Abychom pochopili lépe nedávné propuštění dvou ze čtyř žhářů a jeho dopady na postiženou rodinu, na Romy vůbec i na společnost, musíme lépe znát okolnosti, které tomu předcházely, i ty, které následovaly. A také ty neměnné, jež začínají extremistickými projevy a končí běžným přístupem mnohých lidí z většinové části společnosti k Romům.

Extremisté

„Všechny cikáni by měli ohořet stejně jako Natálka jaký má smysl její život, když je ohořelá, bez prstů, neschopná a černá ještě víc než před tím?“ Toto — i s těmi chybami — napsala v červenci 2016 osoba vystupující na sociálních platformách jako Bára Fictumová, sedm let po žhářském pokusu o vraždu osmičlenné romské rodiny ve Vítkově na Opavsku. Šlo jen o jednu z mnoha podobných reakcí, průběžně asi nejčastěji zaznívalo přání „Hitler to měl dokončit“.

Hned po odsouzení žhářů se na sítích producírovali rasisti všeho druhu. Například: „Ta svině měla chcípnout a ten zbytek odpadu TAKY!!“ (Michal Vandal Tenkl), „I kdyby v tom, domě někdo uhořel, 5 let by bylo moc!“ (Václav Mendel), „Asi Natálce pošlu náhradní vlasy já je stejně nepotřebuju :D aby nevypadala jak nedopečený kuře...“ (Petr Mikolajczyk), „Konecne sa niekto odvazil nieco robit s ciernymi hubami. Pozdrav zo SVK.! (Martin Genetix Nádaský).

A vždy v momentech, kdy napadenou rodinu z nějakého důvodu probírala média, nenávist znovu udeřila plnou silou. Například v březnu 2012 po „aféře“ údajného nezaplacení účtu za telefon proběhla další vlna mediální štvanice na tuto rodinu. Na denní světlo se opět vynořila „stupidní deprivovaná hovada“, jak tento typ lidí pojmenoval soudní znalec na extremismus Ivo Svoboda. Následovaly výhrůžné telefonáty a emaily nejen postižené rodině, ale i lidem, kteří se jí v jejím těžkém údělu snažili a snaží pomoci. „Už ani nezvedám telefon, pořád mi nadávají sprostými výrazy, že jsem svině a že půjdu do plynu i s Cikány,“ řekla tehdy Helena Jedináková ze sdružení Vzájemné soužití.

Rasistické „úvahy“ jsou na sociálních platformách běžné podnes. Policie se sice v současnosti některými z nich zabývá, některé z nich skončí u soudu a několik jich bylo jako odstrašující případ dokonce potrestáno, což je dobře, ale tím rasismus a jeho projevy nezmizí. Policie nemůže stíhat všechny takové případy, protože je jich opravdu hodně.

Romové na ně pochopitelně na sítích narážejí a mají pocit, že stát proti takto vyjadřovanému rasismu nedělá nic nebo málo, jen aby se neřeklo. A tento pocit jim potvrzují, ba zesilují jejich předchozí zkušenosti, vlastní i obecné, namířené proti Romům jako celku.

Protiromské bouře

Už jsme pozapomněli, že před nástupem nevraživosti vůči uprchlíkům ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí v minulém desetiletí tu otevřeně vládla nenávist vůči Romům, de facto přehlížená či zlehčovaná politiky, policií i justicí. V devadesátých letech se případy zjevných rasistických vražd nebo zabití zprvu kvalifikovaly mnohem mírněji, takže pachatelé dostávali jen podmínečné tresty.

Žhářských násilných útoků na Romy se v Česku odehrálo několik desítek, před vítkovským pokusem o vraždu i po něm, počínaje prvním známým ze 4. února 1996 v Krnově na Bruntálsku. Další násilná napadení Romů se počítají na stovky, nejčastěji jde o útoky na ty nejchudší Romy žijící v ghettech, ale nejen na ně. Policie mnohé z nich buď nevyšetřovala vůbec, nebo je záhy odložila. Před soud se jich dostalo jen pár a pachatelé v naprosté většině byli buď osvobozeni, či vyvázli s podmínkou.

Neonacisté za silné podpory místních neromských obyvatel pořádali na mnoha místech země na Romy desítky pokusů o pogrom. Asi nejhorší bitka rasistů s policisty se odehrála v roce 2008 na litvínovském sídlišti Janov. Někteří násilníci, kterým se podařilo proniknout přes policejní kordony, zaútočili zbraněmi, které jim na sídlišti schovali „slušní“ sousedé Romů.

Pár dnů před útokem na romskou rodinu ve Vítkově zaútočilo v Přerově 700 neonacistů vyzbrojených domácími výbušninami a zápalnými lahvemi na policisty, kteří jim bránili v pogromu na místní Romy. Pochody s hojnou účastí procházely chudinskými čtvrtěmi za rasistického skandování na mnoha místech, kde žijí Romové. S hesly „Cikáni do plynu! Černý svině! Upálíme vás!“ vyrazili kupříkladu neonacisté s místními lidmi k pogromu Romů v Rumburku v roce 2011. (Reakce Romů ZDE.)

