Na začátek jsme pro vás připravili těžké sousto v podobě filozofa Václava Bělohradského, kterého jsme bez jeho vědomí jmenovali předsedou Pytlíkovského revolučního výboru. A to především pro jeho revolucionářský zjev a neuvěřitelnou mělkost a rozbředlost, jež pokrývají jeho náhledy na politiku. Bělohradský příležitostně vystupuje i jako sociolog, nejspíš to tak vyhovuje jeho naturelu.

Není lehké popsat jeho pytlíkovství srozumitelně. Snad takto: Bělohradský může klidně v jedné větě razit věci protichůdné či spojovat věci nesouvisející a mít přitom vždy pravdu, jelikož do jeho chaotického relativismu se vejde prakticky cokoli. Nechá se v médiích nejčastěji uvádět jako filozof, ale většinou nehovoří o filozofii z pohledu filozofa, ale o politice z pohledu politika. Jinak řečeno, vystavuje do popředí svou autoritu vědce, aby mohl dát větší váhu svým tvrzením, která mu jako vědci nepříslušejí (jako občanovi ano). Do českého mediálního kolotoče nastoupil coby uznávaný profesor žijící v Itálii.

Z květu na květ

Bělohradský zprvu radil ODS, jak se nejlépe odpoutat od socialismu s nelidskou tváří, pak zase „demonstroval“ za svobodu pravicových extremistů, aby za moment kritizoval komunisty zleva, až se konečně propracoval k podpoře vládního hnutí ANO, které je stejně chaotické a relativistické jako on sám. Mezitím si odskočil kandidovat do Senátu za koalici ČSSD a Zelení, přestože předem věděl, že prohraje, jak se po volbách vyjádřil.

Jeho nesporná genialita spočívá v tom, že si přes to všechno užívá svého celebritariánského pohodlí zcela nechaoticky. Když už hovoří o čemsi z vědeckého ranku, je zřejmé, že filozofii vyznává pohodlnou i náročnou zároveň. Pohodlná je pro něj, náročná pak pro konzumenty jeho myšlenek. Pokud někdo sezná, že jeho tvrzení stojí za kritiku, Bělohradský opět volí pohodlí: na kritiku zásadně nereaguje. Snad proto, že dosud nenalezl mezi svými oponenty ducha tak velkého a uceleného, že by dosahoval Pytlíkovy úrovně. Ale to je jenom spekulace.

Demokracie = oligarchie

Dejme si za příklad několik „politologických“ úvah Václava Bělohradského. Každá fungující demokracie je podle něj v nějaké formě oligarchickou, přičemž ji nakonec ohrožují hlavně ti, kdo tuto skutečnost chtějí popřít a zneuznat. Podpořit touto myšlenkou Andreje Babiše a jeho politiku nemohl Bělohradský jinde než v přednášce pořádané think-tankem hnutí ANO. Argumentoval zde i tím, že část života prožil v Itálii za vlády mediálního magnáta Silvia Berlusconiho, jehož vstup do politiky podle něj zemi prospěl: otřásl zabetonovaným systémem politiky a médií. „Podobnou roli může sehrát podnikatel i v Česku,“ poslal přednášející Babišovi nadějeplný obláček.

A skutečně. Babiš, stejně jako Berlusconi v Itálii, odbetonoval pluralitní politický i mediální systém dokonale. Začal médii. Některá koupil přímo, v jiných médiích i v politice jako takové si vliv zajišťuje nepřímo, prostřednictvím udělování výhod (zadáváním reklam, rozdělováním městských a státních zakázek a dotací, obsazováním důležitých míst vlastními lidmi, prohloubením klientelismu apod.) Velký díl mediálního trhu konečně začal „říkat pravdu,“ tedy to, co za pravdu označuje oligarcha, známý svou prolhaností. Zastánci plurality a jejích hodnot se tak dle filozofa stali těmi, kteří demokracii ohrožují. Logiku to nemá, ale tu prosím nehledejte, ve světě Brouků Pytlíků o ni nejde.

