V únoru 2011 odmítl Ústavní soud zrušit část vyhlášky ministerstva zdravotnictví o povinném očkování proti infekčním nemocem. Neshledal tuto obecně pojatou povinnost jako diskriminační. Několik dnešních senátorů nyní ÚS žádá, aby zrušil povinné očkování proti covidu několika vybraných profesních skupin, jak je zavedla minulá vláda. Přehlížejí přitom, že neočkovaní lidé jsou státem diskriminováni úplně jiným způsobem a že stížnost na to by u ÚS nejspíš uspěla.

Povinné očkování je ústavní

Celá záležitost kolem povinného očkování proti infekčním nemocem je velmi složitá a složité je i odůvodnění Ústavního soudu. Rodiče nechtěli své děti očkovat proti dětské obrně a žloutence a chtěli pochopitelně o svých dětech rozhodovat sami. Před podáním ústavní stížnosti prošli svými stížnostmi různé instituce a soudy. K odmítnutí jejich stížnosti bylo několik důvodů. V obecné rovině soud konstatoval, že povinné očkování je přípustným omezením základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých. „Povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům stěžovatele…“

Jak však ÚS konstatoval i v dalším svém rozhodnutí z roku 2016 (rodiče odmítli hexavakcínu pro svou dceru), individuálně má právo každý odepřít povinné očkování z důvodu náboženské i světské výhrady svědomí. Ústavní soud v tomto nálezu též poukázal na stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády pro lidská práva, ze kterého plyne, že „s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, beroucí zřetel na mimořádné okolnosti konkrétního případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví, předpokládané v čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.“

Současná pandemie pochopitelně změnila přístup k infekčním nemocem i plošnému povinnému očkování, které by se (případně) teprve zavádělo na základě nových zkušeností. Dá se však předpokládat, že principiálně by se Ústavní soud rozhodoval obdobně jako v letech 2011 a 2016. ÚS by nyní pravděpodobně nezrušil povinné očkování jako platnou součást zákonného opatření, ale trval by na individuální možnosti odmítnout očkování z důvodu svědomí. Silným argumentem pro tento předpoklad je i fakt, že počet očkovaných je již relativně vysoký a pořád stoupá. K 6. lednu je v Česku 6 677 564 plně očkovaných osob z přibližně osmi a půl milionů dospělých.

Senátoři, kteří chtějí zrušit povinné očkování pro vybrané profese, se tedy nejspíš pustili do boje s větrnými mlýny. Je velmi dobré a žádoucí, že skupina politiků sama hlídá stát, aby svou moc držel v zákonném rámci, v tomto ohledu buďme těmto senátorům vděční. Otázkou ovšem je, jestli zvolili správný způsob onoho „hlídání“. Povinné očkování je nástrojem, který i podle ÚS chrání veřejné zdraví a podle jeho dosavadních vyjádření je v souladu s Listinou základních práv a svobod.

Otevřená diskriminace neočkovaných

Babišova vláda však zavedla (a Fialova vláda to prozatím nezrušila) zcela zjevnou a úmyslnou diskriminaci neočkovaných. De facto jim zakázala vstup do divadel, kin, restaurací, hospod a kaváren, na fotbal či hokej apod. A to přesto, že existuje nástroj, kterým mohou prokázat, že jsou zdraví, že momentálně nejsou covidem nakaženi. Tím nástrojem je samozřejmě PCR test. Do popsaných a dalších zařízení smí jen ten, kdo prokáže, že byl očkovaný nebo prodělal v poslední době covid. I očkovaný se přitom může koronavirem nakazit i jej šířit dál, i když zřejmě méně než člověk neočkovaný. S testem jako takovým se už v tomto vládním opatření nepočítá.

Babišovi populisté to otevřeně zdůvodnili tím, že chtějí přimět doposud neočkované, aby si nechali vakcínu píchnout. Současná vláda váhá, zda má toto diskriminační opatření zrušit, protože Babišovci nezajistili dostatek testů (zcela v duchu jejich naprosté nekompetence).

Zde by měli senátoři větší šanci uspět se svou stížností u Ústavního soudu, protože jde o zjevnou diskriminaci, která je pochopitelně Listinou základních práv zapovězena. Pokud by neočkovaní lidé uvedli jako důvod svého odporu proti očkování své svědomí, Ústavní soud by s největší pravděpodobností vyhověl i jejich stížnostem na tuto diskriminaci a příslušné vládní opatření by mohl zrušit nebo žádat jeho úpravu. (Ano, stejné opatření vydaly i některé další státy EU, avšak to neznamená, že nejde o diskriminaci.)

Svoboda a odpovědnost

Nemám rád většinu argumentů, které používají lidé, aby se nemuseli proti covidu očkovat, počínaje konspiračními teoriemi či pokřikováním o právu na svobodu, s níž očkování souvisí úplně jinak než uvádějí – ke svobodě patří i odpovědnost, nejen za sebe a své blízké, ale i za stav celé společnosti. Jde tedy o lidi, kteří postupují přímo proti smyslu svobody, jsou to oni, kdo zde svobodu umenšuje, protože svým počínání berou svobodu druhým. Mám za to, že většina neočkovaných jsou prostě egoisti, sobci, kteří hledí na vlastní prospěch, aniž by se zajímali o to, jak kvůli nim dopadnou ostatní.

Stejně tak mi vadí zpochybňování dobrozdání odborníků – kterak někdo ohledně infekčních chorob a očkování proti nim může více věřit Ledeckému či Čákové než imunologovi a virologovi mi zůstává zastřeno tajemstvím. V dnešní celebritózní pohromě jsou cestičky lidské mysli obzvlášť nevyzpytatelné.

Jsou však mezi nimi i lidé milí, kteří uvádějí důvody rozumné – poukazují například na těžší problémy či úmrtí po vakcinaci. Takových případů je naprosté minimum, ale důvod k obavám to jistě je. A toho, komu v očkování brání jeho svědomí, musím respektovat, stejně jako třeba ty lidi, kteří z téhož důvodu nechtěli na vojnu, dokud byla tato dvouroční služba povinná.

A všichni, i ti, jejichž jednání se mi hrubě nelíbí, si zasloužíme žít ve státě, který vůči občanům nepoužívá žádný způsob diskriminace.


Článek vyšel v Revue Babylon