Jak čelit Čecháčkovství aneb Co s anticiganismem?
Opět prožíváme dobu, v níž musíme vyvinout velké úsilí, tolik nám důvěrně známé: potlačovat stereotypy a předsudky a vyzdvihovat namísto nich racionální řešení věcí, pomoct konkrétním lidem a čelit přitom neustálému zpochybňování, založeném ve skutečnosti na xenofobii a rasismu. Anticiganismus se vrací a bude nabývat na síle.
Začínají se rojit lidé, kteří se po přečtení jednoho článku v novinách stávají "odborníky na romskou tématiku." Takových jsme před pár lety zažili fakt hodně, byla jich plná náměstí, v ústech hesla nenávistná a protiromská. Jejich "odbornost" spočívá v nesnášenlivosti.
Problém je v současné relativizaci, která prolíná celou společností. Každý může mít "svojí pravdu", takže pravda málokoho zajímá.
Dnes to začíná u ukrajinských Romů - přístup naší společnosti a státu k nim je neuvěřitelně ostudný. Jak politici na všech úrovních, tak většina novinářů, ale i většina obyvatel naší krásné země, dávají najevo, že - jejich slovy - "nepřizpůsobivé" tu nechtějí.
Jiní toto slovo nepoužívají, ale chovají se stejně. A vždy si dovedou vymyslet krásnou výmluvu, proč romské děti musejí spát venku i když je v noci zima, zatímco bílí váleční uprchlíci z Ukrajiny jsou přijímáni rodinami, městy, kraji i státem s otevřenou náručí.
O romské uprchlíky se musejí starat neziskovky a iniciativy jednotlivých lidí, protože města nebo stát by Romy nechaly pojít hladem a žízní. Lidé přispívají do soukromých sbírek na základní potřeby, protože Romové na rozdíl od bílých uprchlíků nedostanou od státu nic.
Z pomoci Ukrajincům se tak stává morální kýč, kterého jsou schopni snad jen Čecháčci, jak je popsal profesor Václav Černý:
"Vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? ... Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách."
Máte-li kdo zájem dát hlavy dohromady a poradit se, jak nejlépe čelit Čecháčkovství i anticiganismu, rád se s vámi uvidím a pobeseduji naživo.
Začínají se rojit lidé, kteří se po přečtení jednoho článku v novinách stávají "odborníky na romskou tématiku." Takových jsme před pár lety zažili fakt hodně, byla jich plná náměstí, v ústech hesla nenávistná a protiromská. Jejich "odbornost" spočívá v nesnášenlivosti.
Problém je v současné relativizaci, která prolíná celou společností. Každý může mít "svojí pravdu", takže pravda málokoho zajímá.
Dnes to začíná u ukrajinských Romů - přístup naší společnosti a státu k nim je neuvěřitelně ostudný. Jak politici na všech úrovních, tak většina novinářů, ale i většina obyvatel naší krásné země, dávají najevo, že - jejich slovy - "nepřizpůsobivé" tu nechtějí.
Jiní toto slovo nepoužívají, ale chovají se stejně. A vždy si dovedou vymyslet krásnou výmluvu, proč romské děti musejí spát venku i když je v noci zima, zatímco bílí váleční uprchlíci z Ukrajiny jsou přijímáni rodinami, městy, kraji i státem s otevřenou náručí.
O romské uprchlíky se musejí starat neziskovky a iniciativy jednotlivých lidí, protože města nebo stát by Romy nechaly pojít hladem a žízní. Lidé přispívají do soukromých sbírek na základní potřeby, protože Romové na rozdíl od bílých uprchlíků nedostanou od státu nic.
Z pomoci Ukrajincům se tak stává morální kýč, kterého jsou schopni snad jen Čecháčci, jak je popsal profesor Václav Černý:
"Vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? ... Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách."
Máte-li kdo zájem dát hlavy dohromady a poradit se, jak nejlépe čelit Čecháčkovství i anticiganismu, rád se s vámi uvidím a pobeseduji naživo.