Nebezpečím pro demokracii jsou demokraté

To je vůbec Bělohradského oblíbený rétorický faul, napadnout druhé s odlišným názorem, že jsou nebezpečím pro demokracii. To v sobě skrývá ono pohodlí, že nemusí s nikým o svých názorech vést disputaci, protože (předem) označil svého oponenta za tupce, s nímž pochopitelně nemá smysl si špinit ruce. Neváhá to vyčíst ani odpůrcům pravicového extremismu, kteří těm holohlavým pouličním bijcům nechtějí dopřát stoprocentní svobodu. S Bělohradským jsem na toto téma polemizoval již v roce 1997 v Lidových novinách. Bělohradský tehdy v reakci na můj rozsáhlý materiál o krajní pravici, který LN zveřejnily, mj. v týchž novinách napsal:

„Nebezpečný pro demokracii není extremismus, který tím, že vyvolává skandál v řadách morální většiny, rozhýbává veřejné mínění a oslabuje moc ekonomicky a morálně privilegovaných vrstev; nebezpečný je hon na extremisty, jak jej pořádají například Lidové noviny… Demokracie je systém, který odolává snadno všem svým nepřátelům, svým ochráncům ale rychle podléhá… právo na vzpouru proti hodnotám většiny je nejvyšším právem v demokracii, svoboda slova musí být absolutní, jen ona je zárukou demokracie.“

Reagoval jsem tehdy mj. takto: Pokud tedy svoboda slova musí být absolutní, proč ji Bělohradský upírá Lidovým novinám? Má snad extremista právo říci, napsat či projevit se, jak uzná za vhodné, a demokrat proti tomu nesmí protestovat, aby neohrozil demokracii? Jak vidno, demokracii nesvědčí žádné absolutistické požadavky, ať už je vznáší kdokoli ve prospěch čehokoli. Od určité hranice platí, že čím více se svoboda blíží své absolutnosti, tím více se stává vlastní karikaturou. Hlavně proto, že otvírá prostor těm, kteří druhým upírají jak svobodu, tak lidskou důstojnost. Proto se demokracie řídí poznatkem, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Nic proti potírání privilegovaných vrstev, avšak této Bělohradského myšlence chybí to nejpodstatnější: když se extremisté vzbouřili proti privilegované vrstvě ve 20. a 30. letech minulého století v Německu, byli to právě oni, kdo svrhl demokracii, nikoli ti privilegovaní. (Jistě, někteří ekonomicky privilegovaní se k Hitlerovi přidali, ale až poté, kdy držel moc v rukou.) Totéž komunisté u nás, počínaje rokem 1946.

A totéž je nyní na postupu v celé Evropě a USA, kde se extremismus postupně stává součástí mainstreamu. Rasismus již není zločin, ale jeden z názorů do diskuse, který se leckdy přelévá do praxe. Právě proti tomu se nyní v našem kulturním okruhu demonstruje, nejde jen o jednotlivá pochybení policie, ale především o to, jestli „privilegovaní“ (demokraté) udrží pluralitní demokracii proti současné pandemii extremismu.

Kazatelská celebrita

Extremismus totiž nejen že vyvolává skandál, jak správně píše náš filozof, ale má bourání demokracie přímo v popisu práce. A to je další věc, již můžeme Bělohradskému vyčíst, že mu jako vzdělanému člověku chybí historická paměť. Kdyby ji praktikoval, musel by přiznat, že dobro a zlo patří k ukazatelům hodnotových žebříčků ve všech oblastech života včetně politiky, čímž by se jeho relativismus dost oslabil.

Pro každou společnost je dobré, když se menšiny či jednotlivci snaží bourat různé mýty a tabu, když provokují a nutí tak ostatní k diskusi a promýšlení věcí. V tom má Bělohradský pravdu, právě tak jako v některých dalších věcech. Absolutistický tah na branku mu však dost ubírá na věrohodnosti. A je také směšné, když takové myšlenky káže coby absolutní pravdu (axiom) mediální celebrita, která je součástí mainstreamového šoubyznysu a zároveň obhájcem populistického politika, bývalého estébáka a člověka, který nám dělá ostudu v celé Evropě.


Úvodní text k cyklu Vzpoura Brouků Pytlíků

Info k cyklu: Se spisovatelkou, režisérkou a dokumentaristkou Monikou Le Fay jsme se rozhodli popsat aspoň zhruba na několika konkrétních případech vzpouru Brouků Pytlíků, jíž jsme svědky již delší dobu. Úvodní text jsme napsali společně, v jednotlivých kazuistikách se budeme střídat.

Monika Le Fay je režisérka, dokumentaristka a spisovatelka. Natočila několik desítek dokumentárních filmů a tři hrané.

Napsala několik knih pro děti i pro dospělé, cyklus pohádkových příběhů pro Český rozhlas a režírovala divadelní představení. Za svou tvorbu získala řadu ocenění.

Monika Le Fay je signatářkou Charty 77 a účastnicí třetího odboje.

Společně se čtyřmi dětmi, několika psy a kočkami, rybičkami, křečky a králíky, žije v Praze.

Webová stránka Moniky Le Fay