Nemohl jsem usnout, bylo mi neveselo, truchlivo. Pouštěl jsem si Karáska, Plastiky, Dégétřistasedm a zase Karáska, pořád dokola, pořád dokola, furt do pryč. Vzpomínal jsem.

Několik týdnů po mrtvici nás Sváťa Karásek vezl z Prahy do Jižních Čech, na tamní statky rodu Schwarzenbergů v Rakovicích, nemohl mluvit, špatně se hýbal, skvěle a vydatně bafal cigára a řídil jako Eliška Junková. V této jihočeské vísce probíhal venkovský RefuFest, tedy festival uprchlíků, venkovská to obdoba známého pražského kulturního svátku. A Sváťa vezl svým autem mě - byl jsem v nevládce Berkat-InBáze, která ten fesťák pořádala - a pár svých potomků, návštěvníků této akce. Sám to chtěl také vidět, tentokrát jen jako pozorovatel, aniž by chtěl a mohl zpívat a hrát na kytaru.

Nejenže ho nenapadlo, že by nás nemohl dovézt přes celou zemi krátce po mozkové příhodě, naopak nám to sám nabídl. Jakoby chtěl dát neokázale najevo, že nad mrtvicí zvítězil definitivně. A my jsme, samozřejmě s obavami, přijali, po cestě krotili svůj strach a snažili se našeho dvorního šoféra povzbuzovat.

Rozmlouvali jsme rukama, nohama, Sváťa buď přikyvoval či vrtěl hlavou, snažil se také občas říci pár slov. Mezi uprchlíky se mu líbilo, aby ne, sám byl jedním z nich, když ho i s dětmi a ženou vyhnali bolševici z vlasti. A tak také bral druhé migranty, jako sobě rovné. Potkal jsem dva navrátivší se české utečence, kteří se přemístili na Západ během normalizace, a ti nad dnešními uprchlíky prchajícími z války či před totalitou ohrnují svůj velký bílý nos (Cyrano odpusť, prosím.). „To je něco jinýho, my jsme šli do zemí se stejnou kulturou, kdežto ti dnešní se tady u nás neuměj přizpůsobit,“ řekl mi jeden z nich.

Když jsem to Sváťovi reprodukoval, smál se, až se za prohulené plíce popadal. Řekl k tomu asi tohle (mými slovy): „Ta normalizační kultura byla od té na Západě dál než má ta syrská či libanonská k té dnešní evropské.“

Na RefuFestu uprchlíci nejen hráli, zpívali a tancovali, ale i prodávali svá tradiční jídla a pitivo. A Sváťa se hojně oddával všem požitkům, duševním i kulinářským, protože jemu takové „přizpůsobení“ dělalo radost.

Dobrý vztah k uprchlíkům ctil dávno před tím, ještě když farářoval U Salvátora na Starém městě pražském, kde tamní evangelická komunita poctivě pomáhala nejednomu uprchlíku, jedné afghánské rodině dokonce sehnala nedaleko kostela bydlení a dlouhá léta ji podporovala. Tehdy už jsme se znali, působil jsem v Berkatu a později ve sdružení Romea a k Salvátorovi chodil na různé kulturní a charitativní události, které nějak souvisely s uprchlíky či s Romy.

Ani nevím, kdy jsme se se Sváťou poznali, mohlo to být krátce po jeho návratu domů ze Švýcarska, ale mám pocit, že jsem ho znal vždycky, že jsem se s ním vlastně ani seznamovat nemusel. Kdykoli jsme se potkali, začali jsme mluvit, jako bychom před chvíli přestali. Potkal jsem Sváťu takhle v Karmelitské na Malé Straně a on místo „ahoj“ říká: „Tak už jsem začal obchodovat s tím vínem a docela mi to jde.“ Samosebou jsem zbla netušil, že chce obchodovat s vínem, ale vlastně mě to nepřekvapilo.

Než jsem se vzpamatoval, už mě táhl k vinárně u Pražského Jezulátka. "Sem asi dodáváš mešní víno - ha, ha, ha," žertoval jsem. Jak to po pár sklenkách dopadlo, šířit se nebudu.

To bylo někdy kolem Sváťova nepříliš zdařilého politikování. Mám za to, že když odešel z parlamentu, oddechli si zhluboka oba, on i ta politika. „Chci si to vyzkoušet,“ říkal a měl také několik snů, s nimiž, jak si z počátku představoval, mu mohla politika pomoci, včetně jeho dnes již slavného nápadu na veselý starobinec, kde staroušci nebudou činiti ničeho jiného krom smíchu a skutků z dobré nálady pocházejících.

Nevyšlo to, nemohlo, Sváťa nerozuměl politice a politika nechápala jeho. Co je to za blbé nápady, takový starobinec, za co to chce ten farář ve sněmovně vykšeftovat, aby mu to prošlo? - jako by si říkali někteří spoluposlanci, kteří se potutelně tu a tam posmívali té dobré duši přesahující jejich chápání, pro pozdvižení vlastního sebevědomí, jež zavěšeno bylo ještě proklatěji a ještě nížeji, než kolty psance Jesseho Jamese.

A vzpomínám-li na politika Karáska, nesmím zapomenout ani na Táňu Fischerovou (tato jedinečná žena a skvělá kamarádka odešla před rokem, 25.12. 2019), která s ním v tom parlamentu přebývala a jeho snivou levitaci politikou fascinovaně pozorovala. „S každým chtěl vyjít, s nikým si to nechtěl rozházet, a byl kvůli tomu někdy až přeopatrný,“ řekla mi ještě v době, kdy se sama ve sněmovně s politikou potýkala.

Zato v písničkářství byl Sváťa nepřekonatelný, zpíval leckdy falešně a s kytarou nedoladěnou, ale na plno a s obdivuhodným zápalem, jak jej známe od černošských kazatelů. Charisma, které z něj prýštilo, přenášel na nás a my jsme mu byli vděčni za každé slovo - i to o smrti, protože jsme své konání jejím případným příchodem neřídili, jak nám to Sváťa i předeslal v písni Džongili mara, již napsal k úmrtí Karla Kryla:

Tak tady s klukama, tak tady pějem’
a my se tý smrti tak trochu smějem’
že na nás zejtra či pozejtří čeká
to je její věc, to nás neleká

džongili mara, džongili dong,
džongili mara, džongili dong

veselý konec nám je všem dán
smrti se neboj, praví vzkříšený Pán…

Je ale stejně zvláštní, že kolem vánoc odcházejí ti nejlepší, jako jsou Táňa a Sváťa, kteří z nás měli nejblíže ke Stvořiteli už zaživa. Jakoby si je chtěl Nejvyšší pojistit na tu správnou chvíli. Sváťo, díky.