církevních představitelů dostalo), ale jako snahu vyrovnat se s vlastním traumatem a často i zabránit tomu, aby takovou zkušeností museli projít další. Jejich odvaha veřejně mluvit souvisí také s tím, že mají alespoň nějakou důvěru, že je současná společnost vyslyší.
Tato důvěra je ale velice křehká a může být snadno narušena necitlivým jednáním ČBK, s kardinálem Dominikem Dukou v čele. Zdá se totiž, že biskupové upřednostňují formální (nebo snad mediální) neposkvrněnost církve před snahou najít dobré řešení stávající situace. Nereagují na rady odborníků, ale ani na doporučení papeže Františka. Biskupové by mohli zvolit cestu budování nové důvěry v církev například tím, že by hledali preventivní opatření, vážně se zabývali otázkou, jaké jsou strukturní příčiny sexuálního násilí v církvi, nebo by se rozhodli vyčkávat, než oběti samy veřejně promluví. O této cestě mluví ostatně i o. Marek Drábek, jehož způsob pastorace obětí sexuálního násilí by se mohl stát pro ČBK inspirací a příkladem. Ta ho ale odmítá.
Vyzýváme vás, abyste spolu s námi dali biskupům najevo svůj nesouhlas. Domníváme se, že situace je natolik vážná, že musíme sáhnout k formám veřejného protestu a odepřít církevním představitelům naši poslušnost. Bojkotujme nedělní sbírky (zvláště ty, jež jsou určeny pro potřeby diecézí) a přestaňme tak přispívat na nesmyslné a zraňující žaloby. Pořádejme shromáždění na podporu obětí sexuálního násilí v církvi a ukažme tak, že se nás jejich utrpení dotýká. Dávejme sloužit mše za obnovu církve. Organizujme happeningy, přednášky o prevenci sexuálního násilí v našich farnostech, pišme otevřené dopisy a e-maily a ukažme, že se nechceme
podílet na zastrašovací politice ČBK.
Vyzýváme také vás, bratři kněží, protože je pro nás těžké a bolestivé být v této době součástí české římskokatolické církve. Ztrácíme naději, že je stále hlasatelkou radostné zvěsti, společenstvím otevřeným všem, kteří potřebují pomoci. Skládáte slib poslušnosti do rukou biskupů, nyní ale tito biskupové ukazují, že je pro ně důležitější jejich vlastní postavení, než trauma a bezpečí těch, o něž se zavázali pečovat. Je mezi vámi mnoho statečných mužů, kterých si vážíme, proto na vás apelujeme, abyste vystoupili a odsoudili ustanovení ČBK, jehož jediným výsledkem je zastrašování zraněných. Na závěr by stálo za to připomenout slova kardinála
Berana: „Ale zkušenost nám také ukazuje, že každý takový postup proti svobodě svědomí je morálně škodlivý i tehdy, mají-li jeho původci na mysli prospěch pravé víry. Vždy a všude útisk svobody svědomí u mnoha lidí vyvolává pokrytectví. A můžeme snad říci, že pokrytectví, víru okázale předstírající, církvi více škodí než pokrytectví víru skrývající, které je dnes ovšem více rozšířeno.“
Hana Blažková, mluvčí iniciativy
Happening před arcibiskupským palácem. Foto: RFK
Milé sestry, milí bratři,
v uplynulém týdnu proběhla médii zpráva, podle níž Česká biskupská konference (ČBK) v říjnu odhlasovala, že je možné podávat žaloby na oběti sexuálního násilí v církvi ve snaze přimět je, aby vyzradily jméno pachatele. Argumentují tím, že je třeba chránit další případné oběti před agresorem, ale také pověst církve. V neděli v pořadu Vertikála sice advokát pražského arcibiskupa Ronald Němec upřesnil, že se jedná o jednu konkrétní žalobu a nikoli o dlouhodobou strategii, zároveň ale potvrdil, že ČBK odmítá uznat oběti sexuálního násilí za oběti, dokud o jejich statusu nerozhodne soud. Tím se ale staví proti zákonu č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, kde je jasně stanoveno, že za oběť je považována každá osoba, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, pokud nevyjde najevo opak nebo pokud nejde zjevně o zneužití postavení oběti.
