Se spisovatelkou, režisérkou a dokumentaristkou Monikou Le Fay jsme se rozhodli popsat aspoň zhruba na několika konkrétních případech vzpouru Brouků Pytlíků, jíž jsme svědky již delší dobu.

Vzpoura Brouků Pytlíků

Rádi bychom tímto počinem doplnili studii Jany Drtilové a Františka Koukolíka Vzpoura deprivantů. Takový Brouk Pytlík se liší od psychopata či sociopata svou vrozenou roztomilostí, leč výsledek bývá leckdy totožný. Pro zdraví společnosti stejně nebezpečný jako čínská chřipka 19.

Proto také nebudeme hovořit o Miloši Zemanovi, Tomio Okamurovi, Jiřím Ovčáčkovi, Andreji Babišovi, Klausovi st., Klausovi ml. apod., kteří nejsou roztomilí. Chování lidí tohoto druhu už skvěle popsali Drtilová s Koukolíkem, jichž si nejen za tento počin vážíme.

Čtenáři Ferdy Mravence, kterého pro děti sepsal Ondřej Sekora, si jistě pamatují na onu sympatickou postavičku, jež obveselovala dětské čtenářstvo svými myslitelskými sklony, z nichž plynulo, že všude byl a všechno znal – avšak dost věcí popletl, protože představy se mnohdy liší od skutečnosti. Pytlík je všeho znalým chvástalem, který v praktických či logických věcech selhává. Ale přeneseně se toto označení používá i pro osoby, které se odvažují mluvit do omračujícího množství oborů, témat a zákoutí, zejména pokud jsou přistiženy při neznalosti, povrchnosti, chybách či nepřesnostech.

A v čem spočívá ono nebezpečí? Takových myslitelů máme my Češi hodně, jen se o nich tak nepíše a nemyslí, jelikož jsou považováni za osobnosti či alespoň celebrity. Obě tato označení totiž v naší společnosti zaručují nehynoucí slávu, z níž plyne, že mnozí jim naslouchají. Stačí takového Pytlíka zvát často do studia a je zaděláno na myslitele. První Pytlíkovou vlastností tedy je, že inklinuje k tomu, stát se „osobností“ či celebritou, aby všem mohl na odiv vyjevit, že je moudrý a světaznalý.

A mnozí jim díky tomu taktéž důvěřují, často nepodmíněně. Proto druhou Pytlíkovou vlastností je, že považuje své myšlenky za axiomy. A to v tom smyslu, že axiom je základní věta, která se přijímá automaticky, považuje se bez důkazu za pravdivou. Tím se předem z debaty vyloučí zbytečné řeči a kritické myšlení, aby Pytlík měl více místa k pohybu na piedestalu.

Sympatii a důvěru často vzbuzuje dobrá či alespoň něčím zajímavá mluva. Tak třeba geolog Václav Cílek je rozený lidový vypravěč – na způsob Zdeňka Mahlera, jenž se naučil plynně hovořit v padesátých letech, kdy své studenty vyučoval marxismus-leninismus. Rozenými řečníky jsou též psychiatr Cyril Höschl či politolog Zdeněk Zbořil, kteří se objeví v kapitole nazvané Brouk StB Pytlík. A také intelektuálopolitikomudrc Petr Robejšek.

Filosof Václav Bělohradský zase rozjímá velmi nezvykle, nedokončuje věty či slova, hovoří přerývaně a na přeskáčku, kolikrát ani on sám neví, co vlastně chtěl sdělit. Leč fascinovaný posluchač, neuvyklý takové rétorické nálože, má vypravěče za osobnost. Potom existují také Pytlíci, kteří své obdivovatele omráčí svěží kulometnou palbou 300 slov/min. Mezi nimi vede Alexander Tomský, jemuž je jedno, jaká slova vypouští, jelikož mu nejde o to něco vyjádřit, ale o umoření posluchačů do bezvědomí.

A abychom byli genderově spravedliví, broukismus pytlíkismus se samozřejmě nevyhýbá ani ženám. Za čelní představitelku tohoto směru můžeme považovat například ekonomku Markétu Šichtařovou, která kromě ekonomických příruček vydává mimo jiné kuchařky nebo tzv. příběhy ze života a vyjadřuje se ke všemu možnému, včetně domácích porodů.

Nejzábavnější jsou Pytlíci ideologičtí. I praotce Sekoru samého k nim můžeme přičíst, zvláště pro jeho studii O zlém brouku Bramborouku, s podtitulem O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů. V ní Pytlík Sekora vysvětlil dětem, že za krach komunistického hospodářství mohou mandelinky, které na naše území vysadili kapitalističtí psi z Wall Street.

Mezi současnými ideologo-Pytlíky ční nad hladinu také spisovatel Benjamin Kuras, jehož demagogie není jen zábavná, ale i poučná, což on sám samozřejmě předem nezamýšlel. Do učebnice o této vzpouře ovšem patří. A hned za ním pádí mediální krajinou Marek Orko Vácha.

Filosof (skutečný) Jozef Mária Bochenski ve svém Slovníku filosofických pověr (heslo intelektuálové) popsal pytlíkovské chování těmito slovy: „Profesor, jenž přednáší novověké dějiny, je pochopitelně autoritou (epistémickou), pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti využití atomové energie.“ A pod heslem blábol/blábolení takto: „Lidské mluvení, které postrádá smysl. Samo blábolení není pověra, tou je až přesvědčení, že lze prostřednictvím blábolu předat informaci o objektivních věcech…“

A v tom je náš problém. Vedle deprivantů i Brouci Pytlíci vydávají za pravdu svůj pohled na svět, což nebezpečně pokřivuje naše životní prostředí. Jako zbraň často používají neobvykle vysokou dávku relativismu (dobro a zlo jako by ani neexistovaly), demagogie a ideologického způsobu uvažování, které brání poctivému přemýšlení o věcech, protože má na všechna základní témata předem daný jasný názor v rámci své vystavěné konstrukce či schématu.

Ať se vám čte Vzpoura Brouků Pytlíků dobře. První kazuistika bude o (pomyslném) předsedovi PRV (Pytlíkovského revolučního výboru) Václavu Bělohradském.

František Kostlán, Monika Le Fay

Monika Le Fay je režisérka, dokumentaristka a spisovatelka. Natočila několik desítek dokumentárních filmů a tři hrané.

Napsala několik knih pro děti i pro dospělé, cyklus pohádkových příběhů pro Český rozhlas a režírovala divadelní představení. Za svou tvorbu získala řadu ocenění.

Monika Le Fay je signatářkou Charty 77 a účastnicí třetího odboje.

Společně se čtyřmi dětmi, několika psy a kočkami, rybičkami, křečky a králíky, žije v Praze.

Webová stránka Moniky Le Fay