Milý deníčku, začínám si tě psát, protože v tyto dny je všechno tak napínavé, což při mé skleróze neumožňuje procítěný prožitek, na nějž se vzpomíná až do smrti, což už není tak dlouho.

25.3. 2020
Milý deníčku,
začínám si tě psát, protože v tyto dny je všechno tak napínavé, což při mé skleróze neumožňuje procítěný prožitek, na nějž se vzpomíná až do smrti, což už není tak dlouho. Doufám, že mé zápisky po mém skonu nikdo nenajde a nezveřejní, jde o čistě soukromé věci určené jen mé paměti a rodině.

Je to již deset dní, co sedím zavřený doma. Zavřít mě museli, protože jsem na všechno kašlal. Božský zážitek jsem měl včera, jelikož má žena ze všech nejlepší udělala bramborák. Ono když se řekne "bramborák", tak to tak nezní, ale tohle bylo pošušňání přímo z Olympu. Takovou cmundu jsem v životě nejedl, rozplývala se na jazyku, v žaludku hřála, ve střevech netlačila a v ... ehm ... prostě byla božská.

Tento zážitek snad nepřekonal ani projev k národu našeho milého pana premiéra, kterého jsem volil a volit budu, ať mě koronavirus třeba ohlodá, protože pro nás důchodce dělá první a hlavně poslední... Třeba máme vyhrazené hodiny v sámošce, jen teď nevím které, někdo zlomyslný to pořád mění a pak za to hází vinu na pana Babiše a jeho skvělé spolupracovníky.

Začal jsem po létech zase číst. Čtu s lupou, protože na to už nevidím, ale zato vytrvale, času mám teď dost. Mám ve sklepě celé ročníky Rudého práva, a jak ho pročítám, vracím se do mladých let, popláču si, zavzpomínám a pak zanadávám na současný režim, který zachránil až Andy, jak panu předsedovi vlády důvěrně říkáme s mojí bábele.

Tak třeba 17. listopadu 1989 psalo Rudé právo, že "generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš přijal hlavního velitele Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy spolu s náčelníkem štábu Spojených ozbrojených sil. Přítomni rozhovoru byli též ministr národní obrany a velvyslanec ČSSR v Moskvě. Rozhovory se zabývaly mezinárodní situací, Miloš Jakeš zdůraznil součinnost členských zemí pro obranyschopnost země."

A to soudruha Jakeše všichni napadali, že nic nedělá!




26.3. 2020
Milý deníčku,
dneska jsem hodil slaninu pod vajíčka, protože držím dietu. Doktor mi zakázal zeleninu a ovoce. Konzultovali jsme po telefonu. Řekl jsem mu, že jsem po těle celý rudý jak Vasil Bilak. Optal se mě, jestli jím hodně vitamínů - tak jsem mu odpověděl, že ne, denně jenom 3 000 miligramů vitamínu C, pytlík pangaminu, vitamíny D, K, E a P, echinaceu a medové pastilky s propolisem na posílení imunity, železo, chrom a zinek.

Odvětil, že s tím mám ihned přestat a zakázal mi na týden veškerou zeleninu a ovoce. Mám prý jíst něco normálního. Tak sem ve sklepě seřízl slaninu a donesl vajíčka od sousedů - od slepic z výběhu, protože vejce z klecového chovu nekupuju. Už jste ty nebožačky někdy viděli? To není k žrádlu.

Ten anglický snídaňový oběd byl skvělý, na úrovni bramboráku, o kterém jsem ti psal minule, deníčku. Vstávám totiž kolem poledne, což je na mě nezvykle brzy, takže první jídlo nemůže být snídaně ani oběd.

Po jídle u nás zazvonili kamarádi, jestli s nimi půjdu ven, leč má žena ze všech nejlepší mě nepustila a jim vynadala. "Že se nestydíte v tomhle věku dělat takové vylomeniny," řvala na nás. Já je hájil tím, že vycházky ještě zakázaný nejsou a že všichni jsme vybavení ochrannými prostředky, ale neuspěl jsem. "Já vás znám, jste už šedesát let vyhlášená banda výtržníků," dodala a třískla dveřmi od bytu, zamkla je a schovala klíče. No a já to už oknem nezvládám. To ještě tak před deseti lety.




27.3. 2020
Milý deníčku.
moje bábele, žena ze všech nejlepší, dneska po skajpu vyprávěla vnučce pohádku O fialce, jak vznikla a ták. Vnučka byla nadšená, protože se už doma nudí a rodiče prudí. Během vyprávění přidávala své nápady a výklady, a přitom si oblékla krásné světle fialové šaty. Moc jí slušely.

Inspirovalo mě to. Skajpoval jsem vnukovi a optal se ho, jestli nechce slyšet pohádku o Karkulce, která absolvovala výcvik námořní pěchoty Spojených států. Vnuk samou radostí blbnul na posteli. Mezitím jsem na sebe hodil kompletní výstroj i se svou oblíbenou M16 s pažbou vykládanou dřevem. Tak vyprávěj, dědo. Tak jo, sedni si a poslouchej.