Není to první necitlivý krok směrem k obětem sexuálního násilí, který církevní představitelé podnikli, ale svou podstatou je rozhodně nejděsivější. Oběti i lidé, kteří s nimi pracují, se přitom jednoznačně shodují na tom, že oběť sexuálního násilí především potřebuje
vyslechnout a ujistit, že se dočká podpory. Církevní představitelé dělají přesný opak. Neustále zlehčují a zpochybňují sexuální násilí v rámci církve, oběti navíc nyní vystavují trestnímu stíhání.
Způsobují tak velkou bolest lidem, jejichž kříž už je tak dost těžký. Policejní vyšetřování je pro oběti často bolestné, musejí mluvit se stále novými lidmi o svém velice intimním traumatu. Navíc se jedná o podnik s nejistým výsledkem – oběti se vystavují tomu, že násilník bude prohlášen za nevinného pro nedostatek důkazů, zároveň jsou tyto trestné činy často již promlčeny, protože oběti se o nich odhodlají mluvit až po mnoha letech.
To, že dnes oběti sexuálního násilí v církvi o své zkušenosti mluví veřejně, nelze chápat jako snahu poškodit obraz církve (ovšem i to by od nich bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, jakého nepřijetí se jim od mnohých církevních představitelů dostalo), ale jako snahu vyrovnat se s vlastním traumatem a často i zabránit tomu, aby takovou zkušeností museli projít další. Jejich odvaha veřejně mluvit souvisí také s tím, že mají alespoň nějakou důvěru, že je současná společnost vyslyší.
Tato důvěra je ale velice křehká a může být snadno narušena necitlivým jednáním ČBK, s kardinálem Dominikem Dukou v čele. Zdá se totiž, že biskupové upřednostňují formální (nebo snad mediální) neposkvrněnost církve před snahou najít dobré řešení stávající situace. Nereagují na rady odborníků, ale ani na doporučení papeže Františka. Biskupové by mohli zvolit cestu budování nové důvěry v církev například tím, že by hledali preventivní opatření, vážně se zabývali otázkou, jaké jsou strukturní příčiny sexuálního násilí v církvi, nebo by se rozhodli vyčkávat, než oběti samy veřejně promluví. O této cestě mluví ostatně i o. Marek Drábek, jehož způsob pastorace obětí sexuálního násilí by se mohl stát pro ČBK inspirací a příkladem. Ta ho ale odmítá.
Vyzýváme vás, abyste spolu s námi dali biskupům najevo svůj nesouhlas. Domníváme se, že situace je natolik vážná, že musíme sáhnout k formám veřejného protestu a odepřít církevním představitelům naši poslušnost. Bojkotujme nedělní sbírky (zvláště ty, jež jsou určeny pro potřeby diecézí) a přestaňme tak přispívat na nesmyslné a zraňující žaloby. Pořádejme shromáždění na podporu obětí sexuálního násilí v církvi a ukažme tak, že se nás jejich utrpení dotýká. Dávejme sloužit mše za obnovu církve. Organizujme happeningy, přednášky o prevenci sexuálního násilí v našich farnostech, pišme otevřené dopisy a e-maily a ukažme, že se nechceme
podílet na zastrašovací politice ČBK.
Vyzýváme také vás, bratři kněží, protože je pro nás těžké a bolestivé být v této době součástí české římskokatolické církve. Ztrácíme naději, že je stále hlasatelkou radostné zvěsti, společenstvím otevřeným všem, kteří potřebují pomoci. Skládáte slib poslušnosti do rukou biskupů, nyní ale tito biskupové ukazují, že je pro ně důležitější jejich vlastní postavení, než trauma a bezpečí těch, o něž se zavázali pečovat. Je mezi vámi mnoho statečných mužů, kterých si vážíme, proto na vás apelujeme, abyste vystoupili a odsoudili ustanovení ČBK, jehož jediným výsledkem je zastrašování zraněných. Na závěr by stálo za to připomenout slova kardinála
Berana: „Ale zkušenost nám také ukazuje, že každý takový postup proti svobodě svědomí je morálně škodlivý i tehdy, mají-li jeho původci na mysli prospěch pravé víry. Vždy a všude útisk svobody svědomí u mnoha lidí vyvolává pokrytectví. A můžeme snad říci, že pokrytectví, víru okázale předstírající, církvi více škodí než pokrytectví víru skrývající, které je dnes ovšem více rozšířeno.“
Hana Blažková, mluvčí iniciativy
