Pokud bych měl uvést, proč se ze mě stal během řádění covidu 19 celkem spokojený člověk, na prvním místě by stanul klid spojený se změnou sociálních zvyklostí. A paradoxní zkušenost, že čím více jsem zavřený doma, tím více jsem svobodný. Taktéž celý život odkládané zjištění, že pro mě jsem nejvíc důležitý já. Tak tedy…

Neotravuje mě nikdo z rodiny a známých, kromě manželky. Ta to ovšem dělala i před pandemií a nepochybně to bude dělat i po ní. V tom je na ni spolehnutí. Ujišťuji vás všechny, kteří se dožadujete návratu sociálních kontaktů fejs tu fejs (takhle to říkali v televizi, tak na tom musí něco být), že když po mně leze našich čtrnáct vnoučat, kopou mi do nohou, ničí mi ušní bubínky, tahají za vlasy, píchají prsty do očí a nenechají mi chvíli pro soustředění, mám ponejvíc chuť dělat vám totéž.

Nemusím chodit ven, když nechci, a mám pro to skvělou výmluvu, že se bojím nakažení. Tedy ne že bych se doopravdy bál, na opravdický strach mám malou představivost, ale můžu tuto emoci zneužít jako argument a každý (!) to chápe, protože pociťuje něco takového či to alespoň předstírá stejně věrohodně jako já.

Bavím se jen s tím, s kým se bavit chci a kdy se bavit chci, z bezpečí svého skypu, facebooku nebo zoomu. Každá z těchto funkcí se dá kdykoli vypnout a znovu nezapnout, pokud to tak vyhovuje mně.

Ano, MNĚ, protože poprvé v životě jsem pro sebe nejvíc důležitý JÁ. Jak jsem během pandemie zjistil, tohle za mě udělám jenom já, nikomu jinému se do toho nechce, protože každý se nejvíc stará sám o sebe a podobné nesmysly. Doufám, že jsem to popsal conejvícsrozumitelně.

Můžu jít spát kdykoli se mi zamane, protože můžu vstát, kdy se mi zlíbí. Práci, pokud vůbec nějakou mám, zvládám po ofishoum, když mám právě náladu. Práce je totiž během pandemie naprosté minimum, takže v tomto směru můžeme být spokojeni všichni. Tedy až na naprosté výjimky, jako jsou třeba lékaři a sestry, ti mají mou soustrast. Avšak my ostatní můžeme otloukat píšťalku.

Naříkat nemohou dokonce ani rodiče s menšími a malými dětmi, protože poprvé během té naší připitomělé civilizace závislé na výkonu a práci mohou být s dětmi i při vzdělávání a mohou si vymýšlet pro menší potomky hry a hodně si s nimi hrát. Takovou možnost jsme my, starší, jako rodiče nikdy nedostali.

Jediný, kdo mě kvůli nepravidelnosti spánku a vstávání buzeruje, je žena. V tom ji podporuje její kolega, který je psychoterapeutem a psychiatrem a během koronaviru nabyl dojmu, že se už ve všem vyzná. Ve mně tedy ne! Když vstávám ve čtyři odpoledne a dám si vydatnou smaženou snídani složenou z uzenin, hodně tuku a několika vajíček, není v naší ulici spokojenějšího starce nade mě.

Můžu být líný, jak jsem před tím být nemohl, protože někdo pořád otravoval nebo buzeroval. Koš vynesu, nádobí umeju, nakoupit skočím, uvařím, vyperu a prádlo pověsím, vyluxuju, podlahu zametu a vytřu, to jo, ale ne v dobu, na kterou mi to žena naplánovala pomocí digitálního kalendáře, ale kdy se mi zachce. Během permanentního pobytu doma se prostě zvyky mění a to musí pochopit a přijmout i digitální inteligence včetně té manželčiny.

Můžu pustit z hlavy starosti druhých. Co je pro žáky a studenty lepší, výuka doma přes počítač nebo výuka ve škole přes počítač? Je třeba udržovat výkon, ale během pandemie nevíme jak. Co s tím? Nakolik si mají lidé udržovat sociální kontakty fejs tu fejs, aby jim zůstalo sociální cítění důležité pro celou společnost? Jak bude budoucí generaci formovat dnešní pandemie?

„Dejte mi s tím pokoj. Chtěl bych mít vaše starosti, já tady umírám a vy se staráte o kraviny. Uáááá…"