Romské ženy byly sterilizovány, protože jsou Romky. Odškodnění za to brzdí někteří úředníci ze stejného důvodu, mohli bychom argumentovat.

Asi tak by se dalo v kostce popsat počínání v této věci „pánů nad životy a smrtí“, tedy byrokratů. O věci se nyní začalo znovu mluvit právě v souvislosti s velkým množstvím případů, v nichž ministerstvo zdravotnictví odmítlo odškodnit jednorázovou částkou sterilizované Romky podle zákona, který je účinný od začátku letošního roku.

Elena Gorolová, jedna z obětí a zároveň jedna z aktivistek, díky nimž zákon vznikl, říká, že v praxi na odškodnění dosáhlo jen pár desítek obětí: „Některé z těch žen jsou hodně nemocné. Mají obavy, že se toho nedožijí.“

Stávající situace podle ní není dobře nastavená: „Ministerstvo přiznává odškodnění jen těm, které mohou poskytnout lékařskou dokumentaci z nemocnice. Neberou v potaz žádosti žen, které mají dokumentaci skartovanou. Nemocnice přitom běžně dokumenty ničí třeba už po deseti letech… Nelíbí se nám přístup ministerstva zdravotnictví, protože na začátku bylo řečeno něco úplně jiného. Ministerstvo přece ví, že mnohé z důkazů, že sterilizace proběhla, byly zničeny. Doufaly jsme proto, že mu bude stačit i potvrzení, že dokumentace těchto obětí byla skartovaná.“ Jedná se mnohdy o dokumenty čtyřicet až padesát let staré.

Odebereme vám děti

Poslední případ zamítnutí žádosti o odškodnění je obzvlášť typický pro postup některých byrokratů vůči občanům. Úředníci podle dokumentů zveřejněných Ligou lidských práv zamítli žádost, protože žena o sterilizaci sama požádala.

Jenže tak jednoduché to nebylo. Podle jednoho z dokumentů byla žena sterilizována, protože je Romka. Podle ní ji navíc vyhrožovali, že když se nenechá sterilizovat, odeberou jí děti.

„Po porodu svého druhého dítěte mi sociální pracovnice oznámila, že pokud se nenechám sterilizovat, tak mi umístí děti do dětského domova. Strašně mě to vylekalo, velice jsem se bála, že o své děti přijdu a můj tehdejší psychický stav nedokážu ani slovy popsat. Byla jsem bezradná, a tak jsem souhlasila, protože jsem si ani nedokázala představit, že bych o své děti přišla,“ uvedla v žádosti o odškodnění Romka.

„Případný psychický nátlak k podstoupení sterilizace nebyl ničím prokázán,“ uvádí doslova úředníci ve svém zamítnutí žádosti. Rozhodli tak i navzdory posouzení Odboru zdravotní péče, které si u některých případů sami vyžádali. Tento odbor to vidí jinak: „Dle našeho názoru nelze pro tuto sterilizaci uvést zdravotní důvody (nutné k zákroku — pozn. FK). Rovněž není přípustné uvádět jako důvod ke sterilizaci romský původ žadatelky. Ve zdravotnické dokumentaci také chybí jakákoliv zmínka o tom, že byla žadatelka o významu a důsledcích zdravotního výkonu sterilizace poučena.“

To jsou rozumné argumenty, na jejichž základě lze odškodňovat, bez ohledu na to, že chybí přímé svědectví o výhrůžkách sociální pracovnice. Úředníci ovšem dali před rozumným zvažováním přednost předsudečné rovině - Romku neodškodní, protože jí nevěří.

Strukturální anticiganismus

Občanské organizace proti takovému rozhodování ministerstva zdravotnictví protestují. Zastřešující organizace RomanoNet, která sdružuje čtrnáct romských a proromských organizací, označila jednání ministerstva jako projev strukturálního anticiganismu.

„Kde je leadership této vlády, aby se udělalo řádné vypořádání s hořkou minulostí. Jsem rozhořčen a připadám si jako v době, kdy jiné ministerstvo nechtělo odškodňovat romské přeživší 2. světové války na začátku tohoto tisíciletí. To pouze reflektuje pozici této společnosti, která umí odškodnit bílé oběti nacismu a komunismu, ale Romové se nedočkali ničeho i když vždy museli být součástí daného společenského narativu,” uvedl pro zpravodajský server Romea.cz Michal Miko.

Ministerstvo zdravotnictví kritizuje i celorepubliková ženská iniciativa Manushe (Manuše), kterou zastřešuje organizace Slovo 21. „Vyjadřujeme rozhořčení nad průběhem odškodňování romských žen, které byly nuceně sterilizovány v době normalizace za účelem cíleného snížení romské populace,“ uvádí ve svém prohlášení.

Manushe připomíná, že protiprávní sterilizace neprobíhaly jen před listopadem 1989, ale i po něm, kdy už byl komunistický režim nahrazen demokracií. Žádají, aby hodnocení žádostí pouze úředníky ministerstva bylo zastaveno a začala rozhodovat nová komise, v níž by byli i experti, představitelky občanské společnosti, historici, akademičtí pracovníci a zástupkyně obětí.

To je požadavek přijatelný, úředníci se však budou zpěčovat. Pak by už totiž nemohli z titulu své funkce rozhodovat o osudech svých „poddaných“.

Nadřazenost a Knedlíkovství

Ptejme se, proč byl zákon o odškodnění za nezákonné sterilizace žen schválen až dvaatřicet let po změně režimu? A podařilo se to až po dlouholetém úsilí díky českým lidskoprávním organizacím ve spolupráci s OSN a Evropskou komisí. Proč tento zákon nestačí podle některých úředníků k odškodnění všech? Proč musejí být oběti nezákonné sterilizace vystaveny dalšímu ponižování a oprávněným pocitům, že jsou znovu diskriminovány?

Mám za to, že odpovědět pravdivě a ve správných souvislostech může jen to, jak Romy přijímá česká společnost, jak je přijímala vždy. Většina společnosti nikdy nebrala Romy jako sobě rovné. Důvod? Takový náš malý český „kolonialistický“ pocit nadřazenosti, který dává latentnímu rasismu občas vyplout na povrch, jak jsme byli například svědky při protiromských bouřích v předminulém a minulém desetiletí. Demonstrace vedli neonacisté. Za nimi ale často kráčeli „běžní občané“. A všichni pospolu křičeli „Cikáni do plynu“, pravdu k tomu nepotřebovali.

A také české Knedlíkovství, které vylézá na povrch v podobě odporu v místech, kam se má umístit dětský domov, léčebna pro lidi s psychickou nemocí nebo pro mentálně postižené, nebo, nedej bůh, bezdomovci, uprchlíci z válečné Sýrie nebo Afghánistánu či Romové. Když se k tomu přidá moc rozhodovat o druhých lidech, pak malý český člověk vyroste ve velikána, který je nad zákonem.



Článek vyšel v Deníku referendum.

Spolek žen obětí protiprávní sterilizace bojuje za odškodnění postižených žen už několik desetiletí. Foto je převzaté z facebooku Kumara Vishwanathana, ředitele ostravské organizace Vzájemné soužití, která tuto snahu zastřešuje.