Policie proti otevřenému rasismu protiromských demonstrantů zpravidla nedělala nic. Leckdy naopak neonacistům klestila cestu blokádami antifašistů a lidskoprávních aktivistů, jako například v Novém Bydžově, kde rozehnala odpůrce nacismu za pomoci velmi prudkého nájezdu policistů na koních do davu. V Krupce kvůli tomu rozehnala náboženské shromáždění, které se neonacistům postavilo do cesty, schytal to i farář. Nejméně patnáct protiromských demonstrací se uskutečnilo poté, kdy si někdo vymyslel, že mu ublížili Romové. Například v Břeclavi si to vymyslel patnáctiletý chlapec a v Liberci stejně stará dívka.

Den co den

Mnohá města zavedla během času vyhlášky namířené čistě proti Romům, které se samozřejmě později ukázaly jako protiústavní. Příklad dávám znovu z litvínovského Janova, kde Romové dostávali pokuty 500 korun třeba i za to, že si sedli na schody vedoucí do domu.

K dennodennímu životu Romů patří vykazování odněkud, zákazy někam vstoupit. Lidé z většiny často dávají najevo své pohrdání Romy a pocit nadřazenosti nad nimi. Ke všemu uvedenému velmi často a velmi negativně přispívali jak někteří známí politici, tak naprostá většina médií - především kvůli tomu byla nenávist vůči Romům tak silná a dlouhodobá - mnoha lidem připadalo, že tak je to normální a správné.

Předčasné propuštění dvou žhářů vidí Romové v popsaných souvislostech. Prakticky jediný všeobecně známý rozsudek, který dával najevo, že útoky proti Romům berou instituce vážně, je v jejich očích náhle postaven na hlavu a jeho účinek je vážně oslaben: byli sice spravedlivě odsouzeni, ale po odsezení dvou třetin trestu puštěni na svobodu. Romům se tak — opět a zase — potvrzují jejich předešlé špatné zkušenosti s přístupem státu k anticiganistům. A nemají pro to jiné vysvětlení — a já vlastně také ne — než to, že státu vadí víc Romové než rasisti.

Dopad na rodinu

Postižená rodina sice věděla, že se o propuštění dvou pachatelů má někdy jednat, ale o jejich propuštění se dozvěděla z médií. Rodině se vrátil živočišný strach, jaký u nás prožívá málokdo. A pocit nespravedlnosti a křivdy. „Je mi z toho zle,“ reagovala na rozhodnutí soudu pro zpravodajský server Romea.cz Anna Siváková, matka popálené Natálie. „Jsme v naprostém šoku. Moje děti mají strach. Jakmile se to dozvěděli, tak řekli, že se chtějí stěhovat pryč. Natálka leží v posteli a nic neříká. Nechce nikam chodit, říká mi, že si už vytrpěla dost.“ A nezapomeňme, prosím, že těžce psychicky byla postižena celá rodina včetně Natálčiných rodičů, sester a prarodičů. S popáleninami tehdy byla hospitalizovaná i Anna Siváková, zraněný byl i její muž Pavel Kudrik, otec Natálie.

Na většinovou část společnosti to má účinek podobný, ale z druhé strany. Mnozí extremisté, kteří tehdy tvrdili, že tresty jsou přemrštěné, se nyní holedbají, jakou měli pravdu. A mnozí neextremisté jim dávají za pravdu. Pachatelé dostali dvacet, respektive dvaadvacet let a to se zdá lidem, kteří trpí pocitem nadřazenosti nad Romy, za pokus o vraždu osmi „Cikánů“ upálením za živa příliš.

O předčasné propuštění si požádali i druzí dva pachatelé, kteří dostali o dva roky víc. Soud je nejspíš za rok za dva pustí, protože budou mít stejně jako jejich již propuštění kolegové pochvaly za dobré chování a psychologický posudek, že jsou napravení. Soud k obětem a jejich stavu a mysli nepřihlíží. A to je další velmi důležitý vzkaz nám všem: pachatelé v naší civilizaci požívají mnohem větších práv než jejich oběti. A to se příště může týkat každého z nás, nejen Romů.

Z věznice na Mírově vyšli oba pachatelé, Cojocaru a Müller, na svobodu minulý týden. Zhruba dvě desítky novinářů se k nim vůbec nedostaly, prostor již zhruba 50 metrů před věznicí protiprávně střežila vězeňská služba se psem a vchod do věznice zakrývala po celou dobu záměrně postavená hasičská cisterna. Ohled na pocity žhářských vrahů měla věznice opravdu velké.

Chvíli před tím, než byli propuštěni, se z káznice ozval pískot a potlesk.





KOMENTÁŘ VYŠEL V DENÍKU REFERENDUM.

Předešlý článek na toto téma: Pohrdání právy obětí má dlouhou tradici. Propuštění žhářů je její součástí