Dobrou náladu nezavedeš neustálým opakováním, že se máme dobře, ba nejlépe v dějinách. Kdo má dlouhodobě náladu blbou, se s tím nespokojí, obzvlášť hovoří-li k veřejnosti tímto způsobem kterýsi z mediálně proslulých pivních mudrců. A kdo je vyšinutý dobou, nevrátí se poslušně na své místo, protože doba je silnější než řeči těch, kteří se mají doopravdy dobře.

Ujišťuje-li nás o tom, že se máme jak prasata v řepce oligarcha, který na té plodině vydělává miliardy, televizní redaktor s platem 70 tisíc nebo vládní politik s platem třikrát vyšším, mívá to opačný efekt, protože u nás naprostá většina lidí bere mnohem méně, než činí průměrná mzda. A ten, kdo se musí těžce protloukat životem, má sklon nevěřit kazateli, který přijel ve ferrari.

Usmívá-li se šťastně z obrazovky nebo fotografie prezidentský pár, neznamená to, že zmizí obavy těch lidí, kteří si během koronavirové pandemie vypěstovali strach ze ztráty svobody a nedůvěru k tomu, co je oficiálně vydáváno za pravdu - bojí se, že různá vládní nařízení změní režim na nesvobodný, protože s nimi souhlasí většina, a přestali se orientovat v tom, kde a co je pravda, protože doba toto zpochybnění přináší velmi silně a oni nejsou v našich (západních) obvyklých hodnotách zakotveni dostatečně hluboko.

Říkáme jim dezoláti apod., ale otázka zní, jestli za svou proměnu mohou pouze oni sami, nebo je k tomu dohnalo i mainstreamové mediální třeštění, které je stupidní samo o sobě vždy, natož pak v době vážného ohrožení: covid, ruská agrese na Ukrajinu (od roku 2014 podnes). Úroveň většiny našich médií je vskutku tristní, jiné názory než ty „oficiální“ se v nich objeví málokdy, v tom mají pravdu i ti, kterým nadáváme, že jsou dezoláti – ti by však zase neměli zapomínat, že Jeníčka a Mařenku zlákal k ježibabě slaďoučký perníček.

Příliš rychle zběhli od mainstreamu (kde je i dost dobrého a pravdivého) k prolhaným médiím, která je předkládáním té jedině správné „pravdy“ zavinuté v úhledném ideologickém balíčku přetváří na nemyslící tvory. Například teď momentálně vychvalují Parlamentní listy (PL) – tu extremistickou páchnoucí žumpu - jen proto, že ty získaly nového majitele, který zároveň vlastní ECHO. Zapomněli, že PL doslova štvaly své čtenáře proti Romům a válečným uprchlíkům. (Ostatně proti uprchlíkům popouzelo i ECHO, takže k sobě s PL svým způsobem patří.)

Jestliže někdo z těchto lidí postupně začal sympatizovat s Putinem, může to znamenat, že touží po silné ruce, která konečně zabrání onomu chaosu, nejistotě a špatným politickým krokům (a špatný je podle nich každý krok, s nímž nesouhlasí), který s sebou svoboda a demokracie do určité míry vždy nesou. A tento chaos a nejistotu spojují s momentální českou vládou, protože potřebují nějakého vnitřního nepřítele, proti němuž mohou vést lítý boj. A spojování s ostatními v davu na demonstracích a dalších akcích mu dodává zdání větší morální síly i sebevědomí.

Odbýt to vše jedním slovem (dezoláti, hlupáci atd.) však nelze, jde o příliš zjednodušující zkratku. Jsou mezi nimi lidé, kteří mají - ze svého úhlu pohledu - obavu o naši svobodu i o demokracii. A jsou tam i lidé, kterým je demokracie ukradená a pro něž je jakákoli lež vítanější než pravda. Pravdou je pro ně jenom to, co si oni sami myslí. Všechny je spojuje strach, nedůvěra k „těm nahoře“, hloupost mainstreamových médií ve spojení s myšlením uvízlém ve stereotypech.

Zatímco se vyčerpáváme odporem k „dezolátům“, před očima nám rostou dezoláti skuteční, máme je na očích takřka denně. Málokdy je veřejně odsoudíme, přestože právě oni dělají z lidí blbce či se o to pokoušejí. Ba dokonce s nimi někdy i souhlasíme, protože i oni občas řeknou pravdu, aby nebyli těmi neustálými lžemi příliš nestravitelní.

U nás se ti skuteční dezoláti jmenují Babiš či Okamura, jinde třeba Trump, Le Pen nebo Orbán, Kaczinski, Lukašenko, Meloni, Netanjahu s Ben Gvirem a dalšími izraelskými ministry, Åkesson (Švédsko), Wilders (Nizozemsko), Erdogan (Turecko), Kickl (Rakousko)... Přibývá jich a jejich síla roste, hrozí, že za dvě tři volební období ovládnou Evropskou unii.

A pravdou také je, že těm našim skutečným dezolátům to hodně ulehčuje současná vláda svými nepromyšlenými kroky a chováním. Jenže to je mimo jiné dáno i tím, že vláda něco dělat musí a ne vždy může dělat politiku podle představ většiny. A když si vzpomeneme na stupiditu a nemorálnost Babišovy vlády, vychází z toho ta Fialova pořád lépe.

Svět směřuje k dezolátství i za našeho přičinění. Dezoláty volíme či alespoň jim nepřekážíme tak, jak bychom měli. Milionů chvilek pro demokracii máme bohužel pořád málo. Teď bychom my sami měli mít strach o demokracii a svobodu, protože skutečným dezolátům nejde o lidi, i když to neustále tvrdí, ale o moc a vlastní prospěch.