Byla žila holčička jménem Karkulka, které říkali Killer. O prázdninách absolvovala výcvik námořní pěchoty, a to na jedničku, ve střelbě na pohyblivý cíl pak byla naprosto nejlepší ze všech, přestože měla nejnižší hodnost, podvojín. Když se vrátila domů, byla disciplinovaná a poslouchala maminku na slovo.

Mamele jí takhle jednou povídá: „Hele Karkule, mazej k bábele, dneska má narozeniny“. Killerka hodila do košíku dort a becherovku, kterou má nejradši. V lese potkala vlka, tak ho zabila a sežrala. Napřed se k němu přískoky dostala zezadu, potom mu paží sevřela krk, vbodla mu do ledvin svůj Ka-Bar a otočila ho v ráně. Potom rozdělala oheň za pomoci křemenů...
Vtom se vnuk rozbrečel, protože mu bylo líto vlka, on má zvířátka moc rád.

Přiběhla dcera, že prej co zase vyvádím. „Nic, jen mu vykládám pohádku.“ Dcera se na mě podezřívavě podívala: „Tu o Killerce, jak zabila vlka?“ Jen jsem nasucho polkl, protože jsem si vzpomněl, že holka po té pohádce měsíc nepromluvila. A to už jí bylo pět.

Radši jsem se hned klidil. A ve dveřích ještě zavolal na bábele, jestli něco nechce v krámu. Jo a oběd tentokrát nebyl - za trest.




28.3. 2020
Milý deníčku,
dneska jsme s bábele byli na procházce ve vládní čtvrti. Venku je opravdu nádherně a i v rouškách jsme si vychutnali vůni okolní přírody nadmíru. Vyrazili jsme poměrně strohou ulicí Jana Hamáčka, a přes náměstí Andreje Babiše se dostali až k autobusovému nádraží Miloše Zemana.

V Hamáčkově rostou květiny jen ve vnitro-blocích, takže na ně není z ulice vidět. Avšak o jejich rozlehlých záhonech se vyprávějí úplné zkazky. Květiny prý tvoří různé obrazce, například ztepilého policistu v uniformě, s kalašnikovem a štítem, připraveným proti narušitelům hranic.

Na zahradě stojí též „pomník stanného práva“, v podobě ruky třímající ohromný bílý obušek, vyvedený v tulipánech a bledulích. Celý prostor pak zdobí velkoplošný nápis „Pořádek, nebo smrt“, jehož veselá písmena podtrhují barvy macešek.

Náměstí Andreje Babiše je kouzelný kout. Již jeho tvar vzbuzuje zvídavost až až. Náměstí je pojato jako pěticípá hvězda, lemovaná budovami postavenými ve stylu sovětského reál-brutalismu. S tím kontrastuje objemný altán uprostřed Babišovky, jak náměstí přezdívají vládní úředníci. Mezi šeříkem, břízkami a hlohem se zde tyčí impozantní desetipatrová stavba, jíž může přezdívat „altánek“ snad jen architektonické nedochůdče. „Zahradní stánek musí být trochu větší, protože z části plní úlohu archivu svazků spolupracovníků Státní bezpečnosti na Slovensku,“ říká k rozměrům stavby Andrej Babiš.

Autobusové nádraží Miloše Zemana tvoří útulný skanzen sedmdesátých a osmdesátých let. Starší typy autobusů, které u nás dosud jezdí, zde kralují nad novějšími stroji. A všechna tři nástupiště jsou řádně zaprášená, otlučená a šedivá, jízdní řády chybí. V koutě nepřehlédnete zaplivaný bufet šesté cenové skupiny, v němž se i nyní, během karantény, povalují opilá individua mezi popelníky přetékajícími vajgly. Samozřejmě bez roušek.

„Proč s nimi nic neděláte?“ optali jsme se ztepilého policisty zálibně pozorujícího tento malebný výjev. „To jen spolek přátel Miloše Zemana oslavuje navázání přátelství s Čínskou lidovou republikou,“ odvětil vláčně policista a zaškytal.

Celému prostoru pak zcela dominuje sousoší Miloše Zemana a Si Ťin-pchinga, jak spolu nastupují do autobusu. Miloš dává Pchingovi přednost a uklání se při tom až k odpadkům na ulici. Autorem pomníku je prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, který v pubertě chodil s jednou nadějnou sochařkou. „Umělecké kvality sousoší jsou nezpochybnitelné," řekl při odhalení pomníku Ovčáček.

Když jsme se Hamáčkovou vraceli s bábele domů, zadrželi nás dva policisté s tím, že je zákaz vycházení. Teprve na služebně se vysvětlilo, že tento zákaz má platit až od zítra. To se nám vážně ulevilo, už jsme té přírody měli plné zuby.