Jak se dostal Vladimír Putin k moci? Díky válce, kterou bezdůvodně rozpoutal v Čečensku. Dnes naplňuje svým konáním teorie současných ruských fašistů.

V září 1999 došlo v několika ruských městech městech k sérii výbuchů, při nichž zahynuly stovky ruských občanů. Pracovalo se i s variantou, že pachateli mohli být důstojníci FSB (dříve KGB): například v Rjazani místní tajná služba zatkla vlastní kolegy jako podezřelé. Putin, tehdy ještě premiér, však vyhlásil za viníky Čečence a na základě toho začal v Čečně druhou válku (první vedl Jelcin). Pro účast Čečenců na výbuších přitom nebyly žádné důkazy.

Tak se v Rusku - po roce 2000, s nástupem Putina do prezidentského úřadu - zrodil nový druh politiky, v dané době známý pod přízviskem „řízená demokracie“. K autorství této politické technologie se hlásil Vladislav Surkov, poloviční Čečenec, tajemník Jelcinova šéfa štábu a specialista na PR. Inscenovaná demokracie, jejímž byl průkopníkem, kdy doposud neznámý či málo známý kandidát využije uměle vyvolaných krizí ke shromáždění skutečné moci, se rozvíjela dál a Surkov od Putina dostával nové a nové funkce.

Podle Surkovovy teorie suverénní demokracie je Rusko svou suverenitou nadřazeno nad ostatní postsovětské země a žádný neruský národ někdejšího Sovětského svazu není schopný mít vlastní stát. Putin to tehdy ještě nebral jako hotovou věc, ale postupně se propracoval k témuž „poznání“, z něhož vychází i jeho názor, že Ukrajina je přirozenou součástí Ruska a Ukrajinci jsou Rusové, kteří hovoří ruským nářečím.

Již od počátku však Surkovovu teorii přivítali s nadšením extrémističtí nacionalisté, například fašista Alexandr Dugin, který „suverénní demokracii“ chápal jako permanentní stav a politiku věčnosti, v níž není důležitá pravda, fakta a demokratické hodnoty, ale ruský duch, který udržuje víra v Boha, mýty a legendy, a především silná spjatost s minulostí respektive s „hrdinskými činy“ ruské historie (pro Rusko je podnes nejdůležitějším měřítkem všeho Velká vlastenecká válka - II. světová válka). Každému pokusu učinit z Ruska reálnou demokracii, se podle Dugina zabrání s odvoláním na suverenitu. Surkov se později často odvolával právě na Duginovy teorie a prohlášení.

V roce 2013 Ruská federace navrhla alternativu k evropské integraci a nazvala ji Eurasie: impérium pro Rusko, národní státy pro všechny ostatní. Tuto myšlenku razili ruští fašističtí intelektuálové. Kreml tehdy rehabilitoval tyto fašistické autory a začal propagovat publicisty, kteří pracovali s idejemi fašismu. Všichni hlavní eurasianisté období po roce 2010 – Alexandr Dugin, Alexandr Prochanov i Sergej Glazev – oživovali či adaptovali nacistické myšlenky pro ruské potřeby.

Po rozpadu Sovětského svazu Dugin cestoval po Evropě a hledal spojence. Našel je v krajní pravici. V duchu své filozofie, že "Západ je místem, kam dopadl Lucifer,“ viděl za vším Židy, především ve Spojených státech, které pro něj jsou reprezentantem abstraktní (židovské) kultury. Vyznával aktualizované varianty starých nacistických myšlenek. Dugin tehdy publikoval pod pseudonymem Sievers – tím byl míněn německý nacista Wolfram Sievers, odsouzený roku 1947 za válečné zločiny, o němž se vědělo, že sbírá kosti zavražděných Židů.

V roce 2005 Dugin založil státem podporované mládežnické hnutí, jehož členové vyzývali k rozpadu a rusifikaci Ukrajiny. V roce 2009 předpověděl „bitvu o Krym a východní Ukrajinu“. Existenci Ukrajiny považoval za „nesmírné nebezpečí pro celou Eurasii“.

Když Putin hledal východisko z dilematu, před něž svou zemi postavil, slily se v jeho diskursu pojmy ze tří navzájem se proplétajících proudů ruského fašismu: Iljinova křesťanského totalitarismu, Gumiljova eurasianismu, a Duginova eurasijského nacismu. Fašistické ideje vpadly do ruské veřejné sféry během snahy Obamovy administrativy o „reset“ vztahů s Ruskem. Dramatická změna orientace Ruska nijak nesouvisela s jakýmkoli nepřátelským zásahem zvenčí.

Putin dnes naplňuje tyto fašistické teorie v praxi, zřejmě i proto tvrdí, že Ukrajina je nacistická, aby odvrátil pozornost od vlastní politiky.



Zdroj konkrétních informací: kniha "Cesta k nesvobodě" od Timothy Snydera. V roce 2019 ji vydalo Nakladatelství Paseka.

Předcházející článek na toto téma: Putin a Iljin: propaganda ruského fašismu